ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1171.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1171/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Z. Č., zastoupené advokátem proti žalované M. č. P., zastoupené advokátem o nahrazení projevu vůle pronajímatele s výměnou bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 210/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2006, č. j. 29 Co 218/2006-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.117,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 10 C 210/2004-71, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované s dohodou o výměně bytů specifikovanou ve výroku rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. září 2006, č. j. 29 Co 218/2006-93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyně (nájemkyně bytu 3+1, /dále jen „byt v Praze“/ a současně vlastnice domu v k. ú. Ž. u M.) a manželé R. T., bytem M., a I. T., (nájemci bytu 2+1, /dále jen „byt v J.“/), uzavřeli dne 8. března 2004 dohodu o výměně bytu (dále jen „dohoda ze dne 8. března 2004“), že dohodu ze dne 8. března 2004 odůvodnili tím, že žalobkyně se hodlá odstěhovat do místa bydliště svého přítele (do bytu v J.) a žalovaní do místa výkonu práce (do bytu v P.), a že žalovaná (pronajímatelka bytu v P.) dopisy z 31. května 2004 a z 27. září 2004 neudělila k výměně bytu souhlas proto, že byla podle jejího názoru účelová a šlo o pouhou fiktivní výměnu. Dále zjistily, že ohledně bytu v J. uzavřeli R. T. a I. T. nájemní smlouvu dne 6. ledna 2001, že již dne 13. ledna 2001 uzavřeli ohledně tohoto bytu podnájemní smlouvu s L. M. na dobu určitou od 1. února 2001 do 30. dubna 2001, že se současně dohodli na obnovování této smlouvy podle §676 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), na možnosti přenechání bytu do užívání třetím osobám a na možnosti užívání bytu nájemci o víkendech za částku 500,- Kč, která bude placena prostřednictvím R. L. přímo podnájemci L. M., který hradil v plné výši nájemné. Vzaly také za prokázáno, že ohledně bytu v J. nebyla uzavřena smlouva o dodávce a odběru elektřiny, a to ani s L. M., že po dobu asi jednoho roku manželé T. do J. nejezdí, že od října 2004 v bytě v J. nebydlí a neplatí ani nájemné, že do té doby tento byt užívali pouze o víkendech, že nevědí, kdo ho v současné době užívá, a že od října 2004 dvakrát až třikrát v týdnu přespávají v bytě v P.. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že v daném případě šlo o výměnu fiktivní, pokud ohledně bytu v J. uzavřeli manželé T. bezprostředně po uzavření nájemní smlouvy podnájemní smlouvu, v tomto bytě od podzimu (od října) 2004 nebydlí a neplatí nájemné a nevědí, kdo ho užívá, a v předchozí době byt užívali pouze o víkendech, jak to vyjádřil odvolací soud. Za této situace je podle názoru odvolacího soudu vyloučeno uvažovat o „aplikaci již citovaného ust. §715 věty druhé obč. zák.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu vytkla, že dohodu ze dne 8. března 2004 pokládal za fiktivní, tudíž za simulovaný (předstíraný) právní úkon a tedy úkon absolutně neplatný, „a to výlučně s odkazem na okolnosti manželů T. a jejich vztah k bytu v J. a bez jakéhokoliv ohledu na obsah a zaměřenost vůle žalobkyně při podpisu dohody o výměně bytů z 8.3.2004“. V této souvislosti uvedla, že dohodu ze dne 8. března 2004 uzavřela „bez jakéhokoliv prokazatelného vědomí o okolnostech, kterými se soudy obou stupňů zabývaly k doložení údajné simulace dohody o výměně bytů“. Takovýto postup je podle dovolatelky v rozporu s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003. Soudy tak při řešení uvedené otázky postupovaly v rozporu „s hmotně právní úpravou občanského zákoníku i v rozporu s tím, jak řeší ve své rozhodovací praxi tuto otázku dovolací soud“, a jde proto o rozhodnutí zásadně právně významné. Kromě toho vzal odvolací soud při posuzování závažnosti důvodů pro odepření souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytu – v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu – v úvahu „okolnosti, které nastaly až po uzavření této dohody;“ zde poukázala na právní názory vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 871/2000 a sp. zn. 26 Cdo 736/2003. Zdůraznila, že v posléze uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že pro posouzení oprávněnosti postupu pronajímatele jsou rozhodující důvody, které ho v okamžiku odepření souhlasu s výměnou bytu k takovému rozhodnutí vedly. Má také za to, že rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný, jestliže tento soud na straně jedné dovodil, že výměna bytu je fiktivní, a na straně druhé uvedl, že udělení souhlasu s výměnou bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák.; pokud odvolací soud tento nepřezkoumatelný rozsudek nezrušil (a naopak jej potvrdil), zatížil řízení vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a s právními závěry, které na jeho základě učinily soudy obou stupňů. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Podle názoru dovolacího soudu nemůže být zásadně právně významná otázka, že odvolací soud vzal při posuzování závažnosti důvodů pro odepření souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytu v úvahu – v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu – „okolnosti, které nastaly až po uzavření této dohody.“ Je tomu tak proto, že na takovém právním názoru napadené rozhodnutí vůbec nespočívá; dovolacímu přezkumu proto nemůže být podroben „neexistující“ právní závěr. Na základě zjištěných skutečností totiž odvolací soud dovodil, že v daném případě šlo – z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – o výměnu fiktivní a že právě z tohoto důvodu je vyloučeno uvažovat o „aplikaci již citovaného ust. §715 věty druhé obč. zák.“ tj. zda šlo o odepření souhlasu bez závažných důvodů.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení další právní otázky vymezené v dovolání, neboť tato otázka nebyla dosud v soudní praxi jednoznačně vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání namítla.
Podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolání lze podat, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle §219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Podle §221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle §219a o.s.ř., vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelce lze dát za pravdu v tom, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „výměna bytu je skutečně fiktivní a udělení souhlasu by tak bylo v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 o.z.“ Z toho však nelze bez dalšího dovozovat, že jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné a že odvolací soud měl postupovat podle §219a odst. 1 písm. b/ ve spojení s ustanovením §221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Podle názoru dovolacího soudu z kontextu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nelze než dovodit, že soud prvního stupně (stejně jako posléze odvolací soud) pokládal dohodu ze dne 8. března 2004 – z důvodů tam uvedených – za fiktivní, tedy simulovaný a absolutně neplatný právní úkon a na tom nemůže nic změnit ani dovětek, který v této souvislosti učinil ve vztahu k „udělení souhlasu“ s odkazem na ustanovení §3 obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Lze se ztotožnit s názorem dovolatelky, že vzhledem k právním závěrům přijatým (s odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně) odvolacím soudem (v případě dohody ze dne 8. března 2004 jde – z důvodů tam uvedených – „o fiktivní výměnu bytů“), je napadené rozhodnutí založeno mimo jiných rovněž na právním závěru, že dohoda ze dne 8. března 2004 je simulovaný (předstíraný) právní úkon ze strany manželů T. a právní úkon absolutně neplatný, pokud manželé T. bezprostředně po uzavření nájemní smlouvy ohledně bytu v J. uzavřeli podnájemní smlouvu, v bytě v J. od podzimu 2004 nebydlí a neplatí nájemné, nevědí, kdo tento byt užívá, a v předchozí době byt užívali pouze o víkendech.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že soudní praxe se ustálila v názoru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není (absolutně) neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, přijatý na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 12. prosince 2007 k uveřejnění (s uvedenou právní větou) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Z pohledu takto ustálené soudní praxe nelze bez dalšího pokládat za správný závěr, že dohoda ze dne 8. března 2004 jako simulovaný (předstíraný) právní úkon ze strany manželů T. je právním úkonem absolutně neplatným. Přesto však obstojí, byť z jiného důvodu, právní závěr, že dohoda ze dne 8. března 2004 je právním úkonem absolutně neplatným.
Podle §715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. března 1999, sp. zn. 2 Cdon 291/97, uveřejněném pod č. 32 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že ustanovení §715 obč. zák. nelze ani analogicky uplatnit pro dohodu o výměně bytu uzavíranou osobou, jejíž nájemní poměr již dříve skončil. K odůvodnění tohoto právního závěru Nejvyšší soud především uvedl, že ustanovení §715 obč. zák. umožňuje nájemcům se souhlasem pronajímatelů se dohodnout o výměně bytů. Dále rovněž uvedl, že ustanovení §715 obč. zák. je svou povahou ustanovením, jež nelze analogicky – ve smyslu §853 obč. zák. – uplatnit pro dohody o výměně bytů uzavírané jinými osobami než nájemci směňovaných bytů, zvláště pak pro dohody o výměně bytů uzavírané osobami, jejichž nájemní poměr dříve skončil, nebo osobami, které nájemci směňovaného bytu nikdy nebyly. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 1997/2003, uveřejněném pod C 2679 ve svazku 29 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že ke dni splnění dohody o výměně bytu zaniká účastníkům dohody (nájemcům) právo užívat k bydlení dosavadní byt (neboť jim nájemní poměr k dosavadnímu bytu k tomuto dni zaniká), přičemž k témuž dni jim vzniká právo užívat k bydlení vyměněný byt (neboť k tomuto dni jim vzniká nájemní právo k vyměněnému bytu). Účelem dohody o výměně bytu tedy je, aby prostřednictvím této dohody její účastníci nadále uspokojovali svou potřebu bydlení nikoli v dosavadním bytě, nýbrž v bytě vyměněném.
Podle §39 obč. zák. neplatný je mimo jiných i právní úkon (dohoda o výměně bytu nepochybně právním úkonem je – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 387/99, a ze dne 14. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 154/2005), který obchází zákon. Právní úkon obchází zákon v případě, kdy sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem není, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu odporuje, neboli obchází jej. Přitom není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu této neplatnosti, tj. o obcházení zákona, věděli (srov. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání 2004, nakladatelství C.H.BECK. strana 233).
V posuzovaném případě podle zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) manželé T. bezprostředně po uzavření nájemní smlouvy ohledně bytu v J. uzavřeli podnájemní smlouvu, v bytě v J. od podzimu 2004 nebydleli a neplatili z něho nájemné, nevěděli, kdo tento byt užívá, a v předchozí době byt užívali pouze o víkendech. Pak ovšem nelze ztratit ze zřetele, že ačkoliv v bytě v J. svou potřebu bydlení prakticky neuskutečňovali, hodlali využít existujícího (prostého) nájemního poměru k tomuto bytu tak, že prostřednictvím dohody o výměně bytu se pokusili získat byt v P., v němž by naopak mohli svou bytovou potřebu uspokojit. Takováto dohoda však účelu a smyslu zákona (ustanovení §715 obč. zák.) odporuje; je proto absolutně neplatná, jak ve svém důsledku správně, byť z jiných důvodů, dovodil odvolací soud. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 817,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu