ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.5138.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5138/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně městské části Praha 5 , se sídlem Praha 5, nám. 14. října 4, zastoupené JUDr. Natašou Tuvorovou, advokátkou se sídlem Praha 9, K Sibině 185, proti žalované D. H. , zastoupené Mgr. Karlem Markem, advokátem se sídlem Prachatice, Staré Prachatice 40, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 6 C 359/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2008, č.j. 55 Co 143/2008-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, č.j. 6 C 359/2006-50, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo vyklidit byt č. 1, I. kategorie, o jedné místnosti s příslušenstvím, v I. podlaží domu č.p. 967, M. 2, P. 5 (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a předmětný dům“, resp. „dům“); dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně má ve správě předmětný dům (ve vlastnictví hl. m. P.), že uzavřela dne 24. 5. 1993 se společností SPRÁVA BUDOV spol. s r.o. (dále též „správce“) smlouvu o správě obecního majetku, jejímž obsahem bylo ujednání, že správce je oprávněn disponovat se služebními byty ve svěřených nemovitostech s tím, že dispozice bude oznamována žalobkyni, jejíž předchozí souhlas k nim nebyl vyžadován, že správce uzavřel dne 1. 3. 2000 se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též „Nájemní smlouva“), v níž bylo uvedeno, že se sjednává na dobu určitou „k výkonu domovnických prací podle dodatku k této smlouvě (dále též „Dodatek“), který je její nedílnou součástí“, že v Dodatku, opatřeném týmž datem jako Nájemní smlouva, se nájemkyně zavázala osobně nebo společně se členem své domácnosti vykonávat pro dům zde vyjmenované práce, a k tomu, že ihned uzavře s příslušnou úklidovou firmou pracovní smlouvu. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaná tyto práce řádně vykonávala a stále vykonává, avšak pracovní smlouvu ohledně toho se žádným subjektem neuzavřela. Z obsahu Nájemní smlouvy (i ostatních provedených důkazů) dovodil, že jedinou podmínkou, na niž byla vázána, byl výkon domovnických prací, které byly v Dodatku dostatečně určitě a srozumitelně vyjádřeny; doložka, týkající se uzavření smlouvy s příslušnou úklidovou firmou, obsahovala pouze závazek žalované k poskytnutí součinnosti pro případ uzavření pracovní smlouvy, nemá však přímý vliv na trvání či zánik nájemního vztahu. V dané věci tak nebyly splněny podmínky pro zánik nájemního vztahu uplynutím doby. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že Nájemní smlouva nebyla uzavřena oprávněným subjektem, přičemž poukázal na obsah smlouvy o správě obecního majetku ze dne 24. 5. 1993, jakož i na to, že žalobkyně v žalobě sama tvrdila uzavření nájemní smlouvy; změnu jejího procesního stanoviska proto hodnotil jako účelovou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č.j. 55 Co 143/2008-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, po té, co doplnil dokazování opakováním důkazu Nájemní smlouvou a Dodatkem, dospěl na základě zjištění z nich učiněných k závěru, že smluvní ujednání o době trvání nájmu je neurčité a nesrozumitelné, a tudíž i neplatné podle §37 odst. 1 obč.zák. V této souvislosti konstatoval, že ujednání obsažená v čl. I. a II. Dodatku, který je nedílnou součástí Nájemní smlouvy, si vzájemně odporují a vylučují se, pokud se žalovaná jako nájemkyně zavázala vykonávat domovnické práce osobně nebo se členem své domácnosti, a současně se zavázala ihned k výkonu těchto prací uzavřít pracovní smlouvu s příslušnou úklidovou firmou. Základním rysem pracovněprávního vztahu (uvedl dále odvolací soud) je výkon práce výlučně osobně zaměstnancem; rovněž označení „příslušná úklidová firma“ je naprosto nekonkrétní. Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná se v Dodatku zavázala toliko k poskytnutí součinnosti k uzavření pracovní smlouvy, neboť nic takového nelze dovodit ani z jazykového výkladu ujednání v něm obsaženého, ani z vůle účastníků (§35 odst. 2 obč.zák.). Uzavřel, že absence platného smluvního ujednání o době nájmu má v dané věci za následek založení nájemního vztahu na dobu neurčitou (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2187/2001). Žalované tedy dosud svědčí právo nájmu k předmětnému bytu a žaloba na jeho vyklizení není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila poukazem na jeho zásadní právní význam. Uvádí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „ a to pokud … rozhodl tak, že mezi žalobcem a žalovanou se jedná o nájemní vztah na dobu neurčitou, s odvoláním se na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 2187/2001, přičemž z listinných důkazů a provedených skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že se jedná o nájemní vztah na dobu určitou“. Dále uvádí, že „ setrvává na svých tvrzeních …., že nájemní smlouva uzavřená se žalovanou je platným právním úkonem, byla uzavřena projevem vůle obou stran, a to, že se jedná o nájemní poměr na dobu neurčitou“ , že „je zcela irelevantní pro posouzení platnosti nájemní smlouvy, že žalovaná neuzavřela se žalobcem pracovní smlouvu prostřednictvím správní firmy“ , a že „jelikož žalovaná neuzavřela pracovní smlouvu a žádné práce pro žalobce nevykonávala, … nájemní poměr žalované k bytu … zanikl hned 1. 3. 2000, takže ode dne následujícího jí žádný titul užívání bytu nesvědčí“. Závěrem vyjadřuje názor, že „v daném případě se jedná o otázku zásadního právního významu, pokud má soud posoudit platnost právního úkonu, a to uzavření nájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou, a to na dobu určitou, která byla podmíněna výkonem domovnických prací, které nikdy z vlastní nečinnosti nezačala vykonávat“. Dodává, že v návaznosti na ustanovení §7 zákona č. 107/2006 Sb. nemohlo dojít ani k prodloužení nájmu; žaloba na vyklizení bytu je proto oprávněná. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. června 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho právního závěru, že ujednání o době nájmu obsažené v Nájemní smlouvě je neplatné, a že nájemní vztah žalované k předmětnému bytu je nájmem na dobu neurčitou s tím, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že se jedná o nájem na dobu určitou, k čemuž směřovala i vůle obou smluvních stran.
Především je třeba uvést, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp.zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 25. 3. 2004, sp.zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp.zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků Smlouvy, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li tedy dovolatelka závěr odvolacího soudu o neplatnosti (z důvodu neurčitosti) ujednání o době trvání nájmu obsaženému v Nájemní smlouvě, resp. v Dodatku k ní poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran, a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Rovněž tak námitka, že z provedených listinných důkazů a skutkových zjištění vyplývá, že se jedná o nájemní poměr na dobu určitou, je svým charakterem námitkou skutkovou.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani dovolatelkou označená otázka zásadního právního významu, neboť takto vymezená otázka předpokládá určitý skutkový stav, z něhož měl podle jejího názoru odvolací soud vycházet – tj. že žalovaná nevykonávala a nevykonává domovnické práce.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejich náhradu by měla právo vůči dovolatelce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu