ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2347.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2347/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, proti žalované G + M, spol. s r. o. , IČ: 25345958, se sídlem v Brně, Kneslova 5, zastoupené Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 27, o zaplacení částky 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 2/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2008, č. j. 17 Co 244/2005-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč k rukám JUDr. Zdeňka Macha, advokáta se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze 7. 1. 2008, č. j. 17 Co 244/2005-143, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) z 19. 5. 2005, č. j. 5 C 2/2003-114, jímž byla žalované uložena povinnost „zaplatit žalobci částku 110.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z částky 110.000,- Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím za pronájem vozidla v období od února do prosince roku 2001. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že účastníci 1. 2. 2001 uzavřeli smlouvu o nájmu osobního automobilu značky Rover 825 2.5 SDI, r. v. 1996, SPZ 56-57, a to na dobu určitou od 1. 2. 2001 do 15. 2. 2004. Sporná mezi nimi byla pouze výše nájemného. Zatímco ve smlouvě předložené žalobcem byla uvedena částka 10.000,- Kč měsíčně a byla opatřena podpisem žalobce a kopií podpisu jednatele žalované P. G., smlouva předložená žalovanou s originálními podpisy obsahovala částku 1.000,- Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že nájemní smlouva nemusí mít písemnou formu, vyšly soudy zejména ze znaleckého posudku Doc. Ing. O. P., CSc., z 15. 2. 2005, ze kterého vyplývá, že částka 110.000,- Kč za pronájem zmíněného automobilu byla zahrnuta do výpočtu daně z příjmů v daňovém přiznání žalované za rok 2001. S přihlédnutím k hodnotě vozidla několika set tisíc korun, tvrzení účastníků, že mělo být po třech letech převedeno na žalovanou, příbuzenskému vztahu žalobce a jediného společníka žalované P. G. (manžel sestry žalobce) a skutečnosti, že žalovaná odmítla zbavit mlčenlivosti auditora provádějícího audit za předmětné období, vzaly za prokázané, že výše nájemného byla stanovena částkou 10.000,- Kč měsíčně, splatnou k poslednímu dni příslušného kalendářního roku. Výši úroků z prodlení určily podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb.
Žalovaná, řádně zastoupená advokátem, podala včas dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydanému před 1. 7. 2009, a proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání proti označenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V dovolání nebyla uplatněna procesní otázka, která by činila rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Pokud dovolatelka namítala, že v řízení nebyly provedeny všechny jí navrhované důkazy, lze dodat, že podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. V posuzovaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu předmětného automobilu, přičemž spornou výši nájemného dovodily z nepřímých důkazů. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že žalovanou navrhovaný grafologický posudek podpisů na jednotlivých vyhotoveních smlouvy by prokázal pouze její uzavření, což účastníci nezpochybňovali, nikoliv výši sjednaného nájemného uvedenou na jiném listu. Důkaz účetnictvím žalované za rok 2002 považuje dovolací soud rovněž za nadbytečný. Žalovaná částka se týkala daňového přiznání za rok 2001, které bylo podepsáno společníkem a jednatelem žalované P. G., navíc žalovaná měla v průběhu řízení možnost jí tvrzené skutečnosti doložit výpovědí auditora, což ovšem odmítla. Za této situace postupovaly soudy obou stupňů správně.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, resp. zda byla smlouva vůbec uzavřena, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003). Otázka, k čemu směřoval projev vůle obou stran smlouvy o nájmu předmětného automobilu, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li tedy dovolatelka závěr odvolacího soudu, že nájemné bylo sjednáno částkou 10.000,- Kč měsíčně, poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků a jak měl být tento projev vůle interpretován (tj. že výše nájemného byla dohodnuta částkou 1.000,- Kč měsíčně), napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Námitky dovolatelky, žalované, že soudy obou stupňů jí nesprávně uložily, aby zaplatila žalobci také úroky z prodlení, ačkoliv žalobce, který byl rovněž jejím společníkem a jednatelem až do 23. 11. 2002, mohl o své vůli dlužné nájemné uhradit a žalobce nepředložil ani žádnou upomínku o zaplacení nájemného, jsou z hlediska povinnosti platit úroky z prodlení irelevantní.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaná dovoláním výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §3 bod 4. a odst. 3) ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 6.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§137 odst. 3 o.s.ř.) 8.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu