ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4023.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4023/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. V. , zastoupené Mgr. Kamilou Petrusovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rumunská 1, proti žalovanému B. V. , zastoupenému JUDr. Václavem Surovým, advokátem se sídlem Praha 10, Korunní 810/104, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 19 C 106/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č.j. 16 Co 112/2008-48, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Václava Surového, advokáta se sídlem Praha 10, Korunní 810/104, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č.j. 19 C 106/2007-24, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 13, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 5. nadzemním podlaží domu č.p. 2209 v P. 4, M. 6 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 4. 2008, č.j. 16 Co 112/2008-48, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal zejména za prokázáno, že manželství účastníků, uzavřené 26. 8. 1994, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 10. 1. 2007, že žalobkyně se dne 9. 11. 1998 dohodla se svým předchozím manželem J. K. na zrušení jejich práva společného nájmu k předmětnému bytu, jakož i na tom, že bude jeho výlučnou nájemkyní bytu a členkou bytového družstva, s nímž uzavřela dne 5. 10. 2005 smlouvu o převodu bytu do svého vlastnictví (na základě níž byla zapsána do katastru nemovitostí jako jeho výlučná vlastnice), že v předmětném bytě bydlí po rozvodu manželství účastníků žalovaný spolu s jejich nezletilou dcerou, která mu byla svěřena pro dobu po rozvodu do výchovy a se zletilou dcerou žalobkyně, a že žalobkyni (přes její opakované výzvy) za užívání bytu ničeho neplatí. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný užíval byt ve vlastnictví žalobkyně jako příslušník domácnosti, že ho po rozvodu manželství účastníků užívá bez právního důvodu, a že žaloba na vyklizení je důvodná podle §126 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že právo žalovaného na bytovou náhradu je nutno analogicky (§853 obč.zák.) posoudit podle §713 odst. 1 obč.zák, a co do druhu bytové náhrady podle ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák., podle něhož je primární formou bytové náhrady pro rozvedeného manžela náhradní byt. Na rozdíl od něho však dovodil, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalovaného k vyklizení bytu byla vázána toliko na zajištění náhradního ubytování. Za zásadní přitom považoval skutečnost, že nezletilá dcera účastníků je na základě jejich dohody (schválené soudem) svěřena do výchovy žalovaného; poukázal dále na to, že vztahy mezi účastníky jsou hluboce a trvale rozvrácené, že dosud nemají vypořádáno společné jmění, že za trvání manželství spláceli investiční úvěr družstvu ze společných prostředků, a že se žalovaný domníval, že byt je v jejich společném jmění. Podle názoru odvolacího soudu nemohou uvedené skutečnosti převážit nad tím, že žalovaný neplatí žalobkyni za užívání bytu a neumožňuje jí byt užívat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se nezabývala a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jeho naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok žalovaného na bytovou náhradu, pokud nepovažoval za důvody hodné zvláštního zřetele to, že jí žalovaný odmítá vydat klíče od bytu a neplatí jí za jeho užívání. Polemizuje s hodnocením okolností, k nimž odvolací soud přihlédl při posouzení nároku žalovaného na bytovou náhradu a namítá, že již za trvání manželství hradila veškeré poplatky spojené s užíváním bytu a činí tak dodnes, přestože nemá do bytu přístup (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 324/2002), a že tvrzení žalovaného o splácení investičního úvěru za trvání manželství účastníků nebylo prokázáno. Vyjadřuje názor, že nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o tom, že se žalovaný domníval, že předmětný byt tvoří součást jejich společného jmění manželů, a že důvodem k přiznání práva na náhradní byt nemůže být ani skutečnost, že dosud nedošlo k vypořádání společného jmění manželů. Poukazuje dále na to, že žalovaný neměl před uzavřením manželství kde bydlet a odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nezjišťoval (přestože odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ČR), zda žalovanému svědčil před uzavřením manželství právní důvod užívání jiného bytu. Cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 1660/99 a vyjadřuje názor, že s ohledem na výše uvedená tvrzení jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují přiznat žalovanému toliko náhradní ubytování (právo společného nájmu vzniklo až po uzavření manželství účastníků, a byt byl získán za jejího předchozího manželství), jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 220/2002 a dovozuje, že došlo k porušení dobrých mravů (které spatřuje např. v chování žalovaného vůči její osobě, v nerespektování jejího vlastnického práva a také v tom, že jí žalovaný nic nehradí za užívání bytu). Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podáních označených jako doplnění dovolání – doručených dovolacímu soudu dne 11. 1. 2010 a dne 28. 1. 2010 (tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání) – uvádí dovolatelka další skutečnosti, k nimž však dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. nemohl přihlížet.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel námitky dovolatelky a uvedl, že §712 odst. 3 věta druhá za středníkem obč.zák. je nutno „vykládat v celé šíři provedeného důkazního řízení“; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp.zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmíněna zajištěním náhradního bytu; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní názor odvolacího soudu, že nárok žalovaného na bytovou náhradu je nutno posoudit podle ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák., a dovolací soud z něho v dalším vychází.
Z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Již ze zákonem použitého termínu důvody „zvláštního zřetele hodné“ vyplývá, že odepření zákonného nároku rozvedeného manžela na náhradní byt přichází v úvahu toliko výjimečně.
Dovolatelka spatřuje tyto důvody především ve skutečnosti, že žalovaný jí neplatí za užívání jejího bytu, a že jí znemožnil do něho přístup. Lze jí přisvědčit v tom, že neplacení nájemného se podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 324/2002, a ze dne 5. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1758/2004), považuje za důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák., stejně tak jako i chování vyklizovaného manžela za trvání nájemního vztahu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999; posléze citované rozhodnutí však též připomíná, že je nutno zohlednit i jeho rodinné, zdravotní a sociální poměry.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud přihlédl k okolnostem namítaným dovolatelkou, nicméně za rozhodující v dané věci považoval hledisko zájmu nezletilého dítěte účastníků, které bylo pro dobu po rozvodu jejich manželství svěřeno do výchovy žalovaného. Za tohoto stavu lze odvolacímu soudu přisvědčit v hodnocení okolností významných pro rozhodování o formě bytové náhrady pro žalovaného, neboť i v jiných souvislostech zákon (srov. např. §705 odst. 3 obč.zák.) toto hledisko považuje za prvořadé; judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1260/97) je ostatně také považuje za významné při rozhodování podle §712 odst. 3 obč.zák.
Se zřetelem k uvedenému se dovolací soud nezabýval námitkou, že předmětný byt nepatří do společného jmění manželů (účastníků), resp. že žalovaný nemohl být v dobré víře, že tomu tak je, která jinak může být případně relevantní při vypořádání jejich společného jmění.
Pokud dovolatelka poukazuje na to, že žalovaný neměl před uzavřením manželství účastníků jiný právní důvod bydlení, nelze k této skutečnosti, namítané až v dovolání, přihlížet; dovolatelce nic nebránilo v tom, aby tuto námitku uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně. Rovněž tak nelze přihlédnout k její námitce týkající se tvrzení žalovaného o vynaložení společných peněžních prostředků na získání předmětného bytu, když v průběhu nalézacího řízení toto tvrzení nezpochybnila.
Pro úplnost lze poznamenat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 1660/99 je nepřípadný, neboť řešilo situaci, kdy vyklizovanému nevzniklo právo nájmu, a nesvědčil mu ani jiný právní důvod k užívání bytu, předvídaný zákonem.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu