ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3537.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3537/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města Krnov , IČ: 00296139, se sídlem úřadu v Krnově, Hlavní náměstí 1, zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti žalované H. P. , zastoupené JUDr. Evou Olšovou, advokátkou se sídlem v Krnově, Kolofíkova 16, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 37/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2007, č. j. 42 Co 334/2007-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Josefa Tobiáška, advokáta se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou 12. 5. 2006 domáhal, aby soud přivolil k výpovědi žalované z nájmu níže specifikovaného bytu, která jí byla doručena 29. 3. 2006, s odůvodněním, že žalovaná hrubě porušila povinnosti vyplývající z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále „obč. zák.“), neboť nezaplatila nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za měsíce leden, březen, srpen až prosinec roku 2005 a leden roku 2006.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem z 25. 10. 2007, č. j. 42 Co 334/2007-98, potvrdil rozsudek Okresního soud v Bruntále – pobočky v Krnově (dále „soud prvního stupně“) z 18. 4. 2007, č. j. 19 C 37/2006-60, jímž bylo přivoleno „k výpovědi z nájmu bytu č. 1, o velikosti 1+2 v prvním nadzemním podlaží domu č. o. 15 na ulici Vaškova v Krnově, kterou dal žalobce žalované dne 27. 3. 2006“, určeno, že „výpovědní lhůta činí 3 měsíce a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci“, a že „žalovaná je povinna po skončení výpovědní lhůty byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15ti dnů od zajištění přístřeší“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupená, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaná v dovolání namítala, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, když nebylo přihlédnuto k důvodům, pro které neplatila nájemné, a že vyklizení bytu mělo být vázáno na zajištění náhradního bytu či náhradního ubytování.
Soudní praxe byla ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí, uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, v němž byl vysloven názor, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 8, z roku 1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce [§711 odst. 1 písm. d) obč. zák.] z důvodu objektivně existující tíživé situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. však nelze přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže po pronajímateli není možno zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití §3 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003) a jestliže ke dni rozhodování soudu nezaplatil (vedle dluhu na nájemném) také dluh z titulu poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná sice dlužné nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za měsíce leden, březen, srpen až prosinec roku 2005 a leden roku 2006, o něž se opírala výpověď, uhradila ještě před podáním žaloby 21. 4. 2006, nicméně v řízení bylo prokázáno, že ani nadále nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu řádně neplatila a že tyto své povinnosti neplnila dlouhodobě (ani před podanou výpovědí). Z toho vyplývá, že odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu při aplikaci §3 obč. zák. neodchýlil.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýkala nesprávné rozhodnutí ve věci bytové náhrady podle ust. §712 odst. 5 věty prvé obč. zák. Soudní praxe je ustálena v názoru, že skončí-li nájemní vztah výpovědí pronajímatele z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., o kterýžto případ jde i v souzené věci, je bytovou náhradou pouze přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že „jde o rodinu s nezletilými dětmi“, a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí „důvody zvláštního zřetele hodné“. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 11. 1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, a dále např. rozsudky z 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, a z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003).
Z toho je zřejmé, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění ve výši 1.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§137 odst. 3 o. s. ř.) 2.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Marie R e z k o v á. v. r.
předsedkyně senátu