ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3981.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3981/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. b. d. P., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti družstvu uzavřít smlouvu o nájmu družstevního bytu s členem družstva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 68/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 55 Co 103/2006-152, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č. j. 7 C 68/2003-105, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému družstvu (dále též jen „družstvo“) uzavřít s žalobcem v tam uvedeném znění smlouvu o nájmu „družstevního bytu č. 16 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházejícího se ve III. patře domu ve Špitálské ulici 10, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 30. listopadu 2000 uzavřel M. S. (jako převodce a dosavadní člen družstva) a žalobce (jako nabyvatel) dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v Lidovém bytovém družstvu P. (dále jen „předmětná dohoda“, resp. „dohoda“), že předmětná dohoda obsahovala ujednání, že součástí převáděných práv a povinností je „i právo nájmu – právo na uzavření nájemní smlouvy v družstevním bytu 2. kategorie o jednom pokoji a kuchyni ve 3. patře domu č. p. 670 v P., Špitálské ulici č. 8“, že nabyvatel se v dohodě zavázal uhradit družstvu veškeré pohledávky a závazky, které by družstvo jinak uplatňovalo proti převodci, že se seznámil „se stavem plateb“, že dále se zavázal uhradit družstvu stanovený poplatek za provedení změn v členské evidenci a předložit doklad o zaplacení a že účastníci dohody prohlásili, že ke dni její účinnosti dochází i k vypořádání členského podílu mezi nimi. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že předmětná dohoda „neodpovídá požadavkům ustanovení §220 (správně §229) a §230 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále jen „obch. zák.“) pro (ne)určitost a nekonkrétnost smluvních ujednání a jedná se tak o absolutně neplatný právní úkon“. Poté rovněž dovodil, že je-li dohoda neplatná (neexistující), nemohl se žalobce stát členem družstva žalovaného a nevzniká mu proto nárok na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19 září 2006, č. j. 55 Co 103/2006-152, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – poté, co zopakoval důkaz přečtením předmětné dohody – zjistil, že žalobce se v dohodě zavázal uhradit družstvu veškeré pohledávky a závazky, které by družstvo jinak uplatňovalo u dosavadního člena družstva M. S., že se s jejich stavem seznámil a že součástí dohody je souhlasné prohlášení jejich účastníků, že ke dni její účinnosti dochází mezi nimi i k vypořádání členského podílu. Na rozdíl od soudu prvního stupně – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99 – shledal, že předmětná dohoda obsahuje všechny nezbytné obsahové náležitosti vyplývající z ustanovení §229 a §230 obch. zák. (vedle „určení převáděných práv a povinností … též určení hodnoty družstevního podílu, stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohodu o vzájemném vypořádání“) a že proto neobstojí závěr, že vůbec nevznikla, případně že je pro neurčitost neplatná. Navzdory tomuto právnímu závěru však rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, neboť dovodil, že předmětná dohoda je absolutně neplatná pro obcházení zákona podle §39 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření dohody a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Po opakování důkazu spisem sp. zn. 9 C 2/2000 Obvodního soudu pro Prahu 9 totiž vzal za zjištěno, že žalovaný podal dne 3. ledna 2000 žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. proti tehdejšímu nájemci M. S., že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. května 2000 žalobě vyhověl (neboť dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) a uložil M. S. byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, že odvolací soud rozsudkem ze dne 6. října 2000 citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, že uvedený rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci žalovaného M. S. doručen dne 30. listopadu 2000, že oba rozsudky nabyly právní moci dne 1. prosince 2000, že nájemní poměr k bytu měl skončit uplynutím výpovědní lhůty a že již dne 2. listopadu 2000 bylo rozhodnuto o vyloučení M. S. z družstva. Na základě těchto skutkových zjištění především dovodil, že v době uzavření předmětné dohody byl ještě M. S. členem družstva. Poté rovněž dovodil, že předmětná dohoda je neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona, neboť M. S. dohodou úplatně převedl členská práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu nejen v době, kdy mu již byla doručena výpověď z nájmu bytu, nýbrž i v době, kdy již soud prvního stupně k podané výpovědi přivolil a kdy byl jeho zástupci také doručen potvrzující rozsudek odvolacího soudu; M. S. tak předmětnou dohodu uzavřel „ve snaze obejít nepříznivé důsledky pro něho vyplývající z výpovědi z nájmu sporného bytu“. Poté pokračoval, že na základě neplatné dohody nemohl žalobce nabýt členská práva a povinnosti spojené s členstvím v žalovaném družstvu, tudíž ani právo na uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu; proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Poté, co popsal okolnosti, na jejichž základě soud prvního stupně žalobu zamítl, uvedl, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vznesl námitku podjatosti soudce JUDr. J. M. (který ve věci rozhodoval u soudu prvního stupně), neboť jmenovaný soudce „měl zcela evidentní vztah k věci založený na jeho zájmu o hmotný předmět tohoto řízení“. Připomněl, že k závěru o nedůvodnosti uplatněného odvolání postačilo odvolacímu soudu vyjádření jmenovaného soudce k námitce podjatosti v tom smyslu, že „ani jednoho z účastníků či jejich právních zástupců nezná a nemá k věci žádný vztah“. V této souvislosti upozornil i na další okolnosti, jež ho vedou k závěru o podjatosti jmenovaného soudce. V dovolání dále namítl, že „odvolací soud neučinil skutkové zjištění, že by převodce p. S. jednal v rozporu s ustanovením §39 OZ, tedy s úmyslem obcházet zákon … , nýbrž ve skutečnosti zjistil, že p. S. si (cum grano salis) svévolně nakládá se svým vlastním majetkem s úmyslem vyhnout se nepříznivým dopadům již tak tíživé sociální situace na svou majetkovou podstatu“. V této souvislosti odkázal na jemu adresovaný dopis družstva ze dne 7. prosince 2001, z něhož dovodil, že družstvo uznalo platnost převodu členských práv a povinností, a to „zhruba rok poté, kdy mělo údajně p. S. z družstva vyloučit“; soudu prvního stupně rovněž vytkl, že nevyslechl jako svědka M. S. Je přesvědčen, že nemůže jít k jeho tíži okolnost, že pan S. byl z nájmu bytu pravomocně vypovězen následujícího dne poté, co „platně převedl své členské práva a povinnosti vůči družstvu, společně s právem na uzavření nájemní smlouvy k bytu“. Dále uvedl, že rozhodnutí o vyloučení z družstva ze dne 2. listopadu 2000 nebylo M. S. řádně doručeno a že „ani soud prvního stupně ani soud odvolací tuto okolnost nezjišťoval“. Následně konstatoval, že pan S. byl v době převodu prokazatelně členem družstva, a proto mohl převést svůj družstevní podíl; připomněl, že navíc v rozhodné době nebylo ani pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu družstevního bytu. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usoudil z toho, že odvolací soud dovodil neplatnost dohody podle §39 obč. zák. z toho, že byla uzavřena „ve snaze obejít nepříznivé důsledky“ (vyplývající z výpovědi z nájmu bytu pro právního předchůdce žalobce), ačkoliv citované ustanovení nekonstruuje neplatnost právního úkonu „pro vyhýbání se nepříznivým důsledkům“. Kromě toho zdůraznil, že důsledkem naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nemůže být nemožnost člena platně převést členská práva a povinnosti související s členstvím v družstvu. Podle názoru dovolatele nelze přece dovodit, že v důsledku naplněnosti citovaného výpovědního důvodu nemůže člen družstva nakládat se svým majetkem (členským podílem v družstvu) a řešit tudíž svou tíživou životní situaci převodem členských práv a povinností souvisejících s členstvím v družstvu na jinou osobou; „při takovémto výkladu práva by občana stíhal dvojí trest, a to vyklizení z bytu a dále nemožnost převedení členského podílu“. V závěru odvolacímu soudu vytkl porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí ve vztahu k aplikaci §39 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu. Uvedl, že M. S. nepodal žalobu na neplatnost vyloučení z družstva. Má za to, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku o věci samé) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v zamítavém výroku o věci samé napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že výtka nesprávného právního posouzení věci je zčásti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a pro posouzení otázky neplatnosti předmětné dohody podle §39 obč. zák. nabídl zčásti jiný (vlastní) skutkový stav, na jehož základě formuloval odlišné právní názory na posuzovanou věc, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V projednávané věci odvolací soud – s odkazem na závěr o neplatnosti předmětné dohody podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona – potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel správnost uvedeného právního závěru zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda předmětná dohoda je neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení zmíněné otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence vad podle §229 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ f/ a g/, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Námitkou, že byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí ve vztahu k aplikaci §39 obč. zák., dovolatel uplatnil vadu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.; současně uplatnil rovněž zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.
V ustanovení §229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. jde o situaci, kdy ve věci rozhodoval vyloučený soudce.
Předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, §18 odst. 1 o.s.ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních vztahů a materiálních zájmů, a proto zákonná úprava v ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce: soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody, včetně způsobu vedení řízení soudcem (a to i v jiné procesní věci), nejsou způsobilé založit podjatost soudce; nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných institutů občanského soudního řádu. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti a tito soudci přesto ve věci rozhodli, trpí takové rozhodnutí tzv. zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.
Soudce soudu prvního stupně JUDr. J. M. ve vyjádření k námitce podjatosti ze dne 2. března 2006 připustil, že asi před sedmi až osmi lety řešil svou bytovou situaci a tehdy, avšak pouze za přítomnosti zaměstnance realitní kanceláře, byl v předmětném bytě snad jednou přítomen; předmětný byt (a ani žádný jiný byt žalovaného) jej však nezaujal, a proto již ohledně něj nejednal. S panem S. nikdy nejednal a neznal jej. Zdůraznil, že ani jednoho z účastníků řízení či jejich právních zástupců nezná a že nemá k věci žádný vztah.
Není-li důvodu pochybovat o pravdivosti vyjádření soudce, který u soudu prvního stupně rozhodoval, že nemá žádný vztah nejen k účastníkům či k jejich zástupcům, nýbrž ani k věci (za vztah k věci ve smyslu §14 odst. 1 o.s.ř. nelze pokládat výše popsané jednání soudce ohledně předmětného bytu), nelze ani dovodit, že by u soudu prvního stupně rozhodl vyloučený soudce. Z toho vyplývá, že řízení není postiženo zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.
Podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. lze dovolání (které je přípustné) odůvodnit tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí nebyla porušena. Je tomu tak proto, že již soud prvního stupně posoudil předmětnou dohodu jako absolutně neplatnou a pro účastníky nemohlo být proto překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu obsahující stejný závěr, tj. závěr o absolutní neplatnosti předmětné dohody; není přitom právně významné, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil neplatnost s odkazem na ustanovení §39 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. neplatný je mimo jiných i právní úkon, který obchází zákon. Právní úkon obchází zákon v případě, kdy sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem není, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu odporuje, neboli obchází jej. Přitom není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu této neplatnosti, tj. o obcházení zákona, věděli (srov. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání 2004, nakladatelství C.H.BECK. strana 233, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 1171/2007).
Podle §714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“), zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Nájemce družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna bytová náhrada za podmínek stanovených v §712. Ohledně zániku členství v družstvu vyloučením (§231 obch. zák.) ustálená soudní praxe dovodila, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004). Zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2000) sice zakládal právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanovil žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva bylo třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení §397 obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry bylo třeba obdobně vztáhnout i na určení lhůty k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení soudem podle §231 odst. 4 obch. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003).
Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, tj. na základě dohody uzavřené podle §229 odst. 1 věty první a §230 obch. zák., nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem. Právním důsledkem dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je, že předložením dohody bytovému družstvu (resp. pozdějším dnem uvedeným v dohodě či předložením písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu nabyvatele členství) se nositelem členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (nikoliv však práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, kterou bytové družstvo uzavřelo s dosavadním členem) stává nabyvatel a dosavadní člen (převodce členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) tato práva a povinnosti pozbývá. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích z 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, z 18. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005, a dále např. v usnesení ze dne 31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002. V rozsudku ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005, pak Nejvyšší soud dovodil, že určují-li stanovy, že k členským právům patří i právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, pak zánikem členství převodce v bytovém družstvu zanikne podle ustanovení §714 věty první obč. zák. jeho nájem bytu a nabyvateli členských práv vznikne na základě dohody o převodu práv a povinností právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, splní-li další podmínky určené stanovami. Dohodou o převodu členských práv a povinností však nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že již v rozsudcích z 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006, a z 26. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1101/2006, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že členskými právy a povinnostmi převáděnými dohodou podle §229 a §230 obch. zák. jsou jednak individuální práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu, která jsou převoditelná jako celek, jednak práva, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Převede-li člen družstva členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se všemi právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu.
V projednávané věci odvolací soud z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že žalovaný podal dne 3. ledna 2000 žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. proti tehdejšímu nájemci M. S., že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. května 2000 žalobě vyhověl (neboť dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) a uložil M. S. byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, že odvolací soud rozsudkem ze dne 6. října 2000 citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, že uvedený rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci žalovaného M. S. doručen dne 30. listopadu 2000 (tj. v den uzavření předmětné dohody), že oba rozsudky nabyly právní moci dne 1. prosince 2000, že nájemní poměr M. S. k předmětnému bytu měl skončit uplynutím výpovědní lhůty a že již dne 2. listopadu 2000 bylo rozhodnuto o jeho vyloučení z družstva. Na základě těchto skutkových zjištění pak především dovodil, že dne 30. listopadu 2000 (v den uzavření předmětné dohody) byl M. S. ještě členem družstva. Následně rovněž dovodil, že předmětná dohoda je neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona, neboť M. S. dohodou úplatně převedl členská práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu nejen v době, kdy mu již byla doručena výpověď z nájmu bytu, nýbrž i v době, kdy již soud prvního stupně k podané výpovědi přivolil a kdy byl jeho zástupci dokonce doručen potvrzující rozsudek odvolacího soudu; M. S. tak předmětnou dohodu uzavřel „ve snaze obejít nepříznivé důsledky pro něho vyplývající z výpovědi z nájmu sporného bytu“.
Odvolací soud – vzhledem k citované judikatuře – správně dovodil, že v den uzavření předmětné dohody byl M. S. ještě členem družstva; protože správnost uvedeného názoru navíc nebyla dovoláním ani zpochybněna, dovolací soud z něj vyšel.
Dovolací soud se ztotožňuje rovněž s názorem, že předmětná dohoda je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona. Bylo-li pravomocnými rozhodnutími soudů k podané výpovědi z nájmu M. S. k předmětnému bytu přivoleno, pak prvním dnem kalendářního měsíce následujícím po právní moci rozsudku měla začít plynout tříměsíční výpovědní lhůta; uplynutím výpovědní lhůty měl jeho nájem bytu skončit (§710 odst. 1 a 3 ve spojení s ustanovením §711 odst. 2 obč. zák.) a ve lhůtě patnácti dnů po skončení nájemního poměru měl M. S. byt vyklidit bez vázanosti na bytovou náhradu. Z uvedeného vyplývá, že zánik nájemního poměru k bytu nemohla předmětná dohoda nijak ovlivnit. Navíc byl-li M. S. v době uzavření předmětné dohody členem družstva, mohl zásadně – pokud to stanovy nevylučovaly (§229 odst. 1 obch. zák. – viz článek 5 stanov žalovaného) – disponovat se svou majetkovou účastí v družstvu a převést členská práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu na jinou osobu (§229 odst. 1 a §230 obch. zák.). Nelze však přehlédnout, že M. S. tak učinil ve formě úplatné dohody v době, kdy mu již byla doručena výpověď z nájmu bytu, kdy již soud prvního stupně k podané výpovědi přivolil a dokonce v době, kdy byl jeho zástupci doručen potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Uzavřením úplatné dohody (o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu) se zajisté pokoušel důsledky zániku nájemního vztahu k bytu (zejména vyklizení bytu bez bytové náhrady) zvrátit (obejít). V uvedených souvislostech nelze ani opomenout, že uzavřením předmětné dohody se navíc pokusil fakticky omezit žalovaného ve volném pronájmu předmětného bytu, kteroužto možnost by jinak měl po zániku nájemního poměru k bytu uplynutím výpovědní lhůty a po jeho vyklizení. Přitom je nerozhodné, zda účastníci předmětné dohody (v daném případě zejména žalobce jako nabyvatel) o důvodu této neplatnosti, tj. o obcházení zákona, věděli. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu