ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2438.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2438/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobců a/ M. A ., b/ S. A ., c/ H. A ., d/ K. B ., e/ M. B ., f/ M. D ., g/ B. D ., h/ M. H ., ch/ Z. H ., i/ P. K ., j/ J. K ., k/ J. K ., l/ D, K ,, m/ J. M ., n/ J. M ., o/ P. M ., p/ J. M ., r/ J. M ., s/ J. S ., t/ H. U ., u/ M. V ., a v/ M. Z ., zastoupených JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 20, proti žalované K. S ., zastoupené Mgr. Davidem Valouchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 635/24, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 246/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 11 Co 459/2008-99, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. července 2008, č. j. 14 C 246/2007-76, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit „byt č. 2, II. kategorie o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím, nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy č. p. 528 v K. V. – R., N. ulici“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), do jednoho měsíce ode dne zajištění „náhradního bytu v K. V., v dostupnosti městské hromadné dopravy, situovaného v přízemí maximálně v 1. patře domu“ ; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že tehdejší vlastník předmětného domu město K.V. (dále též jen „město“) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 3. ledna 2002 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 3. ledna 2002“) na dobu určitou v trvání jednoho roku počínaje 1. lednem 2002 a že dodatkem k nájemní smlouvě ze dne 3. ledna 2002 uzavřeným dne 13. června 2002 (dále jen „dodatek k nájemní smlouvě“, resp. „dodatek“) byl nájemní poměr na dobu určitou změněn na nájemní poměr na dobu neurčitou, avšak uvedená změna měla podle dohody smluvních stran nabýt účinnosti dnem schválení Radou města. Dále zjistil, že na základě smlouvy kupní a smlouvy o zřízení předkupního práva ze dne 17. června 2002 se žalobci stali současnými vlastníky předmětného domu, že právní účinky vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 24. června 2002 a že až následujícího dne (25. června 2002) Rada města K. V. schválila dodatek k nájemní smlouvě. Vzal rovněž za zjištěno, že ohledně předmětného bytu uzavřeli žalobci jako pronajímatelé a žalovaná jako nájemkyně dne 19. července 2005 další nájemní smlouvu (dále též jen „nájemní smlouva ze dne 19. července 2005“) s nájemním poměrem na dobu určitou do 31. července 2006, že žalovaná už od roku 1990 (a také v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 19. července 2005) trpěla nepříznivým zdravotním stavem a užívala lék Tramal (lék proti bolesti), který ovlivňuje uvažování a jednání, a že dopisem ze dne 7. listopadu 2007 od citované nájemní smlouvy odstoupila s odůvodněním, že ji uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní poměr na dobu určitou založený nájemní smlouvou ze dne 3. ledna 2002 nebyl účinně změněn na nájemní poměr na dobu neurčitou proto, že v době schválení dodatku Radou města již město K. V. předmětný dům nevlastnilo. Protože nájemní smlouvu ze dne 19. července 2005 shledal – s ohledem na „tíseň žalované a její nepříznivý zdravotní stav s účinky léku Tramal“ – neplatnou, uzavřel, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě vyhověl, přičemž vyklizovací povinnost žalované vázal na zajištění bytové náhrady specifikované ve výroku rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 11 Co 459/2008-99, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě zaujal soud prvního stupně. Dodal, že pokud smluvní strany vázaly účinnost dodatku k nájemní smlouvě na den, kdy bude dodatek schválen radou města, sjednaly si tím odkládací podmínku (§36 odst. 2 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření dodatku – dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že byla-li uvedená odkládací podmínka splněna až v době, kdy již původní pronajímatel nebyl vlastníkem předmětného domu, pak „dodatek s vazbou na jeho účinnost, tj. jeho schválení pronajímatelem, nemohl nabýt účinnosti“ . Současně konstatoval, že „právní úkon žalované“ v okamžiku uzavírání nájemní smlouvy ze dne 19. července 2005 „nesplňoval předpoklady požadované §38 odst. 2 obč. zák.“ , že jej tudíž nelze považovat za „právní úkon učiněný svobodně a vážně“ a že z tohoto důvodu jde o právní úkon absolutně neplatný. Vycházeje z uvedených závěrů, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání především namítla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nedostatečně odůvodněna v závěru o neúčinnosti dodatku k nájemní smlouvě; není z nich totiž zřejmé, jak soudy posoudily věc po právní stránce, a nejsou ani přesvědčivá. Měla za to, že takové odůvodnění není v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. a že činí nepřezkoumatelným jak napadené rozhodnutí, tak také rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu je řízení v dané věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Dále zpochybnila správnost právního názoru o neúčinnosti dodatku k nájemní smlouvě. V této souvislosti uvedla, že podmíněný právní úkon je platný a smluvní strany jsou jím vázány od jeho vzniku; odloženy jsou pouze jeho účinky, a to do doby splnění podmínky. Zdůraznila, že změnou vlastnictví předmětného bytu nebyl změněn obsah nájemního vztahu a noví vlastníci bytu jsou po vstupu do postavení pronajímatele (§680 odst. 2 obč. zák.) vázáni původní nájemní smlouvou, jakož i veškerými pozdějšími změnami nájemní smlouvy, „které učinil dřívější vlastník“ . Přitom odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 493/2001, sp. zn. 26 Cdo 866/2002 a sp. zn. 26 Cdo 2298/2004. Vyjádřila přesvědčení, že na účinnost dodatku proto nemůže mít žádný vliv skutečnost, že v něm sjednaná odkládací podmínka byla splněna až po převodu vlastnictví k předmětnému domu. Rovněž uvedla, že „účinnost dodatku nebyla vázána na jeho schválení pronajímatelem, nýbrž na jeho schválení orgánem obce (radou města)“ . K tomu dodala, že orgán obce není vlastníkem ani pronajímatelem bytu, jelikož nemá právní subjektivitu, a nemůže proto samostatně vstupovat do právních vztahů. Měla tudíž za to, že od splnění odkládací podmínky schválením dodatku orgánem obce je zapotřebí odlišit uzavření dodatku k nájemní smlouvě obcí jako tehdejší vlastnicí a pronajímatelkou bytu. Současně dovozovala, že není rozhodné, zda v době schválení dodatku byla obec vlastníkem domu, neboť orgán obce rozhodoval pouze o tom, zda již uzavřený dodatek schvaluje a zda tedy má nabýt účinnosti. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda právní úkon (dodatek k nájemní smlouvě týkající se změny nájemního poměru k bytu z doby určité na dobu neurčitou) mohl nabýt účinnosti i přes to, že v něm sjednaná odkládací podmínka nebyla splněna v době, kdy původní pronajímatel byl vlastníkem předmětného domu; uvedená otázka totiž nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla namítána a uvedené vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tuto vadu dovolatelka v dovolání namítla.
Na rozdíl od dovolatelky však dovolací soud zastává názor, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatkem přezkoumatelného odůvodnění. V napadeném rozhodnutí se totiž odvolací soud srozumitelným a přesvědčivým způsobem vyjádřil k otázce odkládací podmínky ve smyslu §36 odst. 1 ve spojení s ustanovením §36 odst. 2 věty první obč. zák. Lze uzavřít, že z tohoto důvodu není řízení postiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; jiné vady podřaditelné pod citované ustanovení nebyly namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí uvést, že dovolatelka nezpochybnila správnost právních názorů, že v dodatku k nájemní smlouvě byla sjednána odkládací podmínka podle §36 odst. 2 věty první obč. zák. a že uvedená odkládací podmínka byla splněna až po převodu vlastnictví k předmětnému domu. Dovolací soud proto z uvedených názorů vychází.
Podle §36 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží (odstavec 1). Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou (odstavec 2). Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným (odstavec 3).
Podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Význam odkládací podmínky spočívá v tom, že účinky právního úkonu nastanou až jejím splněním. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon účinnosti nenabude (srov. např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 186-187, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod č. 63 v sešitě č. 7 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S dovolatelkou lze tedy souhlasit v tom, že podmíněný právní úkon je platný a smluvní strany jsou jím vázány od jeho vzniku; odloženy jsou pouze jeho účinky, a to do doby splnění podmínky.
Dovolací soud zastává názor, že má-li podmíněný právní úkon nabýt právní účinky až od doby splnění podmínky (v tomto případě si smluvní strany něco jiného nedohodly), musela by být odkládací podmínka, sjednaná v dodatku k nájemní smlouvě, splněna v době, kdy město předmětný dům vlastnilo. Město (a to i prostřednictvím svých orgánů – rada obce je výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti /§99 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů/) může totiž činit dispozice (schválení změny nájemního poměru k bytu z doby určité na dobu neurčitou nepochybně takovou dispozicí je) jen s takovým majetkem, který v době dispozice vlastní; nemůže tedy disponovat s majetkem, který je v době dispozice ve vlastnictví jiných subjektů. Pro úplnost je zapotřebí v této souvislosti dodat, že vlastnické právo k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy vzniká vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák.).
V posuzovaném případě podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva žalobců k předmětnému domu do katastru nemovitostí dne 24. června 2002 a až následujícího dne, tj. 25. června 2002, Rada města K. V. schválila dodatek k nájemní smlouvě. Město – prostřednictvím svého orgánu – tak dne 25. června 2002 disponovalo s majetkem, který v době dispozice již nevlastnilo. Z tohoto důvodu tedy nelze dovozovat, že odkládací podmínka byla – právně relevantním způsobem – splněna (jinak řečeno nebyla splněna a k jejímu „splnění“ v době, kdy město již předmětný dům nevlastnilo, nelze přihlížet) a že tudíž nastaly právní účinky dodatku, tj. změna nájemního poměru k předmětnému bytu z doby určité na dobu neurčitou. Z vyložených důvodů lze proto pokládat za nepřípadný odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 493/2001, sp. zn. 26 Cdo 866/2002 a sp. zn. 26 Cdo 2298/2004. V citovaných rozhodnutích totiž zaujal Nejvyšší soud názor, že ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. vstupuje nový vlastník věci do původního nájemního vztahu, tj. do nájemního vztahu existujícího v době nabytí vlastnického práva k věci (v daném případě k 24. červnu 2002). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu