ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1007.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1007/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. L. , zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem v Teplicích, Kollárova 18, za účasti: 1) Státní statek Jeneč , státní podnik v likvidaci, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zastoupený JUDr. Janem Růžkem, advokátem v Lounech, Poděbradova 751, 2) Obchodní družstvo AGROINVEST Batňovice , se sídlem v Batňovicích 222, 3) Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, 4) JUTA, a.s. , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Dukelská 417, 5) Pražské papírny, s.p. , se sídlem v Praze 7, U Papírny 2, zastoupené JUDr. Irinou Culkovou, advokátkou v Chocni, Dolní 222, 6) Pozemkový fond České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5C 49/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2008, č.j. 26 Co 201/2008-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníku 5) na nákladech dovolacího řízení částku 1.550,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Iriny Culkové. Ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními účastníky nemá nikdo právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem zrušil ve vztahu k účastníku - žalovanému 2) rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 12. 2007, č.j. 5 C 49/2003-232, a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Výrok I. rozsudku okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem id. poloviny pozemků (blíže specifikovaných v žalobním návrhu) nacházejících se v k.ú. B. nad Ú. a v k.ú. S. R., byl odvolacím soudem potvrzen; stejně i navazující výroky o nákladech řízení. Odvolací soud přiznal žalovanému 4) a 5) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalobkyni. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2), 3) a 6) nebyl nikdo zavázán k náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem.
Nižší instance projednávaly žalobu, na níž žalobkyně setrvávala na základě svého nesouhlasu s rozhodnutím Okresního úřadu v Trutnově, Pozemkového úřadu, ze dne 18. 11. 2002 (vydanému ještě vůči původnímu žalobci J. L.). Proti procesnímu postupu strany nyní žalující lze mít od počátku výhrady (§250j odst. 2 o. s. ř.), ale po věcné stránce bylo řízení před nižšími instancemi zaměřeno správně.
Podstatou projednávané věci byla otázka, zda se původní žalobce J. L. v roce 1957 vzdal pozemků jako přídělu v tísni a zda tím byly naplněny předpoklady pro navrácení pozemků podle ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že J. L. se společně se svojí tehdejší manželkou nevzdal přídělu v tísni způsobené nátlakem orgánů státní moci (srov. §6 písm. h/ zákona o půdě), nýbrž proto, že nebyl ochoten na zemědělské usedlosti řádně hospodařit a zemědělská usedlost v důsledku tohoto jeho nezájmu zpustla a v podstatě přestala dávat zemědělské produkty nutné pro odvod státem stanovené dávky. Odvolací soud se ztotožnil také se soudem prvního stupně v tom, že vzdání se přídělu lze posoudit jako darování a současně dodal, že neshledal ani podmínky pro vyhovění návrhu z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (srov. §6 písm. r/ zákona o půdě). Odvolací soud dodal, že J. L. se přídělu vzdal dobrovolně z důvodů pramenících v jeho individualitě a nikoliv v důsledku politické perzekuce nebo zásahu do sféry svých lidských práv. Zrušovací výrok a následné zastavení řízení vůči žalovanému 2) odvolací soud odůvodnil postupem podle ustanovení §211 a §107 odst. 1 a 5 o. s. ř., neboť žalovaný 2) byl zrušen likvidací, aniž by došlo k přechodu práv a povinností na právního nástupce.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání. Tvrdila, že napadený rozsudek krajského soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítala nesprávné řešení otázky „vzdání se přídělu“ a to zejména ve vztahu k naplnění restitučních důvodů ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Podle dovolatelky soudy vycházely ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování; zejména vycházely ze skutečností, které nejsou ve spise obsaženy, ale také se nevypořádaly se svědeckými výpověďmi, které hovořily ve prospěch žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek okresního soudu, byly zrušeny a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
K předmětnému dovolání se účastník 4) písemně vyjádřil. Tvrdil, že na základě skutkových zjištění soudu nebyla oprávněně dovozena žádná křivda způsobená žalované, resp. jejímu manželovi v souvislosti se vzdáním se přídělu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil také účastník 5). Ztotožnil se s právním závěrem odvolacího soudu, že se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat existenci restitučního nároku. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalovanému 5) náklady dovolacího řízení.
K dovolání se vyjádřil též účastník 6). Považoval dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně podala dovolání prostřednictvím svého právního zástupce včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu.
Dovolání není přípustné.
Na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat především z tvrzení uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 7/2004, pod pořadovým číslem 132).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu (správně určenou), nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96). Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je – i v nyní posuzované věci – rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu advokacie pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
K právnímu posouzení věci ve vztahu ke vzdání se přídělu dovolací soud připomíná, že otázka povahy právního úkonu – vzdání se vlastnického práva k nemovitostem nabytým přídělem podle dekretu č. 28/1945 Sb. -, není pro dovolací soud otázkou novou. Již v rozsudku ze dne 25. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 465/2000 (uveřejněném v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 15, ročník 2002, pod označením C 1102) dovolací soud dovodil, že nemovitosti nabyté podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 byly pro případ vzdání se vlastnického práva přídělcem k nim věcmi volně zcizitelnými a vzdání se vlastnictví k takto nabytým nemovitostem přídělcem znamenalo bez dalšího obnovení vlastnického práva státu. Výkladem ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě (jako možného restitučního důvodu při přechodu nemovitostí na stát) se zabýval Ústavní soud, který vyslovil názor, že pokud ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. odkazuje na politickou perzekuci v období let 1948 až 1989, myslí se tím pronásledování jedince protidemokratickým režimem pro jeho demokraticky motivované politické (společenské) jednání či postoje.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jejichž správnost prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit nelze (Nejvyšší soud není soud nalézací), vyplývá, že mezi oběti politické perzekuce ve shora uvedeném smyslu přídělce J. L. nepatřil. Důvody, pro které se přídělce vzdal vlastnictví k přídělem nabytým nemovitostem, měly spočívat zejména v nezájmu J. L. o hospodaření na přidělených pozemcích , který vedl k velmi rychlé devastaci hospodářské usedlosti, přičemž ke vzdání se přídělu nebyl J. L. donucen nátlakem ani okolnostmi majícími původ v tehdejší společenské realitě. Za situace, kdy přídělce navíc nezaplatil přídělovou cenu, nemohlo vůči němu dojít k majetkové křivdě, jejichž odčiňování je hlavním účelem restitučních zákonů včetně zákona o půdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1795/2002).
Dovolací soud dodává, že vzdání se přídělu (či jeho odnětí) jako výslovně upravený zvláštní restituční důvod ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě nezná. V úvahu tak připadal restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě (o vydání nemovitostí, které v rozhodné době přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody). Odvolací soud se podmínkami pro naplnění tohoto restitučního důvodu zabýval, ale s ohledem na shora zjištěné skutkové okolnosti nedospěl k závěru o jeho opodstatněnosti.
Dovolací soud jen na okraj dodává, že neshledal vadu řízení spočívající v nesprávných skutkových zjištěních, resp. v rozporu těchto zjištění s obsahem provedených důkazů; ostatně zde by – viz odkaz shora na procesní judikaturu – musela být s ohledem na shodu rozsudků nižších instancí formulována určitá právní otázka (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Poněvadž nelze dovodit nedostatek judikatury, její kontradikci či nesprávné řešení pro věc určující právní otázky ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., nebylo důvodu přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Účastníku 5) jako jedinému z vyjádřivších se žalovaných vzniklo podle §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 2.500,- Kč (§11, §14 odst. 1, §15 cit. vyhlášky), krácená však ještě o 50% podle §18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 1.250,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu