ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2778.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2778/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobce Mgr. R. N. , zastoupeného Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, proti žalovaným 1/ J. U. a 2/ M. U. , zastoupeným JUDr. Petrem Červeným, advokátem se sídlem v Ostravě, Střelniční 10, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 302/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2008, č. j. 11 Co 518/2007-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2008, č. j. 11 Co 518/2007-117, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. března 2007, č. j. 84 C 302/2005-55, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2007, č. j. 84 C 302/2005-55, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 9 o velikosti 3+1, nacházející se ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 1385 na ulici Dr. M. č. o. 38 v O. – H.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že rozsudkem ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 60 C 184/2004-27, který nabyl právní moci dne 4. ledna 2005, Okresní soud v Ostravě přivolil k výpovědi Stavebního bytového družstva Hlubina Ostrava – Zábřeh, se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Rudná 70 (dále jen „bytové družstvo“), ze společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu (z důvodu dluhu na nájemném, který k 31. říjnu 2004 činil 41.370,- Kč), určil, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil povinnost byt vyklidit po skončení nájemního poměru do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Dále zjistil, že dne 29. dubna 2005 uzavřeli žalovaní jako převodci a žalobce jako nabyvatel dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda o převodu členských práv a povinností“), že téhož dne sepsali na formuláři používaném bytovým družstvem rovněž dohodu, v níž se žalobce zavázal uhradit pohledávky družstva vůči žalovaným z titulu nezaplaceného nájemného a poplatků za služby poskytované s užíváním bytu (dále jen „dohoda“), že v dohodě o převodu členských práv a povinností si účastníci sjednali, že na majetkoprávním vypořádání uhradí žalobce při jejím podpisu částku 75.000,- Kč (tuto částku žalobce podle ujednání obsaženého v dohodě zaplatil za žalované bytovému družstvu na úhradu jejich dluhu na nájemném z bytu) a „nejpozději do 30. 6. 2005 a předání … bytu“ částku 150.000,- Kč a že z důvodu nezaplacení částky 150.000,- Kč do 30. června 2005 žalovaní dopisem ze dne 4. dubna 2006 doručeným žalobci dne 12. dubna 2006 odstoupili od dohody o převodu členských práv a povinností (dále jen „odstoupení“). Vzal také za zjištěno, že bytové družstvo jako pronajímatel a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 26. května 2005 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou od 29. dubna 2005, že předmětný byt však do současné doby užívají žalovaní, že za jeho užívání ničeho nehradí a že od převodu členských práv a povinností platí veškeré platby za předmětný byt žalobce.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaní platně převedli svá členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na žalobce podle §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření dohody o převodu členských práv a povinností (dále jen „obch. zák.“). K námitce žalovaných, že dohoda o převodu členských práv a povinností neobsahovala podstatné náležitosti v podobě hodnoty členského podílu a jeho vypořádání, uvedl, že pro takovou dohodu nejsou ustanovením §230 obch. zák. předepsány žádné zvláštní náležitosti a že tudíž musí obsahovat pouze obecné náležitosti právních úkonů stanovené v §34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Poté dovodil, že odstoupení „nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky“ , neboť splatnost částky 150.000,- Kč byla vedle uplynutí dohodnuté lhůty (do 30. června 2005) vázána rovněž na předání předmětného bytu žalobci, a proto – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – dosud nenastala. Uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, a protože neshledal, že by šlo ze strany žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), žalobě s odkazem na ustanovení §126 obč. zák. vyhověl.
V odvolacím řízení žalobce po poučení ze strany odvolacího soudu (viz protokol o odvolacím jednání ze dne 2. listopadu 2007) žalobu změnil tak, že se nadále po žalovaných domáhal vyklizení předmětného bytu oproti povinnosti zaplatit jim částku 150.000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 11 Co 518/2007-92, změnu žaloby připustil a poté rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 11 Co 518/2007-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 150.000,- Kč, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po zopakování důkazu výslechem žalovaného a po doplnění dokazování výslechem žalované a přečtením listinných důkazů vzal odvolací soud mimo jiné za prokázáno, že žalovaná utrpěla v březnu roku 2007 zlomeninu krčku pažní kosti vpravo a patrně kolapsový stav. Jinak se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Ve vztahu k odstoupení navíc konstatoval, že mezi účastníky nebyla sjednána možnost odstoupit od dohody o převodu členských práv a povinností a ze zákona připadalo v úvahu odstoupení pouze tehdy, pokud by žalobce ani v dodatečné lhůtě (poskytnuté žalovanými) nesplnil svůj splatný závazek (§517 obč. zák.). Dále uvedl, že dohoda o převodu členských práv a povinností byla – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – učiněna svobodně a vážně, svým obsahem či účelem neodporuje zákonu, zákon neobchází a nepříčí se ani dobrým mravům. S poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dodal, že žalovaní si museli být vědomi, že od 1. července 2005 bydlí v bytě bez právního důvodu, a měli tudíž dostatečně dlouhou dobu, aby si zajistili jiné bydlení; podle jeho názoru proto není možné vázat jejich vyklizovací povinnost na zajištění bytové náhrady, neboť takové rozhodnutí by neúměrně znevýhodňovalo žalobce, který splnil své smluvní povinnosti vůči žalovaným, příp. je připraven je splnit. Protože z dohody o převodu členských práv a povinností vyplývala vzájemná vázanost plnění účastníků ve smyslu §560 obč. zák., rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že změněné žalobě vyhověl a vázal vyklizení bytu na povinnost žalobce zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 150.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení „§237 odst. 1 písm. a/, §237 odst. 3 a §238a odst. 1 písm. c/“ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání uvedli, že je právní otázkou, „zda … smlouva o převodu členských práv a povinností je dostatečně určitá a srozumitelná, když v ní není vyčíslena hodnota členského podílu“ , a „zda s ohledem na danou situaci, zejména na neblahý zdravotní stav žalované ad 2), je možno vázat při aplikaci §3 obč. zák. povinnost žalovaných vyklidit byt na zajištění bytové náhrady“ . V této souvislosti vyjádřili přesvědčení, že „není možno učinit závěr, dle kterého se přihlédne pouze k tvrzenému znevýhodnění žalobce, ale k jejich sociální, finanční a zdravotní situaci se nepřihlédne“ . Dále namítli, že dohodu o převodu členských práv a povinností „neuzavřeli svobodně a vážně, neboť sice chtěli způsobit zamýšlený důsledek, tj. převod členských práv a povinností, ale nikoliv však za podmínek uvedených v písemné smlouvě, kterou neměli možnost si v dostatečném předstihu a optimálních podmínek v důsledku nátlaku žalobce před podpisem prostudovat a v klidu přečíst tak, aby mohli zkontrolovat, že jejich ústní dohoda s žalobce( m ), prokázaná jejich účastnickými výpověďmi, je do písemné smlouvy vtělena“ . Trvali na tom, že nesvobodu a nevážnost smlouvy svými účastnickými výpověďmi jednoznačně prokázali. Měli také za to, že byly splněny podmínky pro odstoupení a že soudy obou stupňů pochybily, pokud tuto situaci vyhodnotily jinak. Konečně v dovolání obsáhle popsali okolnosti, které předcházely či provázely uzavření dohody o převodu členských práv a povinností, jakož i události následující. Zejména uvedli, že se s žalobcem „dohodli na ceně 450 tis. Kč., zaplacení dluhu a zajištění menšího bytu“ , že odmítají požadavek žalobce na zaplacení nájemného z bytu, které hradil, protože kdyby dodržel všechny ústní dohody a sliby, byt by již před třemi lety uvolnili, a že „bez koruny“ jim jiný byt nikdo neprodá, což soudy nevzaly v úvahu. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a uvedl, že jím sice byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, „avšak šlo prakticky o změnu vycházející z posouzení právního vztahu jako synalagmatického, a ve své podstatě nedošlo ke změně“ . Zdůraznil, že otázky, které dovolatelé v dovolání vymezili, buď nejsou otázkami právními nebo jde o otázky spjaté s posouzením individuálních okolností daného případu, které nemají zákonem vyžadovaný judikatorní přesah, příp. o zcela obecné a nekonkretizované formulace. Současně vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. února 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jestliže totiž žalobce po poučení, které mu odvolací soud poskytl ve smyslu §5 o.s.ř., v odvolacím řízení změnil žalobu původně uplatněnou podle §126 obč. zák., odvolací soud změnu žaloby připustil a poté napadeným rozsudkem o takto změněné žalobě (tudíž o nově uplatněném nároku na vyklizení bytu oproti zaplacení částky 150.000,- Kč vycházejícím z ustanovení §560 obč. zák.) rozhodl, musí jít o měnící a nikoli potvrzující (jak se mylně domníval žalobce ve vyjádření k dovolání) rozhodnutí odvolacího soudu. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., nezabýval se již dovolací soud přípustností dovolání z pohledu dalších ustanovení, které dovolatelé v dovolání rovněž citovali.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání namítány. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
Podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolání lze podat, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z ustanovení §211 o.s.ř. (s přihlédnutím k §216 odst. 1 o.s.ř.) vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení §95 o.s.ř. o změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením §216 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. Jestliže by odvolací soud i v takovém případě změnu žaloby připustil, musel by – v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení – vždy rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení proto, aby o nově uplatněném nároku jednal v prvním stupni právě soud prvního stupně. Jestliže by takto nepostupoval a o takovém (novém) nároku sám jednal, pak by jednal a rozhodoval (o novém nároku) jako soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně by tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění v odvolacím řízení.
V projednávané věci žalobce po poučení ze strany odvolacího soudu (viz protokol o odvolacím jednání ze dne 2. listopadu 2007) podáním ze dne 9. listopadu 2007 v odvolacím řízení změnil žalobu a odvolací soud usnesením ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 11 Co 518/2007-92, připustil změnu žaloby, kterou se žalobce nadále domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovaným částku 150.000,- Kč. O takto změněné žalobě pak odvolací soud jednal a napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že změněné žalobě vyhověl. S přihlédnutím ke shora řečenému lze uzavřít, že připuštěním změny žaloby v odvolacím řízení a následným jednáním o této změněné žalobě nastolil odvolací soud situaci, kdy až v odvolacím řízení jednal o novém nároku (jinak skutkově vymezeném) „prvostupňově“ a účastníkům tzv. odňal instanci. Tím zatížil řízení vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je – logicky vzato – bezpředmětné zabývat se z pohledu uplatněných dovolacích námitek otázkou správnosti právních závěrů, které odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) přijal zejména ohledně platnosti dohody o převodu členských práv a povinností (aniž přihlédl k právním závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 3981/2007).
S přihlédnutím k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a také předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně (neboť ani soud prvního stupně se řádně nevypořádal s otázkou platnosti dohody o převodu členských práv a povinností) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v němž bude tento soud prvostupňově (viz výklad shora) jednat o změněné žalobě.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Kromě právních závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 3981/2007, soudy při posuzování platnosti dohody o převodu členských práv a povinností v dalším řízení nepřehlédnou ani právní závěry, které ohledně náležitostí dohody o převodu členských práv a povinnosti Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu