ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.664.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 664/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 225, proti žalovaným 1) P. L ., a 2) J. L ., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 29/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2007, č. j. 25 Co 291/2007-142, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2007, č. j. 25 Co 291/2007-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2005, č. j. 6 C 29/2003-70, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu II. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, v domě č. p. 38 ve V. L. k. ú. L. obec L. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí posledním dnem třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, č. j. 25 Co 291/2007-142 (poté, co jeho rozsudek ze dne 8. 2. 2006, č. j. 25 Co 578/2005-108, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2007, č. j. 26 Cdo 1843/2006-126, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; jinak jej potvrdil s tím, že byt je situován v přízemí a prvním poschodí napravo od vchodu předmětného domu a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů shledaly žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu důvodnou; především dovodily, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaní neplatili nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce (ke dni dání výpovědi dlužili na nájemném nejméně za měsíce únor – květen 2000, listopad 2001 – září 2002 a prosinec 2002). Soud prvního stupně vázal vyklizovací povinnost žalovaných na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.), neboť i když jde o rodinu s nezletilými dětmi, nejsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání vyšší formy bytové náhrady. V této souvislosti zdůraznil, že ačkoliv žalovaní pobírali účelově poskytovaný příspěvek na bydlení, nepoužívali jej k placení nájemného, které přitom mohli – při použití dalších poměrně nepatrných finančních částek např. z dalších dávek státní sociální podpory nebo výdělku žalovaného – platit bez problémů, neboť výše příspěvku na bydlení téměř pokrývala jeho předepsanou výši. Naproti tomu odvolací soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání vyšší formy bytové náhrady (712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), a vázal povinnost žalovaných k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování. Přihlédl přitom k tomu, že žalovaní mají celkem 4 děti (z nichž jsou 2 nezletilé a zletilá dcera žalovaných navíc pečuje o vlastní 2 nezletilé děti), s nimiž žijí ve společné domácnosti, že nemají jinou možnost bydlení, že uhradili dluh na nájemném do výše jeho jistiny, že běžné nájemné nadále hradí (byť nepravidelně) a nové dluhy na nájemném jim nevznikají, že výrazným způsobem splácí také dluh na poplatku z prodlení (z částky 70.080,45 Kč k 30. 9. 2006 jej k 30. 6. 2007 snížili na částku 43.829,29 Kč), že jejich sociální poměry nejsou dlouhodobě dobré (žalovaná je v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, žalovaný dosahoval nízkých příjmů, byl rovněž v evidenci úřadu práce, nyní je v pracovní neschopnosti a byl mu přiznán částečný invalidní důchod, což jej omezuje v uplatnění na trhu práce), a že žalovaná se snaží aktivně hledat zaměstnání.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti měnícímu výroku o bytové náhradě) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že žalovaní neprokázali důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání vyšší formy bytové náhrady ve smyslu ustanovení „§712 odst. 5 věty první obč. zák.”. V této souvislosti uvádí, že Nejvyšší soud již ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1843/2006, vyjádřil názor, že důvodem hodným zvláštního zřetele nemůže být pouhá skutečnost, že žalovaní žijí ve společné domácnosti s nezletilými dětmi a namítá, že odvolací soud respektoval uvedený názor Nejvyššího soudu pouze částečně, „když opakovaně poukazoval na sociální situaci žalovaných”. Vyjadřuje názor, že odvolací soud vytrhává jednotlivé skutečnosti z kontextu a zohledňuje pouze okolnosti prospívající žalovaným, přičemž pomíjí okolnosti svědčící jemu, tj. že žalovaní opakovaně a dlouhodobě neplatili řádně nájemné, přestože využívali pomoc státu ve formě příspěvku na bydlení, ze kterého mohli nájemné téměř v celé výši hradit. Uvádí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaní nakonec byli schopni dlužné nájemné co do jistiny zaplatit (k čemuž ovšem přistoupili až pod reálnou hrozbou jejich vyklizení), což je v rozporu s názorem odvolacího soudu, který poukazoval na jejich nedobré sociální poměry. Dovolatel má za to, že žalovaní se do vzniklé situace dostali díky absolutnímu ignorování svých elementárních povinností, přičemž spoléhali na to, že mají nezletilé děti, a že se jim proto „v tomto směru nemůže nic stát”. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. července 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaných podmíněna zajištěním náhradního ubytování; ostatně z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel proti výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, určení výpovědní lhůty a stanovení povinnosti k vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel výslovně uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolatel však nic takového odvolacímu soudu nevytýká. Jeho námitky poukazující na to, že nebyly zohledněny určité skutečnosti, obsahově naplňují spíše dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), který ostatně dovolatel taktéž uplatňuje.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 5 obč.zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, dále např. rozsudky ze dne 22. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, a ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněné pod C 642, C 1630 a C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci naplněn). Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně.
Ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. je – stanovením shora uvedeného předpokladu – normou s tzv. relativně neurčitou hypotézou, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Neprovede-li soud toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným skutečnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci odvolací soud – vycházeje z toho, že je naplněn předpoklad, že jde o rodinu s nezletilými dětmi – usoudil na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných z okolností, že žalovaní mají celkem 4 děti, které s nimi žijí ve společné domácnosti (z nichž jsou 2 nezletilé a jejich zletilá dcera pečuje o vlastní 2 nezletilé děti), že nemají jinou možnost bydlení, že dluh na nájemném co do jistiny uhradili, že běžné nájemné nadále (byť nepravidelně) platí, že rovněž splácí dluh na poplatku z prodlení, a že jejich sociální poměry nejsou dlouhodobě dobré.
Nejvyšší soud přitom ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1843/2006, zavázal odvolací soud právním názorem, že při vymezení relativně neurčité hypotézy §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. je třeba zohlednit i okolnosti na straně pronajímatele (jakož i další okolnosti), za které považoval především to, že žalovaní – přestože pobírali příspěvek na bydlení, nepoužili jej v souladu s jeho účelovým určením – neplatili nájemné ani z části, že nepřistupovali k řešení finančních problému aktivně, že dlužné nájemné uhradili až v době existence reálné hrozby jejich vyklizení, a že ke dni rozhodování soudu nezaplatili dluh na poplatku z prodlení v plné výši; význam této okolnosti přitom nesnižuje ani skutečnost, že žalovaní dluh na poplatku z prodlení splácí.
Se zřetelem k uvedenému lze dovolateli přisvědčit v názoru, že odvolací soud při posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák přihlédl pouze k okolnostem na straně žalovaných, a to navíc pouze k okolnostem svědčícím v jejich prospěch (obdobně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 25 Co 578/2005).
Současně odvolací soud usoudil na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných mj. z okolnosti, že žalovaní běžné nájemné nadále platí (byť nepravidelně), avšak opomenul, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003 a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Již proto nemůže být placení nájemného považováno za významnou okolnost pro závěr o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.; v této souvislosti ovšem nelze opomenout, že žalovaní tuto základní povinnost nájemce neplní řádně i nadále (viz ničím nezpochybněné skutkové zjištění odvolacího soudu o nepravidelnosti plateb), a tuto okolnost je tudíž zapotřebí přičíst k jejich tíži a nikoli ku prospěchu.
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné; Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – v celém rozsahu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu