ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2756.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2756/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. Ch. , proti žalované L. M., zastoupené JUDr. Václavem Stieberem, advokátem se sídlem Praha 1, Uhelný trh 9, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 135/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č.j. 62 Co 620/2007-154, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č.j. 62 Co 620/2007-154, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č.j. 7 C 135/2000-133 (poté, co jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2003, č.j. 7 C 135/2000-86, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č.j. 62 Co 116/2004-97, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a poté, co usnesením ze dne 10. 11. 2004, č.j. 7 C 135/200-104, rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s Ing. P. Ch. namísto původní žalobkyně Bc. O. K.), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 10, I. kategorie, o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství, ve IV. podlaží domu č.p. 328 v P. 6 – D., ulice V.P. Čkalova 1 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal prokázáno, že žalovaná, nájemkyně předmětného bytu, jej neužívala od poloviny roku 1998 do poloviny roku 2001, a to z důvodu provozování chovné stanice psů (oprávnění Českomoravské kynologické unie k jejímu provozování získala v červenci 1998, živnostenské oprávnění pro tuto činnost nebylo vyžadováno), že ji provozovala v nemovitosti (rodinný dům a zahrada) v K., kterou jí umožnil užívat její obchodní partner Ing. S., do níž si přestěhovala část svého nábytku, že od poloviny roku 1999 byla nutná její každodenní přítomnost v chovné stanici s ohledem na březost feny a následnou péči o narozená štěňata, že poblíž K. nastoupila do zaměstnání, jež však ukončila ve zkušební době z důvodu nedostatku času na práci v chovné stanici, že v polovině roku 2001 přemístila chovnou stanici do objektu v L., kde je dopravní spojení z P. výhodné (na rozdíl od problematického spojení do K.), a že od té doby již předmětný byt opět užívá. Nebylo naopak prokázáno, že se přestěhovala do K. s úmyslem zdržovat se tam trvale. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) nebyl naplněn, neboť žalovaná sice v předmětném období byt řádně neužívala, avšak z vážného důvodu spočívajícího v provozu chovatelské stanice psů, jež vyžadovala její každodenní přítomnost v místě, kam bylo z jejího bydliště obtížné dopravní spojení. Nepovažoval za relevantní, že provozování chovné stanice psů není podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a živnostenského zákona, neboť žalovaná touto činnosti nepochybně sledovala ekonomický prospěch, přičemž chovatelská stanice byla registrována Českomoravskou kynologickou unií. Zároveň konstatoval, že „rozhodnutí ve věci není v rozporu s dobrými mravy“ podle ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, č.j. 62 Co 620/2007-154, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil tříměsíční výpovědní lhůtu a uložil žalované povinnost vyklidit byt do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nepřisvědčil jeho právnímu závěru, že žalovaná měla pro neužívání bytu vážné důvody spočívající v provozování chovatelské stanice psů mimo P. Dovodil, že v daném případě nelze neužívání bytu žalovanou tolerovat, neboť chov psů je zájmovou činností, nikoliv podnikatelskou aktivitou, z níž by měla žalovaná prospěch. Konstatoval, že za vážné důvody pro neužívání bytu se podle stávající judikatury považují např. dlouhodobé ústavní léčení, výkon vojenské služby, dlouhodobé služební cesty, výkon práce mimo bydliště apod., přičemž provoz chovatelské stanice pod tyto důvody podřadit nelze. Poukázal na to, že pokud se žalovaná rozhodla pro chov aljašských malamutů s tím, že plánovala štěňata od chovné feny, musela si být plně vědoma toho, že rozměry bytu ani jeho poloha v husté městské zástavbě jejím záměrům nevyhovují; pokud se přesto začala věnovat chovu tohoto plemene, nemůže to jít k tíži pronajímatele. Na základě uvedeného dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, přičemž nepovažoval za podstatné, že v polovině roku 2001 žalovaná začala byt opět užívat, neboť rozhodující je stav v době dání výpovědi z nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustností se blíže nezabývala, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vadu řízení spatřuje především „v jednostranném soustředění pozornosti odvolacího soudu na nesprávnou a odborně nepodloženou argumentaci žalobce“, na jejímž základě subjektivně a nesprávně dovodil, že na její straně nebyl dán závažný důvod pro neužívání bytu. Vytýká odvolacímu soudu, že – aniž doplnil dokazování – zaujal názor, že chov psů je pouhou zálibou, nikoliv podnikatelskou aktivitou, z níž by mohla mít či měla finanční prospěch, a že tím, že se rozhodla pro chov psů (v důsledku čehož se zdržovala ve své registrované chovné stanici) naplnila výpovědní důvod, neboť se bytu vzdala; v této souvislosti namítá, že uvedené skutečnosti nemají oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že po celou dobu řádně platila nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu, čímž dala nepochybně najevo, že svůj byt pokládá za své bydliště a nezdržuje se v něm jen dočasně, po nezbytnou dobu, kdy byl zakládán chov aljašských malamutů, a že její údajný záměr byt neužívat prokázán nebyl. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nezohlednil, že poté, co se jí podařilo chovnou stanici přemístit do dopravně přístupnějšího místa, začala svůj byt okamžitě užívat, což činí dosud, a že objekty, ve kterých se nacházela chovná stanice, byly nebytovými prostorami, jejichž nájemcem nebyla. Je toho názoru, že odvolací soud nerespektoval všechny v řízení zjištěné skutečnosti a svým rozhodnutím zúžil její právo svobodné volby povolání a obživy. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelka sice výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., obsahově však její námitky naplňují dovolací důvod podle 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Obligatorně posuzované vady tudíž nebyly v dovolání vytýkány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Dovolatelka sice uplatňuje – jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) a jak je uvedeno výše – dovolací důvod podle §214a odst. 3 o.s.ř., její námitky však v konečném důsledku směřují proti právnímu závěru odvolacího soudu, že pro neužívání bytu neměla vážné důvody a že uplatněný výpovědní důvod je naplněn, a představují tak kritiku právního posouzení, tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce byt bez vážných důvodů neužívá a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, a v rozsudku ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněném pod C 486 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení “bez vážných, resp. závažných, důvodů” – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným důvodem neužívání bytu může být též nájemcův výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází či jeho pobyt mimo území republiky (např. z důvodů pracovních nebo rodinných). Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné, resp. další, okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 3. 1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, z 31. 5. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1551/99, z 12. 4. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1220/2006, a z 1. 4. 2009, sp.zn. 1894/2007). Pro úplnost zbývá dodat, že vždy musí jít o stav “přechodného” neužívání bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 10. 1996, sp.zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněné v příloze sešitu č. 14 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, a dále např. z 27. 10. 1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že neužívání (občasné užívání) bytu nájemcem je “dočasné”. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že po odpadnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a užívat jej (např. to, zda a jaká činí nájemce reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky, pro níž byt neužívá, do bytu vrátil a užíval jej, zda má v místě, kde se zdržuje, zajištěno jiné vhodné bydlení apod.). Soud přitom posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 7. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v časopise Soudní judikatura 2/2002).
V projednávané věci odvolací soud – vycházeje ze skutkového závěru, že žalovaná byt neužívala z důvodu provozování chovné stanice psů, jenž nebyl dovoláním zpochybněn – dovodil, že takový důvod nelze považovat za vážný důvod pro neužívání bytu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. Dovolací soud se však s tímto názorem neztotožňuje. Provozování chovné stanice mimo obec, v níž se nachází předmětný byt, se svým charakterem blíží výkonu zaměstnání, neboť již z povahy provozování chovné stanice je zřejmé, že se nejedná jen o zálibu, ale o činnost, z níž její provozovatel očekává určitý finanční prospěch. Pokud tedy odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že výpovědní důvod je naplněn, pak nelze mít za to, že vymezil hypotézu ustanovení §711 odst.1 písm. h) obč. zák. způsobem odpovídajícím shora uvedené ustálené judikatuře dovolacího soudu. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak byl užit opodstatněně.
Protože rozsudek odvolací soudu není správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu