ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1249.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1249/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně o. B. n. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení 2,537.676,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 189/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 11. 2008, č. j. 59 Co 56/2008-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.257,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 2,537.676,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tak, že rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 3. 10. 2000 byla na návrh o. S. tato obec ke dni 1. 1. 2001 rozdělena, přičemž k tomuto datu vznikla nová o. B. n. V. Podle tohoto rozhodnutí na žalobkyni měl být převeden „majetek, finanční prostředky, ostatní práva a závazky, organizace a zařízení“ podle přílohy rozhodnutí. Žalobkyně se tak domáhala shora uvedené částky na finančním vypořádání majetku, a to poměrného podílu 5,3 % podle počtu obyvatel žalobkyně.
Odvolací soud uvedl, že v dané věci došlo k rozdělení obce podle §11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 12. 11. 2000 (dále jen „zákon č. 367/1990 Sb.“). Nově vznikající obci vznikl nárok na majetek a plnění až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že rozhodnutí ministerstva vnitra bylo konstitutivní, „založilo totiž nároky, které dříve neexistovaly, a jen na ten majetek a nároky, které v něm byly zahrnuty“. Na to, co v předmětném rozhodnutí nebylo zahrnuto, žalobkyni soukromoprávní nárok nevznikl. V případě pochybení při rozdělení obce ohledně vypořádání by bylo možno uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení. Není-li tu soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku, nemůže tu být nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, ani jiné plnění, než jaké vyplývalo z citovaného rozhodnutí ministerstva vnitra.
Podle odvolacího soudu z uvedeného vyplývají dva právní závěry a důvody pro opodstatněnost zamítnutí žaloby. Jednak nedostatek aktivní věcné legitimace a jednak důvodnost vznesené námitky promlčení z hlediska délky promlčecí doby.
Žalobkyně se uplatněným peněžitým nárokem nedomáhala plnění z rozhodnutí, proto nepřicházela v úvahu desetiletá promlčecí doba podle §110 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Promlčecí dobu není důvodné posuzovat ani podle §107 či §106 obč. zák. Obecná promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jedná se o lhůtu objektivní. Vzhledem ke vzniku žalobkyně jako subjektu práva k 1. 1. 2001 mohlo být jí uplatněné právo vykonáno poprvé dnem 2. 1. 2001. Učinila-li tak až podáním žaloby u soudu dne 20. 6. 2005, právo nebylo vykonáno ve stanovené době.
Žalobkyni nebylo možno přiznat ani mezi účastníky nespornou a rozhodnutím ministerstva vnitra přiznanou pohledávku ve výši 45.878,- Kč, která nebyla žalobkyní v tomto řízení uplatněna.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a důvodnost dovozuje z toho, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
Žalobkyně nejprve zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se částky 45.878,- Kč. Uvádí, že „přestože tedy byla tato část požadovaného plnění mezi účastníky nesporná a zároveň v daném případě je nepochybné, že splatnost tohoto závazku nastala nejpozději do 3 měsíců od konání ustavujícího zasedání zastupitelstva, tedy do konce července 2002, a přestože žaloba byla podána na konci června 2005, nebyla ani tato pohledávka žalobkyni přiznána s odůvodněním, že jí nebyla v tomto řízení uplatněna.“ Postup odvolacího soudu v tomto ohledu zcela pominul stabilní judikaturu dovolacího soudu ohledně přiznání plnění za zjištěného skutkového stavu, avšak případně z jiného právního důvodu. Žalobkyni bylo možno částečně vyhovět, a nikoliv konstatovat, že ani pohledávka v uvedené výši nebyla žalobkyní uplatněna.
Co se týče částky nad rámec 45.878,- Kč, je argumentace odvolacího soudu vnitřně rozporná, pokud na jedné straně konstatuje nedostatek věcné aktivní legitimace žalobkyně, na druhé straně ovšem uvádí, že právo je promlčeno. Pokud odvolací soud ve vztahu k závěru o absenci aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 809/2005), je třeba poukázat na to, že v současném sporu není dán totožný skutkový základ. Součástí výroku správního aktu ministerstva vnitra ze dne 3. 10. 2000 je i explicitní vyjádření o dělení finančních prostředků. Pojem finanční prostředky, užitý ve výroku rozhodnutí, je definován v souvislosti s finančními instrumenty pro potřeby účtování rozpočtových a příspěvkových organizací a obcí a nesporně zahrnuje i vyrovnání vyplývající z akcionářských práv původní obce. V dané věci tedy právo na finanční prostředky bylo žalobkyni vůči žalovanému výslovně založeno. Žalovaný však postupoval tak, že v návrhu na dělení obce ministerstvu uvedl, že nově vzniklé obci náleží pouze finanční prostředky, které jsou vymezeny v příloze č. 3 rozhodnutí ministerstva vnitra. Přitom však tuto přílohu tvoří jen návrh podaný žalovaným k návrhu rozdělení obce. Do této přílohy žalovaný svévolně nevymezil prakticky žádný majetek a naopak do ní vtělil větu: „Pohledávky, závazky, finanční majetek a finanční investice nejsou předmětem rozdělení.“ Takový postup je podle žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.
Ve zkoumaném případě nově vznikající obec nemohla být ani účastníkem řízení o vzniku, stejně tak účastenství zákon nepřiznával ani petičnímu orgánu „vznikající obce“, a nebyl tedy povolán žádný orgán k ochraně jejích práv a zájmů. Náprava ve správním řízení tak nebyla možná, protože obec vznikla až nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva vnitra, a nemohla tak podat ani rozklad proti rozhodnutí, stejně tak nemohl učinit ani přípravný výbor. I přes kusou úpravu rozdělení majetku obcí obsaženou v §11 odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. sleduje toto ustanovení bezesporu účel legitimního majetkového vypořádání v nejširším slova smyslu. Nelze tedy než konstatovat, že nároky žalobkyně jsou legitimní. Žalobkyně v tomto ohledu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se nedostatku výslovné právní úpravy. Žalobkyně v závěru svého dovolání zpochybňuje i rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí nepovažuje za spravedlivé s ohledem na to, že v daném řízení vystupovala jako subjekt veřejného, nikoliv soukromého, práva.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání konstatuje, že odvolací soud se s námitkami dovolatelky vypořádal v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobkyně nemá právní nárok na vydání jiných finančních prostředků než těch, které byly výslovně uvedeny v rozhodnutí ministerstva vnitra o vzniku nové obce. Ve vztahu k žalobkyní požadované částce 45.878,- Kč žalovaný uvedl, že od počátku řízení žalobkyně žádala pouze vyplacení finančních prostředků, které jí nebyly přiznány rozhodnutím ministerstva vnitra. Částku ve výši 45.878,- Kč proto nelze podřadit jako jednu část pod nárokovanou částku 2,537.676,- Kč. Pokud se žalobkyně domnívá, že postupem ministerstva vnitra došlo k porušení jejích práv, měla možnost napadnout toto rozhodnutí správní žalobou. Dovolání se do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak není přípustné. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání však přípustné není.
Dovolací soud předně neshledal otázku zásadního právního významu v tom, zda v daném případě byla částka 45.878,- Kč zahrnuta v návrhu na zahájení řízení (žalobě), či nikoliv, a zda se tak stala předmětem řízení. Přezkoumání tohoto závěru a případné zodpovězení nastíněné otázky nemůže mít vliv na jiná před soudy Č. r. vedená řízení, a tato otázka tedy nenaplňuje znaky právní významnosti svou povahou zásadní. Nad rámec konstatovaného lze však upozornit na to, že žalobě nemůže být vyhověno ani částečně, jestliže důvodnost žaloby v této části nevyplývá ze skutkových tvrzení a nabídnutých relevantních důkazů. V souzeném sporu je zřejmé, že žalobkyně ve své žalobě žádala, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat jí částku 2,537.676,- Kč s příslušenstvím jakožto nevypořádanou část majetku žalovaného před rozdělením obce. Avšak zaplacení částky 45.878,- Kč požadovala žalobkyně z toho důvodu, že jí na ni vznikl nárok rozhodnutím ministerstva vnitra, ale žalovaným tato částka nebyla vydána. Tato částka pak zcela zřejmě nebyla součástí částky žalobou požadované, tedy 2,537.676,- Kč. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně ve své žalobě nárok na vydání částky 45.878,- Kč skutečně neuplatnila a závěr odvolacího soudu je v tomto ohledu správný.
Ani další závěry odvolacího soudu, vůči nimž směřovaly námitky dovolatelky, nepovažoval dovolací soud za zásadně právně významné. Odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu dospěl k závěru, že nově vznikající obci (žalobkyni) vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce, kteréžto rozhodnutí bylo konstitutivní, neboť založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Na majetek, který v něm zahrnut nebyl, naopak nově vzniklé obci soukromoprávní nárok nevznikl (viz odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 809/2005, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí výslovně dále uvedl, že „v případě pochybení při stanovení celkového množství majetku rozdělované obce lze uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení o rozdělení obce. Není-li tu soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku (tedy nárok vznikající bez ohledu na rozhodnutí ministerstva vnitra), nemůže tu být ani nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení.“ Ani v souzeném sporu nespatřoval dovolací soud důvod pro odchýlení se od výše citovaných závěrů.
Z výše uvedeného se jako nadbytečné jeví závěry odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně, neboť jak tato správně konstatovala, nevznikl-li nárok, pak nemůže dojít ani k jeho promlčení. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru lze považovat pouze za teoretické, a pro souzený spor za nedůležité. Dovolací soud se proto přezkumem správnosti těchto úvah nezabýval.
Nelze ovšem neupozornit i na poněkud nelogickou a rozpornou argumentaci dovolatelky, neboť ta na jednu stranu tvrdí, že nárok na požadovaný majetek nebyl v rozhodnutí ministerstva vnitra zahrnut, a že se tak proti tomuto rozhodnutí nemohla účinnými právními prostředky bránit, na druhou stranu ale dovozuje, že právo na tento majetek jí vzniklo na základě téhož rozhodnutí, a že promlčecí doba je proto ve smyslu §110 obč. zák. desetiletá. Přes výše uvedené závěry lze nad rámec odůvodnění uvést, že i kdyby právo žalobkyně na požadovaný majetek vyplývalo přímo ze zákona, musela by je u soudu uplatnit v obecné tříleté promlčecí době (§101 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá i v rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II rozsudku odvolacího soudu. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II.) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy ve výši 12.257,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu