ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1092.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1092/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr. Z. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Ladova 1, Praha 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o určení, že žalobce má právo na bezúplatný převod jiného pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 428/2006-104, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 31. 10. 2008, č. j. 18 Co 384/2008-116, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní sodu pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21. 4. 2008, č. j. 6 C 428/2006-104 zamítl žalobu na určení, že žalobce má právo na bezúplatný převod jiného pozemku podle §11a zákona č. 229/1991 Sb. a to za pozemky, které nelze podle rozhodnutí Okresního úřadu Praha – východ, Pozemkový úřad, ze dne 23. 1. 1997, č. j. PÚ – R 33547, ze dne 7. 2. 2000, č. j. 050/99 R 121 – 9 a 20. 3. 2000, č. j. 050/2000 – R 121/10, vydat. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 15. 2. 2008, č. j. 18 Co 524/2007-83. Zmíněným rozhodnutím odvolacího soudu byl vysloven závazný právní závěr o přípustnosti určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Současně odvolací soud zaujal právní názor ke skutkovým zjištěním do té doby učiněným, podle nichž žalobce původně smlouvou ze dne 287.3.2000 postoupil svůj nárok na postupníka JUDr. J. Z.a, následně však smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 12. 2004 došlo ke zpětnému postoupení nároku na vydání náhradních pozemků z JUDr. J. Z. zpět na žalobce. Odvolací soud v tomto směru vyslovil, že skutečnost, kdy v postupní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a JUDr. Z. dne 27. 3. 2000 chybí výslovné ujednání o bezúplatném postoupení pohledávky, neznamená neplatnost této smlouvy pro neurčitost, neboť výkladem projevu vůle účastníků smlouvy byla bezplatnost převodu jednoznačně objasněna ve smyslu §35 odst. 2 o.z. Proti tomu zpětná postupní smlouva uzavřená mezi JUDr. Z. a žalobcem dne 2. 12. 2004 však obsahovala ujednání o platnosti s tím, že „cena je dohodnuta zvlášť“. K výkladu tohoto ujednání uložil odvolací soud soudu prvního stupně provést další zjištění. Přitom mu též uložil zaujmout stanovisko k námitce žalovaného, podle které v důsledku tzv. restituční tečky právo JUDr. Z. na vydání předmětných pozemků zaniklo nejpozději dnem 31. 12. 2005.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 21. 4 2008, č. j. 6 C 428/2006-104, žalobu na určení zamítl. Vyšel sice z toho, že obě shora uvedené smlouvy jsou platně uzavřeny, nicméně bez ohledu na tento závěr, postoupený nárok postupníka JUDr.Z. byl dotčen závěrem o tzv. restituční tečce stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 253/2003 Sb., když lhůta pro převod pozemků pro něj skončila dnem 31.12.2005. V daném případě totiž rozhodnutí Pozemkového úřadu, která jsou předmětem řízení, nabyla právní moci k 3.3.1997, 16.3.2000 a 24.4.2000, tj. před datem 6.8.2008. Proto ani JUDr. Z. a ani žalobce, který se též stal pouze postupníkem, nemají postavení původní oprávněné osoby.
V odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně namítal žalobce nesprávné posouzení věci s tím, že první postupní smlouva o postoupení pohledávek ze žalobce na JUDr. Z. je neplatná, neboť v ní není uvedeno, zda se jedná o smlouvu bezúplatnou či úplatnou a za jakou cenu. Odkazoval v tomto směru na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 1177/2003 týkající se převodu obchodního podílu. Dovozoval tak své postavení původní oprávněné osoby.
Odvolací soud k této námitce zaujal závěr, podle něhož obě smlouvy (ze dne 27. 3. 2000 a 28. 3. 2000) jsou platné. Z ustanovení §527 o.z. ani z žádného jiného ustanovení neplyne, že by obligatorní náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky muselo být vždy ujednání o tom, zda se jedná o smlouvu bezúplatnou či úplatnou. Takový závěr neplyne ani ze závěrů soudní judikatury. Přitom odkaz žalobce na jím uvedený rozsudek Nejvyššího soudu považoval zřejmě za nepřípadný. K alternativnímu závěru soudu prvního stupně ve vztahu ke smlouvě ze dne 2. 12. 2004, přisvědčil hodnocení soudu prvního stupně o její neplatnosti. Citovaná smlouva byla totiž podle písemného textu smlouvy sjednána jako smlouva úplatná, neboť odkazovala na zvláštní ujednání o ceně. Ta však sjednána nebyla. Ujednání o úplatnosti této zpětné postupní smlouvy tak trpí neurčitostí, přitom se jedná o neoddělitelnou náležitost smlouvy, která je tedy neplatná vcelku (§37 odst. 1 o.z.). Byť tedy žalobce prokázal naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., postrádá v této věci aktivní legitimaci, když svou pohledávku postoupil na jinou osobu, která není účastníkem daného soudního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a důvodnost spatřoval ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam spatřoval ve skutečnostech, které formuloval do následujících otázek:
- zda smlouvu o postoupení pohledávek, která neobsahuje údaj, o tom, zda se jedná o postoupení za úplatu, či bezplatné lze považovat za platný právní úkon.
- zda smlouva o úplatném postoupení pohledávky, která neobsahuje údaj o výši ceny, ale pouze odkaz, že cena je dohodnuta zvlášť, je platným právním úkonem.
- zda se na původní oprávněnou osobu, která postoupila svůj nárok postupníkovi, který jej následně převedl zpět na původní oprávněnou osobu, vztahuje restituční tečka.
Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o tom, že smlouva o postoupení nároku na vydání náhradního pozemku JUDr. Z. je platná, zatímco smlouva o postoupení nároku zpět z JUDr. Z. na žalobce je neplatná. Za neplatné považuje obě prvně uzavřené smlouvy a vychází z názoru, že zůstává i nadále oprávněnou osobou a restituční tečka se tak na něho nevztahuje. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby rozsudek soudu druhého stupně byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v této věci nejde.
K prvně uvedené otázce předložené dovolacímu přezkumu dovolací soud poukazuje na správné závěry odvolacího soudu , které k této otázce zaujal ve svém zrušovacím usnesení ze dne 15.2.2008, č.j. 18 Cdo 524/2007-83. Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27.3.2000 a 24.3.2000, jimiž původní oprávněná osoba – žalobce – postoupil své nároky na postupníka JUDr. J. Z., byly úkony, které byly míněny vážně, plyne to z jednoznačného jazykového projevu obou smluvních stran, který byl vtělen do písemné smlouvy, a to včetně důvodu postoupení, totiž okolnosti, že žalobce nemá trvalý pobyt na území ČR. Písemný projev účastníků byl tak plně v souladu s tím, co účastníci (dle svých výpovědí) učinit chtěli (§35 odst. 2. o.z.) K tomu přistupuje, že postupník i postupitel také v souladu se smlouvami o postoupení pohledávky následně jednali a obrátili se na žalovaného s tím, že došlo k postoupení práva a dle jejich stanoviska i ke změnám v osobě oprávněné na vydání náhradních pozemků. Odvolací soud už tehdy vyslovil rovněž závěr, že uvedený postup oprávněné osoby nelze hodnotit jako jednání příčící se dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 o.z., neboť šlo o jednání pochopitelné a morálně akceptovatelné. K těmto závěrům odvolacího soudu, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje, se sluší připomenout, že k opakovaným námitkám žalobce, který zpochybňuje uvedené smlouvy stále stejným způsobem, vypořádal se podrobně a přesvědčivě už soud prvního stupně v rozsudku ze dne 21.4.2008, č.j. 6 C 428/2006-104 (str. 3, odstavec třetí odůvodnění). Ustálenému výkladu v úvahu přicházejícího ustanovení §41a odst. 2 věty druhé o.z. vskutku odpovídá takový závěr, podle něhož „má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti.“ Pokud žalobce dodatečně tvrdí neplatnost právních úkonů z důvodů uvedených v žalobě, pak je tento postup vyloučen s ohledem na znění §41a odst. 2 o.z., když neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený . Tomu odpovídá zjištění, která převzal odvolací soud, podle nichž PF ČR veškeré smlouvy o postoupení pohledávek, jejichž účastníkem byl žalobce, akceptoval jako platné právní úkony a v tomto smyslu i jednal.
Rovněž k otázce úplatnosti či bezúplatnosti postoupení pohledávky podle ustanovení §524 a násl. o.z. byla odvolacím soudem řešena v souladu s gramatickým výkladem citovaného zákonného ustanovení. I zde platí zásada smluvní autonomie účastníků, z níž mj. vyplývá důsledek, podle něhož je na vůli účastníků, zda smlouvu uzavírají jako úplatný nebo bezúplatný úkon. Absence údaje o úplatě postoupení pohledávky tak vede nutně k závěru o bezplatnosti jejího postoupení. V opačném případě by nastupovaly důsledky podle §527 odst. 1, odst. 2 o.z. Uvedený závěr sdílí i odvolací soud jako výstižný, logický a správný.
Shrnuto k prvému bodu dovolacích námitek lze konstatovat, že o nesprávnou aplikaci hmotného práva se v tomto rozsahu nejedná.
V souladu s tím, co bylo shora uvedeno o důsledcích plynoucích ze zásady autonomie vůle účastníků, ke druhé dovolací námitce „ zda smlouva o úplatném postoupení pohledávky, která neobsahuje údaj o výši ceny, ale pouze odkaz, že cena je dohodnuta zvlášť, je platným právním úkonem“ lze uvést, že údaj o ceně (míněno zřejmě úplatě), vtělili účastníci do smlouvy, kterou sám žalobce považuje za platnou a této platnosti se nadále dovolává. Nelze pochybovat o tom, že takové ujednání o úplatě činí smlouvu o postoupení pohledávky úkonem úplatným, se všemi důsledky z toho plynoucími. To se týká i požadavku určitosti (§37 odst. 1 o.z.). Přitom toto ujednání je od samotné smlouvy neoddělitelné (§41 o.z.). V tomto případě pak žalobce existenci dohody o výši úplaty v řízení neprokázal. Na tuto okolnost odvolací soud správně poukázal. Závěry odvolacího soudu jsou tak jednak v souladu s ustanovením hmotného práva, jednak v dovolacím řízení nelze uplatňovat námitku zásadního právního významu, pakliže se jedná o posouzení konkrétní věci, bez judikatorního přesahu. Pojmově je proto podřazení těchto námitek podle okolnosti uvedené v §237 odst. 1, písm. c), odst. 3 o.s.ř. vyloučeno.
K poslednímu argumentu dovolání, „zda se na původní oprávněnou osobu, která postoupila svůj nárok postupníkovi, který jej následně převedl zpět na původní oprávněnou osobu, vztahuje restituční tečka“ uvádí dovolací soud, že vzhledem k důvodům, na kterých je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, jde o námitku nepřípadnou . Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 4, odstavec třetí a str. 5 odstavec první) je zcela zřetelně patrno, že důvodem k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně vedl odvolací soud závěr, podle něhož smlouvy o zpětném postoupení pohledávka platně uzavřena nebyla.Důsledně pak z toho dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, který svou pohledávku postoupil na jinou osobu, která však není účastníkem daného soudního řízení.
Z toho, co bylo shora uvedeno tak plyne závěr, podle něhož právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil odvolací soud správně, v souladu s hmotným právem a konstantním výkladem v úvahu přicházejících ustanovení. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu