ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3955.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3955/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce B O N A Litvínov, s. r. o. , se sídlem Litvínov, Šafaříkova 2095, zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem Chomutov, Náměstí 1. máje 97, proti žalovanému O. Ž. , zastoupenému Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem Plzeň, Na Roudné 18, o 178.095,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 16 C 164/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2008, č. j. 10 Co 200/2008, 10 Co 201/2008-444, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.245,- Kč, k rukám Mgr. Patrika Bauera, advokáta se sídlem Chomutov, Náměstí 1. máje 97, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 178.095,- Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné z pronajatých nebytových prostor za měsíce červen až srpen 2004.
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 1. 2008, č. j. 16 C 164/2005-412, ve spojení s usnesením ze dne 11. 4. 2008, č. j. 16 C 164/2005-432, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 56.995,- Kč s příslušenstvím, a výrokem II. zamítl žalobu co do částky 121.100,- Kč s příslušenstvím; dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 6. 2008, č. j. 10 Co 200/2008, 10 Co 201/2008-444, odmítl odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 121.100,- Kč s příslušenstvím (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu (výroky III., IV. a V.).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 4. 3. 2004 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „Smlouva“) o celkové výměře 970 m2, nacházejících se ve 3. nadzemním podlaží domu žalobce (pronajímatele) č.p. 3125 na M. ul. v Ú. n. L. (dále jen „předmětné nebytové prostory“ nebo „nebytové prostory“), že Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 1. 2014 s tím, že nájemce ji může vypovědět s měsíční výpovědní lhůtou, která počne běžet od prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi pronajímateli, a to z důvodů uvedených v §9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., nedojde-li k jiné dohodě, stejně jako pronajímatel, který tak může učinit z důvodů uvedených v §9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., nedojde-li k jiné dohodě, že ve Smlouvě bylo sjednáno roční nájemné ve výši 840.000,- Kč, ale vzhledem k nutnosti úprav a investic do nebytového prostoru se účastníci dohodli, že první měsíc nájmu bude „bez úhrady nájemného“, za druhý a třetí měsíc bude nájemné činit částku 30.000,- Kč, za čtvrtý a pátý měsíc částku 50.000,- Kč, a poté 70.000,- Kč měsíčně, že v čl. VII. Smlouvy bylo obsaženo ujednání o tom, že nájemce upraví nebytové prostory na vlastní náklady, s tím, že vznikne-li potřeba větších oprav či úprav, je povinen o tom bez zbytečného odkladu písemně informovat pronajímatele a umožnit mu jejich provedení, a že nebytové prostory byly – dle kolaudačního rozhodnutí magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 1999 – způsobilé k užívání. Dále vzal za prokázáno, že v dodatku ke Smlouvě (dále jen „Dodatek“) se žalovaný zavázal – vzhledem ke skutečnosti, že při předání nebytových prostor dne 4. 3. 2004 nebyly doloženy všechny potřebné dokumenty – zařídit jejich vyhotovení, případně učinit veškeré kroky k tomu, aby mohly být vyhotoveny (např. opatřit hasící přístroje, zajistit elektroinstalaci proti požáru apod.), že žalobce se zavázal uhradit mu náklady tím vzniklé snížením nájemného, a že žalovaný na své náklady nebytové prostory zhodnotil (oprava sanity, rozvodu vody, odpadu a odhlučnění oken, apod.), což představuje částku 37.800,- Kč (kterou soud prvního stupně k námitce žalovaného započetl oproti pohledávce žalobce). Rovněž vzal za prokázáno, že orgán ochrany veřejného zdraví a požární kontroly zjistil závady, pro které jsou nebytové prostory nezpůsobilé k užívání z hlediska hygienických a požárních norem, že žalobce neposkytl žalovanému součinnost k jejich odstranění, že dne 4. 6. 2004 byla žalobci doručena (nedatovaná) výpověď žalovaného z nájmu nebytových prostor, v níž bylo uvedeno, že je dávána „dle odst. IV. bod 2 a odst. VIII. bod 1 (povinnosti pronajímatele) nájemní smlouvy“, že žalovaný zaplatil žalobci nájemné pouze za měsíce duben a květen 2004, a že za měsíc červen požadoval žalobce částku 35.295,- Kč (po započtení přeplatku žalovaného na zálohách na teplo, studenou vodu a TUV), za měsíc červenec částku 59.500,- Kč a za měsíc srpen částku 83.300,- Kč.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, který s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1569/2001 dovodil, že Smlouva je platným právním úkonem, neboť sama okolnost, že předmět nájmu není ve stavu popsaném v nájemní smlouvě nezpůsobuje její absolutní neplatnost. Na rozdíl od soudu prvního stupně – který dále dovodil, že nájemní vztah skončil uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31. 7. 2004 – dospěl k závěru, že Výpověď je absolutně neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 – dále jen „obč. zák“), neboť neobsahuje vymezení výpovědního důvodu, pro který je dávána, a že žalobce má proto právo na zaplacení nájemného i za měsíc srpen 2004. Konstatoval, že z porovnání zákonného ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 360/2005 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a Výpovědi není jasné, jaký výpovědní důvod byl uplatněn, a vyslovil názor, že zákon č. 116/1990 Sb. umožňuje nájemci u nájmu na dobu určitou ukončit nájem pouze ze tří zákonných důvodů, a nikoliv pro porušení smluvních ujednání. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – neshledal důvodnou ani námitku započtení, vznesenou žalovaným v průběhu řízení vůči pohledávce žalobce. Uvedl, že smluvní ujednání mají v dané věci přednost před ustanovením §667 odst. 1 obč. zák., a protože se účastníci ve Smlouvě dohodli, že náklady vynaložené žalovaným na opravy a investice do nebytového prostoru budou kompenzovány ve stanovené výši nájemného, nemůže žalovaný požadovat jejich vrácení v probíhajícím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti výrokům II., III., IV. a V.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že Smlouva je absolutně neplatná, neboť pronajímatel porušil svoji základní povinnost vyplývající z §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. (tj. předat nájemci nebytové prostory ve stavu, který je způsobilý ke sjednanému účelu nájmu), a vyjadřuje přesvědčení, že Smlouvu by bylo možné považovat za platnou pouze tehdy, kdyby z ujednání stran bylo nepochybné, že předmět nájmu je ve stavu nezpůsobilém ke sjednanému účelu nájmu a nájemce jej i za tohoto stavu přijímá. Uvádí, že v době uzavření Smlouvy nemohl předpokládat, že nebytové prostory nejsou způsobilé k dohodnutému účelu nájmu, a namítá, že pokud odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl k opačnému závěru s ohledem na ujednání o slevě z nájemného, nemá takové skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování. Smlouva sice počítá s nutností úprav a investic do nebytových prostor, čímž však nebylo myšleno jejich uvedení do stavu způsobilého ke sjednanému účelu nájmu, ale jejich běžná adaptace, a podotýká, že takový závazek nevyplývá ani z následně uzavřeného Dodatku. Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti Výpovědi a vyjadřuje názor, že pro platnost výpovědi nájemní smlouvy je rozhodující, zda byl zákonem stanovený nebo účastníky sjednaný výpovědní důvod naplněn, a „zda je ze všech okolností (nikoli tedy striktně z obsahu konkrétní listiny) dostatečně zřejmý“, a namítá, že i když ve Výpovědi pouze odkázal na příslušná ustanovení Smlouvy, je s přihlédnutím k „okolnostem případu“ zřejmé, že výpovědním důvodem bylo porušení povinnosti žalobce předat mu předmětný prostor ve stavu způsobilém ke sjednanému účelu nájmu. Dovolatel má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitku započtení, a odkazuje na argumentaci, týkající se interpretace smluvního ujednání o slevě z nájmu. Vyjadřuje názor, že pokud by poskytnutá sleva z nájemného souvisela s nutností investic do pronajatých prostor, nejednalo by se pojmově o slevu, ale pouze o jiné plnění naturální povahy ve prospěch žalobce, a uvádí, že s uvedením nebytových prostor do stavu způsobilého ke sjednanému způsobu užívání, by byly spojeny náklady přesahující částku 300.000,- Kč, zatímco slevu na nájemném představovala pouze částka 190.000,- Kč. Uvádí dále, že ačkoliv se nezavázal uvést předmětné nebytové prostory do stavu způsobilého sjednanému účelu nájmu, vynaložil v tomto směru určité prostředky, čímž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení žalobce, které je povinen vydat. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce v dovolacím vyjádření podrobně rozvedl důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. června 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel výslovně napadl výroky II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však zastává názor, že ve vztahu k výrokům III., IV. a V. nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány; navíc dovolání proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002). Lze tedy uzavřít, že dovolání – s ohledem na obsahovou konkretizaci uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. – směřuje pouze proti měnícímu výroku II. napadeného rozsudku, proti němuž je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Přestože dovolatel uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., zabýval se dovolací soud nejdříve (z důvodů, které posléze vyjdou najevo) otázkou správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) uplatnil dovolatel v prvé řadě námitkou, že Smlouva je absolutně neplatná, neboť žalobce nesplnil svoji povinnost předat nebytové prostory ve stavu, který je způsobilý ke sjednanému účelu nájmu.
V rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2170/2009, vyslovil dovolací soud názor (od něhož nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci), že neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 2 obč. zák. (je-li jeho předmětem plnění nemožné) předpokládá, že jde o počáteční, objektivní a trvalou nemožnost plnění, a to buď právní nebo fyzickou. Jestliže je plnění fakticky i právně možné, jiná než smluvená vlastnost či stav předmětu plnění nemá sama o sobě za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Nájemce ovšem má – vedle možnosti věc od pronajímatele v tomto stavu nepřevzít – i jiné právní prostředky ke zjednání nápravy (právo na poskytnutí slevy z nájemného nebo na prominutí nájemného podle §673 až 675 obč. zák., možnost od smlouvy odstoupit podle §679 obč. zák. nebo ji písemně vypovědět podle §9 odst. 3 písm. c/ zákona č. 116/1990 Sb. /srov. např. oběma soudy citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001/). Závěr odvolacího soudu o platnosti Smlouvy je tak v souladu s ustálenou judikaturou.
Pokud jde o dovolací námitku zpochybňující závěr odvolacího soudu o neplatnosti Výpovědi, je třeba uvést, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že sjednají-li si pronajímatel a nájemce možnost ukončení nájmu nebytových prostor, sjednaného na dobu určitou výpovědí, mohou si dohodnout i výpovědní důvody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2876/2000, ve kterém odkázal na svůj rozsudek ze dne 9. 8. 2000, sp. zn. 30 Cdo 714/2000, uveřejněný pod č. 121 v časopise Soudní judikatura 10/2001, a rozsudek ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002 /tento rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 143 v časopise Soudní judikatura 12/2001/). V rozsudku ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1167/2001, uveřejněném pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004 a rovněž pod č. 38 v časopise Soudní judikatura 3/2003, pak Nejvyšší soud dovodil, že nájem nebytových prostor na dobu určitou může skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak, než výpovědí pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v §9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb.
I přes nesprávný právní názor, který odvolací soud v tomto směru zaujal, však jeho závěr o neplatnosti Výpovědi z posléze uvedených důvodů obstojí.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Zákon (srov. §9 odst. 3 a §10 zákona č. 116/1990 Sb.) předepisuje pro výpověď nájemce z nájmu nebytových prostor písemnou formu; jinak je absolutně neplatný (§40 odst. 1 obč. zák.).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Proto pro řešení otázky určitosti Výpovědi bude právně významný pouze obsah listiny zachycující tento právní úkon.
Z uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že při posouzení platnosti Výpovědi z hlediska její určitosti nepřihlédl k tomu, „zda je výpovědní důvod ze všech okolností (nikoli tedy striktně z obsahu konkrétní listiny) dostatečně zřejmý“, a že nezohlednil ani další „okolnosti případu“.
Pokud jde o právní posouzení námitky započtení (§580 a násl. obč. zák.), má dovolací soud za to, že kritika právního závěru odvolacího soudu o její nedůvodnosti, je v tomto případě založena převážně na hypotetických úvahách dovolatele, navíc podpořených tvrzením, že s uvedením nebytových prostor do stavu způsobilého sjednanému způsobu užívání by byly spojeny náklady přesahující částku 300.000,- Kč; v tomto případě jde totiž o skutkovou „novotu“, kterou nelze uplatňovat v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci). Z dovoláním nezpochybněného skutkového stavu přitom vyplývá, že čl. VII. Smlouvy stanovil povinnost nájemce (žalovaného) upravit nebytové prostory na vlastní náklad, že pro případ vzniku potřeby „větších oprav či úprav“ byl nájemce povinen písemně informovat pronajímatele (žalobce) a umožnit mu jejich provedení, a že nebytové prostory byly zhodnoceny prací žalovaného o částku 37.800,- Kč; účastníci si rovněž sjednali slevu na nájemném v částce 190.000,- Kč (jak ostatně uvádí sám dovolatel), a to vzhledem k nutnosti úprav a investic do nebytového prostoru (čl. V. bod 3 Smlouvy). S přihlédnutím k tomu, že žalovaným vykonané práce neměly v tomto případě zjevně charakter „větších oprav či úprav“ (neboť ani z obsahu spisu se nepodává, že by ohledně nich žalovaný v této souvislosti písemně informoval žalobce), lze s ohledem na výše uvedené přisvědčit závěru odvolacího soudu, že žalovaný zhodnocením nebytových prostor o zjištěnou částku realizoval svoji subjektivní povinnost ze Smlouvy (tj. upravit nebytové prostory na vlastní náklad), přičemž mu za tímto účelem byla poskytnuta sleva na nájemném v částce několikanásobně vyšší; ve světle řečeného pak nelze považovat námitku dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobce za důvodnou.
Lze tedy uzavřít, že uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž dovolatel rovněž uplatnil, dopadá jen na právně významná skutková zjištění, tj. taková skutková zjištění, která mají význam pro právní posouzení věci.
Z toho, co bylo řečeno ve vztahu k dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci, vyplývá, že pro právní závěr o platnosti Smlouvy nebylo právně významné skutkové zjištění vztahující se ke smluveným vlastnostem, resp. stavu předmětných nebytových prostor v době, kdy účastníci Smlouvu uzavřeli. Je proto nadbytečné zkoumat, zda má oporu v provedeném dokazování zjištění, které dovolatel zmínil v dovolání, a sice že nemohl předpokládat nezpůsobilost nebytových prostor ke sjednanému účelu nájmu. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.945,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. července 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu