ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2076.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2076/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobkyně V. K. , zastoupené JUDr. Zuzanou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Prostorná 4, proti žalovanému Bytovému družstvu Křižíkova 19 , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Křižíkova 2628/19, IČ: 61974714, zastoupenému JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, adresa pro doručování Brno, Slovákova 11, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 281/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. února 2008, č. j. 32 C 281/2006-138, zamítl žalobu žalobkyně V. K. a žalobce V. K. (dále jen „dřívější žalobce“) na určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. května 2006, kterou dal žalovaný žalobkyni a dřívějšímu žalobci z nájmu „bytu č. 24, v domě č. p. 2628, na ul. K. č. 19 v O. – M. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně a dřívějšího žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy především za zjištěno, že žalovaný (pronajímatel předmětného bytu) dal žalobkyni a dřívějšímu žalobci (společným nájemcům bytu) dne 28. května 2006 písemnou výpověď z nájmu bytu (dále jen „Výpověď“) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Dále zjistily, že Výpověď odeslal v písemné formě jako doporučenou poštovní zásilku adresovanou společně žalobkyni a dřívějšímu žalobci (tj. v podobě jediné zásilky) jednak na adresu předmětného bytu, kde byla uložena (neboť žalobkyně a dřívější žalobce se tam v době doručování zásilky nezdržovali), a jednak na adresu O. – H., Vrbická 58 (dále jen „Vrbická“), kde ji jeden z nich dne 29. května 2006 odmítl převzít. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že Výpověď zaslaná na adresu Vrbická se dostala do dispoziční sféry žalobkyně a dřívějšího žalobce dne 29. května 2006, neboť zásilku obsahující Výpověď jeden z nich odmítl v tento den bezdůvodně převzít, čímž „vystavil druhého z manželů nebezpečí negativních důsledků fikce doručení“ , jak to vyjádřil soud prvního stupně . Odvolací soud dále uvedl, že před soudem prvního stupně nebylo ani tvrzeno, že by žalobkyně a dřívější žalobce nežili ve společné domácnosti, společně nehospodařili, nejednali ve vzájemné shodě, popřípadě že by se o zásilce od družstva některý z nich nedozvěděl či s odepřením přijetí zásilky nesouhlasil. Nad to uvedl, že „to, že žalobci na jiné adrese ( na adrese Vrbická ) tutéž písemnost odmítli převzít, bez dalšího neznamená, že se na jiné adrese ( v daném případě na adrese předmětného bytu ) nezdržují a nelze tam proto doručovat“. Poté – opět shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že byla-li žaloba podána až dne 21. září 2006, stalo se tak po marném uplynutí šedesátidenní lhůty (§711 odst. 5 obč. zák.), která je lhůtou prekluzivní. V návaznosti na to konstatoval, že „absolutní neplatnost je možné zkoumat shodně jako existenci výpovědních důvodů pouze v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a nemůže být po uplynutí 60-ti denní lhůty nově přezkoumávána“. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a dřívější žalobce dovolání. V něm především namítli, že Výpověď je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. proto, že v rozporu s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák. neobsahuje závazek pronajímatele k zajištění odpovídající bytové náhrady. Z toho dovozovali, že „je-li výpověď z nájmu bytu absolutně neplatným právním úkonem, v řízení se absolutní neplatnosti dovolávají a uvádí naléhavý právní zájem dle ustanovení §80 o.s.ř., nelze pouhým konstatováním, že uplynula, byť prekluzivní, lhůta, zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu“. Zpochybnili rovněž správnost právního názoru, že Výpověď se dostala do jejich dispoziční sféry dne 29. května 2006 tím, že tohoto dne jeden z nich, a to s negativními důsledky pro oba, odmítl převzít zásilku obsahující Výpověď. V této souvislosti namítli, že nepřipadá v úvahu, aby i do poměrů druhého manžela dopadly důsledky odmítnutí převzetí zásilky obsahující Výpověď jedním z manželů; nejde zde podle nich „o běžný právní úkon s analogickým použitím ust. §145 odst. 2 občanského zákoníku“. Dále uvedli, že „že v zájmu ochrany práv nájemců občanský zákoník ve svém ustanovení §711 odst. 3 stanovuje, že písemná výpověď musí být nájemci (v tomto případě nájemcům) doručena, což v tomto konkrétním případě znamená, že musí být skutečně (ne pouze fiktivně) doručena každému ze žalobců jako společných nájemců bytu“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V doplňku dovolání pak uvedli, že Ing. M. B. zanikl ke dni 11. května 2006 ze zákona výkon funkce člena (a tedy i předsedy) představenstva žalovaného, což znamená, že všechny právní úkony, které za žalovaného podepsal, jsou absolutně neplatné podle §40 obč. zák. pro nedostatek písemné formy.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost užitých dovolacích námitek, uvedl, že k doplňku dovolání nelze přihlížet, neboť byl podán až po uplynutí lhůty k dovolání, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Z úmrtního listu vystaveného statutárním městem Ostravou, Úřadem městského obvodu Slezská Ostrava, vyplývá, že dřívější žalovaný po podání dovolání dne 25. dubna 2010 zemřel.
V usnesení ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 903/2007, (a dále např. v usnesení ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 5038/2007) Nejvyšší soud České republiky dovodil, že zemřel-li jeden z manželů jako společných nájemců bytu, stane se ze zákona (§707 odst. 1 obč. zák.) jediným nájemcem bytu druhý manžel; neexistuje zde proto právo, jež by v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo způsobilé přejít v důsledku úmrtí jednoho z manželů na jeho právní nástupce a jež by umožňovalo pokračování dovolacího řízení s těmito nástupci. Zbývá dodat, že uvedený názor platí i pro řízení o určení neplatnosti výpovědi ze společného nájmu bytu. Vzhledem k uvedenému jednal dovolací soud v dovolacím řízení jako s účastnicí řízení na straně žalující pouze s žalobkyní V. K.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (přitom k doplňku dovolání nepřihlížel /§242 odst. 4 o.s.ř./, neboť byl podán k poštovní přepravě dne 5. března 2009, tj. po uplynutí lhůty k dovolání, jejíž běh skončil ve čtvrtek 5. února 2009) osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uvedený dovolací důvod také uplatnila.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolací soud nepřehlédl následující.
V posuzovaném případě se dovolatelka a dřívější žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 21. září 2006 domáhali určení neplatnosti Výpovědi. S přihlédnutím k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (v níž uvedli, že uplatněný výpovědní důvod není z tam uvedených příčin naplněn) šlo o žalobu podle §711 odst. 5 obč. zák. Při jednání soudu prvního stupně dne 13. prosince 2007 mimo jiné uvedli, že byla-li jim Výpověď řádně doručena, domáhají se nadále určení její neplatnosti proto, že neobsahuje závazek pronajímatele k zajištění bytové náhrady; současně tvrdili a odůvodňovali svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.). V podstatě obdobnou argumentaci uplatnili v odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně.
Ustálená soudní praxe dovodila, že o změnu žaloby (§95 o.s.ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, kdy žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2003 /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod. č. 123 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/).
Procesní úkon dovolatelky a dřívějšího žalobce učiněný při jednání soudu prvního stupně dne 13. prosince 2007 lze tudíž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) a k uvedené judikatuře – posoudit jako změnu žaloby ve smyslu §95 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně a dřívější žalobce se nadále (po 13. prosinci 2007) domáhali určení neplatnosti Výpovědi z odkazem na ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. a přitom tvrdili a odůvodňovali existenci naléhavého právního zájmu na tomto určení ve smyslu citovaného ustanovení. Je tedy zřejmé, že již nešlo o žalobu ve smyslu §711 odst. 5 obč. zák., která musí být podána u soudu v šedesátidenní prekluzivní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 778/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 3770/2008, ze 17. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 4821/2009) lhůtě od doručení výpovědi (§711 odst. 5 obč. zák.). Pak je ovšem nerozhodné, zda a kdy (kterého dne) jim byla výpověď doručena. Proto nemůže být zásadně právně významná ani otázka, zda se Výpověď dostala do dispoziční sféry dovolatelky a dřívějšího žalobce (a v důsledku toho jim byla doručena dne 29. května 2006) tím, že zásilku obsahující Výpověď a doručovanou na adresu Vrbická odmítl v tento den jeden z nich převzít.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přes to přisoudit zásadní právní význam (viz posléze uvedený výklad). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že v době dání Výpovědi svědčilo dovolatelce a dřívějšímu žalobci právo společného nájmu předmětného bytu; dovolací soud proto z uvedeného právního názoru vyšel.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že procesní úkon dovolatelky a dřívějšího žalobce učiněný při jednání soudu prvního stupně dne 13. prosince 2007 lze posoudit jako změnu žaloby ve smyslu §95 o.s.ř.
Soud prvního stupně (a následně ani odvolací soud) se však přes to uvedenou změnou žaloby nezabývaly, nerozhodly o ní ve smyslu §95 odst. 1 a 2 o.s.ř., v důsledku toho se nezabývaly ani otázkou naléhavého právního zájmu na žádaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. a nadále uvedenou žalobu považovaly za žalobu podle §711 odst. 5 obč. zák., o níž – s odkazem na závěry, které zaujaly ohledně doručení Výpovědi, a s poukazem na marné uplynutí šedesátidenní lhůty podle citovaného ustanovení – rovněž rozhodly. Už z tohoto důvodu je právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení se bude soud prvního stupně nejdříve zabývat zmíněnou změnou žaloby učiněnou při jednání dne 13. prosince 2007. Jestliže uvedenou změnu žaloby připustí (§95 odst. 1 a 2 o.s.ř.), pak v řízení o změněné žalobě nepřehlédne následující závěry, na nichž se, jde-li o otázku naléhavého právního zájmu na určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř., soudní praxe již v minulosti ustálila.
Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 str. 113). Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu