ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3501.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3501/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 8 , se sídlem v Praze 8, V Zahrádkách 21/786, zastoupeného JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované D. Z ., zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Liborova 14/405, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 82/2003, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2007, č. j. 16 Co 308/2007-174, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2007, č. j. 16 Co 308/2007-174, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 7 C 82/2003-114, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu „byt č. 1330/9, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží (2. patře) domu čp. 1330, Nám. Dr. Holého 2, k. ú. L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2005, č. j. 17 Co 517/2004-132, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pouze tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a předat žalobci do 31. prosince 2006; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt od roku 1977 bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále „obč. zák.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal, že by vyklizení žalované mělo být ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění náhradního bytu. V této souvislosti uvedl, že žalovaná sice užívá byt dlouhodobě, aniž proti ní žalobce nebo jeho právní předchůdci zakročili, avšak nikoli v dobré víře, že ho užívá na základě právního titulu. Její tvrzení, že jí byl byt přidělen, totiž nebylo prokázáno, a nešlo proto o situaci, že by v bytě bydlela na základě nesprávného postupu přidělujícího orgánu.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem ze dne 30. května 2007, č. j. 26 Cdo 2395/2005-148, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud – s odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 1istopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 – zavázal odvolací soud právním názorem, že jde-li o vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, nelze vyklizovací povinnost zásadně vázat na zajištění bytové náhrady. Nepřiměřenou tvrdost, která by v těchto případech mohla vzniknout vyklizením bytu bez bytové náhrady, však lze zmírnit aplikací §3 odst. 1 obč. zák.; přitom je třeba zejména posoudit, zda vyklizovaný žije v bytě dlouhodobě v přesvědčení, že mu svědčí platný titul k bydlení a že nedostatek tohoto titulu nezpůsobil.
Podáním ze dne 20. června 2007 vzal žalobce žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaná dne 24. května 2007 předmětný byt vyklidila a vyklizený odevzdala a uvedené doložil protokolem o převzetí bytu. Žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila. Uvedla, že byt vyklidila pouze v reakci na nařízenou exekuci, že rozhodnutí, na jehož základě byla nařízena exekuce, bylo dovolacím soudem zrušeno a že ze zrušujícího rozhodnutí se podává, že v dalším řízení by jí mohla být přisouzena bytová náhrada podle §3 odst. 1 obč. zák. Uvedené důvody však nepovažoval odvolací soud za vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby (§222a odst. 2 o. s. ř.). V této souvislosti konstatoval, že v případě žaloby na uložení povinnosti nelze mít zájem na pokračování v řízení, došlo-li ke splnění povinnosti. S odkazem na „R 14/2002“ a „R 8/1987“ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; byl-li však v posuzovaném případě byt vyklizen, nelze již takový požadavek žalované samostatně projednat a rozhodnout o něm. Proto – v důsledku účinného zpětvzetí žaloby – usnesením ze dne 29. října 2007, č. j. 16 Co 308/2007-174, rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek ze dne 22. října 2004, č. j. 7 C 82/2003-114) zrušil a řízení zastavil (§222a odst. 1 o. s. ř.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání zpochybnila správnost právního názoru, že nelze pokládat za vážné (ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř.) důvody, pro něž nesouhlasila se zpětvzetím žaloby. Uvedla, že k návrhu žalobce byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 1edna 2007, sp. zn. 15 Nc 6010/2007, nařízen výkon rozhodnutí (rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. února 2005, č. j. 17 Co 517/2004-132), a exekučním příkazem ze dne 5. května 2007, č. j. 054 EX 38/2007-44, byl nařízen prodej jejich nemovitostí k vymožení předpokládaných nákladů exekuce. Za této situace předmětný byt „dočasně vyklidila“ dne 24. května 2007 v reakci na nezákonný postup exekutora, avšak následně dovolací soud podkladové rozhodnutí zrušil. Nesouhlasila ani s názorem, že dobrovolným splněním povinnosti odpadl předmět sporu a že motivace jejího jednání není relevantní; podle jejího názoru je naopak třeba přihlížet k okolnostem, za nichž byt vyklidila. Dodala, že zastavení řízení o vyklizení bytu na základě zpětvzetí žaloby představuje přílišnou tvrdost, neboť jí znemožňuje získání bytové náhrady; přitom ona sama nemá finanční prostředky na jiný byt a s manželem, který trpí závažným astmatickým onemocněním, se zdržuje na chatě vzdálené 60 km od Prahy, odkud dojíždí do zaměstnání. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání souhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Podle čl. II. bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. října 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Podle §222a odst. 2 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska.
Při řešení otázky vážnosti důvodů nesouhlasu dovolatelky se zpětvzetím žaloby nelze v posuzovaném případě odhlédnout od následujících názorů, na nichž se ustálila soudní praxe.
Tak především není v soudní praxi pochyb o tom, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že bytová náhrada je v hmotném právu upravena v §685 a násl. obč. zák., zejména v §712 odst. 6 obč. zák., který vyslovuje zásadu, že má-li nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen byt vyklidit, dokud pro něj není zajištěna odpovídající bytová náhrada. Právo na bytovou náhradu však nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, ale lze ji dovodit i z analogické aplikace této pozitivní úpravy a konečně může vyplynout i ze situací, kdy vyklizovaný sice právo na bytovou náhradu nemá ani přímo, ani analogicky, ale ze zvláštních důvodů (se zřetelem k §3 odst. 1 obč. zák.) je namístě odepřít právo na jeho vyklizení bez náhrady, ve lhůtě plynoucí již od právní moci soudního rozhodnutí. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku velkého senátu ze dne 14. 1istopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2002, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v rozhodnutí, na nějž odkázal rovněž ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. května 2007, č. j. 26 Cdo 2395/2005-148).
Dlouhodobě ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že „jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Nemůže tu už dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování“ (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85, uveřejněné pod č. 8 v sešitě č. 2 – 3 z roku 1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 79 v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura/). K uvedenému právnímu názoru se přihlásil i Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení z 10. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1372/99, a v rozsudcích z 27. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1330/98, z 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 503/2004, z 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 337/2005, z 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005, a ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4109/2008. V rozsudku ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 1665/2008, však Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nelze uvažovat o dobrovolném splnění vyklizovací povinnosti uložené rozhodnutím soudu, bylo-li toto rozhodnutí následně zrušeno rozsudkem dovolacího soudu.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že je-li v řízení o žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu i po zvážení hledisek obsažených v §3 odst. 1 obč. zák. důvod rozhodnout, že ten z účastníků, který nebyl určen nájemcem bytu, má právo na bytovou náhradu (§712 odst. 3 věta druhá obč. zák.), soud mu uloží byt vyklidit po zajištění bytové náhrady (§712 odst. 6 obč. zák.), i když se v bytě nezdržuje a nemá v něm umístěny věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2754/2000, uveřejněný pod č. 54 v sešitě č. 6 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 166 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/). S odkazem na citovaný rozsudek Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. 28 Cdo 1325/2003, pak rovněž uvedl, že vydání rozhodnutí o vyklizení sporných prostor po zajištění bytové náhrady nebrání, zdržuje-li se žalovaný, který prostory užívá bez právního důvodu, po jistou dobu mimo sporné prostory.
V poměrech projednávané věci se uvedené právní názory prosadí následovně. Rozsudek ukládající žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 31. prosince 2006 (rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. února 2005, č. j. 17 Co 517/2004-132) byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, č. j. 26 Cdo 2395/2005-148, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž se měl odvolací soud – z tam uvedených důvodů – zabývat otázkou bytové náhrady pro dovolatelku ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Byl-li citovaný rozsudek odvolacího soudu takto odklizen, nelze u dovolatelky, která po rozhodnutí odvolacího soudu byt vyklidila, uvažovat o dobrovolném splnění vyklizovací povinnosti uložené rozhodnutím soudu a tudíž ani o zániku závazku splněním. Přitom má-li vyklizovaný právo na bytovou náhradu, soud mu uloží byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, i když se v bytě nezdržuje a nemá v něm umístěny věci. Je tomu tak mimo jiné i proto, že jinak se vyklizovaný bytové náhrady nedomůže, neboť požadavek na její zajištění může uplatnit pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (žalovaná tudíž nemůže mít úspěch s žalobou, aby jí žalobce zajistil bytovou náhradu). Z řečeného vyplývá, že závěr o nedostatku vážných důvodů se zpětvzetím žaloby ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. neobstojí.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 6 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák , v. r.
předseda senátu