ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3809.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3809/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované Pragoplakát, spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Bořivojova 50, IČ: 25793918, zastoupené Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 9, o zaplacení částky 152.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 214/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2009, č. j. 15 Co 566/2008-184, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.244,- Kč k rukám Mgr. Lumíra Veselého, advokáta se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 9, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. června 2008, č. j. 6 C 214/2006-165, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 152.000,- Kč (z titulu smluvní pokuty ve výši 500,- Kč denně za dobu od 1. srpna 2005 do 31. května 2006) s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. února 2009, č. j. 15 Co 566/2008-184, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že hlavní město Praha (dále též jen „žalobce“) jako pronajímatel a B. M. (dále jen „právní předchůdce žalované“) jako nájemce uzavřeli dne 17. prosince 1997 písemnou smlouvu o nájmu pozemků specifikovaných v její příloze č. 1 (dále jen „nájemní smlouva“ a „předmětné pozemky“), že nájemní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, že v čl. VI. odst. 1. a 2. nájemní smlouvy si její účastníci rovněž dohodli, že pronajímatel i nájemce jsou oprávněni smlouvu vypovědět bez udání důvodů v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně, a že v čl. VII. odst. 1. písm. b/ nájemní smlouvy si pro případ nevyklizení předmětných pozemků nájemcem sjednali smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně do doby protokolárního předání předmětných pozemků pronajímateli. Dále zjistily, že dne 1. listopadu 1999 se žalobce a právní předchůdce žalované písemně dohodli, že téhož dne „přejdou“ všechna práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy na žalovanou (dále jen „dohoda ze dne 1. listopadu 1999“), že dne 16. prosince 1999 účastníci uzavřeli písemný dodatek č. 1 k nájemní smlouvě (dále jen „dodatek č. 1“), že v dodatku č. 1 se dohodli mimo jiné na rozšíření dosavadního předmětu nájmu o tam uvedené nemovitosti (dále jen „předmět nájmu“) a že prostřednictvím dodatku č. 1 učinili dohodu ze dne 1. listopadu 1999 nedílnou součástí nájemní smlouvy. Vzaly také za zjištěno, že hlavní město Praha (zastoupené RNDr. P. Ď. – ředitelem odboru obchodních aktivit) vyhotovilo dne 14. dubna 2005 listinu (kterou doručilo žalované prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 21. dubna 2005), v níž uvedlo, že nájemní smlouvu (ve znění tam uvedených dodatků) vypovídá a současně žádá o předání předmětu nájmu „nejpozději první pracovní den následující po posledním dnu běhu výpovědní lhůty“ (dále jen „listina ze dne 14. dubna 2005“, resp. „Výpověď“). Učinily rovněž skutková zjištění, že rada hlavního města Prahy usnesením č. 829 ze dne 16. července 1996 s účinností od 1. srpna 1996 schválila Organizační zásady hospodaření s obecním majetkem, jimiž svěřila vedoucímu odboru hospodářské politiky oprávnění vypovědět – po rozhodnutí v dislokační pracovní skupině – „smlouvy, které uzavřel ve vlastní působnosti“ a „ostatní smlouvy, u nichž došlo ze strany nájemce k porušení podmínek vyplývajících ze smluv“ , a že usnesením č. 1347 ze dne 7. listopadu 2000 s účinností od 12. listopadu 2000 schválila Organizační řád Magistrátu hlavního města Prahy, jímž zřídila mimo jiné odbor obchodních aktivit, který zejména „zajišťuje komerční využívání nemovitého majetku hlavního města Prahy“ .
Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že Výpověď je absolutně neplatná (z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že pro neurčitost) podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni doručení Výpovědi (dále jen „obč. zák.“), neboť „nebyla adresným právním úkonem“ (nebyl v ní uveden její adresát). V této souvislosti odkázaly na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 194/93. Nadto dovodily, že Výpověď je absolutně neplatná (tentokrát podle §39 obč. zák.) rovněž proto, že ji v rozporu s ustanovením §68 odst. 1 a 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném ke dni doručení Výpovědi (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), učinil ředitel odboru obchodních aktivit bez předchozího rozhodnutí (schválení) v radě hlavního města Prahy, do jejíž kompetence patří rozhodování v záležitostech týkajících se nakládání s nemovitým majetkem hlavního města Prahy. Dodaly, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že rada hlavního města Prahy delegovala některé z uvedených kompetencí na ředitele zmíněného odboru; je tomu tak proto, že zákon č. 131/2000 Sb. jí takové oprávnění (k delegaci pravomocí) nepřiznává. Za této situace žalobu o zaplacení smluvní pokuty v žalované částce zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Za zásadně právně významné označil otázky, a/ „zda Rada hlavního města Prahy může pověřit rozhodováním o uzavírání nájemních smluv a o jejich vypovídání ve vymezených případech ředitele Magistrátu hlavního města Prahy“ (dále jen „první právní otázka“) a b/ „zda výpověď z nájmu, jako jednostranný adresný úkon adresovaný ze strany pronajímatele nájemci, musí mít jméno, resp. v daném případě firmu nájemce a jeho adresu uvedenu výlučně na té listině, v níž je projev vůle pronajímatele k vypovězení nájmu uveden, … či postačí, aby adresát byl písemně identifikován firmou a adresou sídla písemně na obálce, v níž je výpověď zasílána cestou České pošty nájemci“ (dále jen „druhá právní otázka“). Ve vztahu k první právní otázce především namítl, že sice není pochyb o tom, že rozhodování o výpovědi z nájmů nemovitých věcí v majetku obce je v působnosti rady hlavního města Prahy, avšak zákon nepředepisuje, jakým způsobem má rada hlavního města Prahy o těchto věcech rozhodovat. Měl za to, že pokud v daném případě rada hlavního města Prahy svým usnesením vymezila okruh nájemních vztahů, jejichž uzavírání a vypovídání svěřila do kompetence ředitele odboru obchodních aktivit magistrátu hlavního města Prahy, nelze v tomto postupu shledat jakýkoliv rozpor s právem. Dodal, že při vypovězení předmětného nájemního vztahu postupoval ředitel zmíněného odboru v souladu s příslušnými usneseními rady hlavního města Prahy, a proto nebyl důvod k zamítnutí žaloby. Ve vztahu k druhé právní otázce pak namítl, že z platného právního řádu, zejména z „obecného režimu občanského zákoníku“ , nijak nevyplývá, že by bylo vyloučeno vymezení adresáta písemného právního úkonu adresou vepsanou na obálce, v níž se tento právní úkon nacházel. Podle jeho mínění je tomu tak proto, že „nikde v obecně závazných právních předpisech není uvedeno, že by jednostranný adresný úkon měl být proveden na jedné listině“ . V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že je-li projev vůle směřující k vypovězení nájmu vyjádřen „zcela konkrétním a určitým způsobem“ v písemné formě na příslušné listině a je-li adresát označen opět v písemné formě na obálce, do níž je listina vložena za účelem doručení adresátovi, je takový projev vůle nepochybně (platným) jednostranným adresným písemným právním úkonem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním názoru, že Výpověď je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, neboť v ní jako v adresném právním úkonu nebyl označen její adresát. Správnost tohoto právního názoru dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda lze ve vztahu k adresnému právnímu úkonu uvažovat o neurčitosti a tudíž neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák., není-li v něm označen jeho adresát; tuto otázku totiž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyřešil v rozporu s hmotným právem. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §677 odst. 1 obč. zák. zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu lze, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí. Přitom písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně (§40 odst. 2 obč. zák.).
Při výkladu právního úkonu, jímž výpověď z nájmu věci jako jednostranný adresný hmotněprávní úkon nepochybně je, se použije výkladové pravidlo (obsažené v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. V ustálené soudní praxi přitom není pochyb o tom, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). U právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný pod č. C 1075 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Uvedené teze se v poměrech nájmu věci založeného písemnou smlouvou prosadí tak, že výpověď z nájmu musí mít rovněž písemnou formu (§40 odst. 2 obč. zák.), přičemž projev vůle vtělený do výpovědi lze vykládat jen s přihlédnutím k jejímu písemnému textu.
Jednostranné adresné právní úkony ke svému vzniku vyžadují, aby byly učiněny vůči subjektům, jejichž právních poměrů se mají dotýkat. Pojmovým znakem jednostranného písemného právního úkonu tedy je, že je v něm především označen adresát tohoto úkonu – tj. příslušný subjekt, jemuž je úkon určen a jemuž teprve dojitím takového úkonu mohou vzniknout odpovídající práva či povinnosti. Není-li v takovém úkonu adresát seznatelným způsobem uveden v tom smyslu, že právě jemu je tento úkon určen (adresován), nejde logicky o úkon adresný. V takovém případě adresný právní úkon ani nevzniká a jako neadresný projev vůle není proto způsobilý vyvolat žádné právní účinky v poměrech subjektu, který v něm není jako adresát právního úkonu označen. Proto ani skutečnost, že se takový – bez označení adresáta neadresný právní úkon – dostane do dispozice či dosahu odpovídajícímu subjektu právního vztahu, resp. že se příslušný subjekt dozví, že takový úkon byl učiněn, nemůže nic změnit na tom, že takový úkon jako adresný právní úkon nevznikl (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 1994, sp. zn. 3 Cdo 194/93, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 7/1995 na straně 284, tj. rozhodnutí, na nějž odkázaly soudy obou stupňů, a dále rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 28. března 2001, sp. zn. 28 Cdo 108/2001, a z 12. února 2004, sp. zn. 28 Cdo 2328/2002). Dovolateli lze sice přisvědčit v názoru, že jednostranný adresný právní úkon může být „proveden“ na více listinách. Z obsahu těchto listin však musí být jednoznačně patrno, že jde o jeden (tentýž) právní úkon.
V posuzovaném případě listina ze dne 14. dubna 2005, do níž byl vtělen projev vůle pronajímatele (žalobce) směřující k ukončení nájemního poměru výpovědí, neobsahovala údaj o adresátu tohoto projevu vůle, a to ani zprostředkovaně – odkazem na jinou písemnost, v níž by byl domnělý adresát tohoto právního úkonu objektivně seznatelným způsobem identifikován. Přitom podle přesvědčení dovolacího soudu nelze za takovou listinu pokládat obálku, do níž byl právní úkon vložen a na níž byla – avšak pouze pro účely doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb – označena žalovaná včetně adresy jejího sídla. Lze se tudíž ztotožnit s právním názorem soudů obou stupňů, že Výpověď nebyla za této situace „adresným právním úkonem“ .
Za správný ovšem nelze pokládat závěr, který soudy obou stupňů z uvedené skutečnosti vyvodily, tj. závěr, že Výpověď je z důvodu absence označení jejího adresáta absolutně neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.). Je-li adresnost výpovědi z nájmu věci jedním z pojmových znaků vyžadovaných (již) pro vznik takového adresného právního úkonu a v konkrétním právním úkonu vyjádření uvedeného znaku chybí, nelze vůbec hovořit o tom, že takový projev vůle byl – vůči domnělému adresátu – jako adresný právní úkon učiněn. Za této situace tudíž výpověď z nájmu věci jako adresný právní úkon vůbec nevznikl, a je proto – logicky vzato – vyloučeno posuzovat, zda byl učiněn platně či nikoliv. Byť oba soudy takto nepostupovaly a v rozporu s uvedenými tezemi dovodily, že Výpověď je absolutně neplatná pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák. (a potažmo i pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák.), zamítavé rozhodnutí i přes nesprávnost těchto právních názorů v konečném důsledku obstojí. Je tomu tak proto, že absolutní neplatnost právního úkonu (podle §37 odst. 1 i §39 obč. zák.) působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba); absolutně neplatný právní úkon proto není způsobilý vyvolat žádné právní účinky a stejně tak žádné právní účinky nenastávají ani v případě, kdy právní úkon vůbec nevznikl. Za této situace nemohl mít chybný právní názor odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o absolutní neplatnosti Výpovědi žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí (rozhodnutí soudu prvního stupně).
Dovolací soud navíc dodává, že jinak by Výpověď byla v daném případě neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, jak správně dovodily soudy obou stupňů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněné pod č. 85 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 3. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 3479/2007, z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 3513/2009, a z 26. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 1619/2009).
Lze uzavřít, že z vyložených důvodů je napadený rozsudek odvolacího soudu v konečném důsledku správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 16.570,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 3.374,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu