ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1356.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1356/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Městské části Praha - Čakovice , se sídlem v Praze 9, nám. 25. března 121, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti žalovaným: 1) J. S. , a 2) E. S. , oběma zastoupeným JUDr. Miloslavem Průchou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49/633, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 2/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, č. j. 16 Co 189/2009-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným částku ve výši 2.700,- Kč k rukám JUDr. Miloslava Průchy, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit pozemek blíže identifikovaný ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen „předmětný pozemek“). Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se uložení uvedené povinnosti domáhala s tvrzením, že je vlastnicí předmětného pozemku, a to na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Žalovaní naproti tomu namítali, že předmětný pozemek je uvnitř dalších pozemků, společně oplocených, které koupili spolu s rodinným domem v roce 1977. Jako vlastníci těchto pozemků užívali i předmětný pozemek, a to až do roku 2005, a jsou přesvědčeni, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi.
Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že „provedenými důkazy je zpochybněno i to, že byly splněny zákonné podmínky pro to, aby žalobce nabyl předmětný pozemek z vlastnictví státu“,[…], „neboť MNV na předmětném pozemku fakticky nehospodařil, a nebyla tak splněna podmínka nabytí vlastnictví obce“[...]. Především ale svůj zamítací rozsudek založil na právním závěru, že žalovaní vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi.
Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť ke dni 23. 11. 1990 a ani později do dne účinnosti uvedeného zákona fakticky s pozemkem nehospodařila. Vlastnické právo však mohlo na žalobkyni přejít i podle jiných ustanovení uvedeného zákona, což však soud prvního stupně nezohlednil. V tomto ohledu je tedy závěr soudu prvního stupně neúplný, a tudíž i nesprávný. Odvolací soud nicméně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť taktéž dospěl k závěru, že žalovaní vlastnické právo k předmětné nemovitosti vydrželi.
Žalovaní nakládali s předmětným pozemkem jako se svým již od koupi pozemků souvisejících v roce 1977. Předmětný pozemek se nachází mezi pozemky prodanými žalovaným v roce 1977, spolu s nimi byl oplocen a jeho rozloha podle pozemkové mapy představuje méně než desetinu celkové rozlohy pozemků užívaných žalovanými. Za této situace žalovaní skutečně mohli mít při uzavírání kupní smlouvy i při běžné opatrnosti za to, že je jim prodáván celý oplocený pozemek včetně pozemku předmětného, jenž byl takto užíván i jejich právními předchůdci. I při kontrole vlastnictví z výpisu tehdejší evidence nemovitostí mohli mít s ohledem na rozlohu pozemku za to, že pozemky tvořící předmět kupní smlouvy zahrnují celý oplocený pozemek. Nelze jim tak vytýkat, že nenahlédli do pozemkové mapy. Sama existence předmětného pozemku jim pak nemusela být zřejmá z výpisu evidence nemovitostí vedené orgány geodézie, neboť předmětný pozemek maje jiného vlastníka byl zapsán jinde (v důsledku tzv. osobního foliového systému). Existenci předmětného pozemku v oploceném prostoru nelze vyvozovat pouze ze skutečnosti, že prodávány byly pozemky jiné (č. 52, 54 a 55), neboť předmětný pozemek se mohl nacházet po kterékoliv straně vně oploceného prostoru či i jinde. Jiné skutečnosti, z nichž by bylo možno prokázat, že žalovaní nebyli v dobré víře, nebyly tvrzeny, ani prokázány. I prodávající ve svém vyjádření potvrdil, že v roce 1977 považoval předmětný pozemek za svůj. Dobrou víru žalovaných nezpochybňuje ani absence uvedeného pozemku ve smlouvě z roku 1977, ani existence nájemní smlouvy ohledně předmětného pozemku uzavřené mezi žalobkyní a žalovanými v roce 2005. Z jednání mezi účastníky nijak neplyne – a ani to není v žalobě tvrzeno, že žalovaní měli před tímto jednáním znalost o existenci předmětného pozemku. Je-li naplněn požadavek dobré víry, nebrání držbě ani skutečnost, že u dotčeného pozemku je ve veřejných knihách zapsán jiný vlastník. Vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu je pak do vydržecí doby možno zahrnout i dobu před nabytím účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., tedy před 1. 1. 1992. Vydržecí doba pak v daném případě uplynula dne 1. 1. 1992. Žalovaní jsou tedy vlastníky předmětného pozemku a zápis v katastru nemovitostí není v souladu s právním stavem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost zakládá na tvrzeném zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost dovozuje z přesvědčení, že řízení bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozsudek odvolacího soudu navíc vychází z nesprávného právního posouzení věci.
Odvolací soud zejména nesprávně vyhodnotil naplnění požadavku dobré víry na straně žalovaných, a to „ve vztahu ke všem okolnostem dané věci“. Soud odhlédl od takových okolností, jako je uzavření nájemní smlouvy, zapsání předmětného pozemku v katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně či nezájem žalovaných o kupní smlouvu. Ve svém rozhodnutí odvolací soud použil institut domnělého právního titulu zcela v rozporu s principem oprávněné držby a dobré víry. Soud se dostatečně nezabýval tvrzeními žalobkyně, zejména tím, že žalovaní v roce 2005 uzavřeli nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl sporný pozemek. Tuto nájemní smlouvu začali žalovaní napadat až v rámci soudního sporu, což lze považovat za účelové. Dobrá víra při posuzování naplnění podmínek vydržení se musí dle ustálené judikatury hodnotit objektivně, vzhledem ke všem okolnostem, přičemž uvažuje-li se o tzv. domnělém právním titulu, pak i ten se hodnotí v kontextu všech okolností tak, že držitel musí být v dobré víře, že mu takový titul svědčí. Přitom v daném případě byla jedinou okolností, na základě níž se žalovaní mohli domnívat, že nabyli předmětný pozemek, oplocení tohoto pozemku společně s pozemky, jež byly převedeny na základě kupní smlouvy z roku 1977. Žalovaní nevynaložili žádnou opatrnost ve vztahu k tomu, aby zjistili původ pozemku, oprávněnost prodávajících s tímto nakládat, jeho zápis v evidenci nemovitostí ani např. to, zda je pozemek řádně zakreslen. V dosavadní judikatuře není zatím řešen případ domnělého právního titulu, kdy sice existuje platná smlouva, avšak ta nezahrnuje pozemek zcela jiné osoby (pozemek není vůbec předmětem koupě). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v uvedeném kontextu zcela nepřípustné. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně označenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud v napadeném rozsudku neřešil nově žádnou právní otázku a ani na případném řešení takovéto otázky jeho rozhodnutí nespočívalo. Při koupi nemovitostí v roce 1977 i tehdejší prodávající svým písemným prohlášením potvrdili, že nikdy nebyli obeznámeni s tím, že součástí jimi užívaných nemovitostí by byla i parcela jiného vlastníka. Nemovitosti v ohraničeném rozsahu nerušeně užívali již od roku 1925. Žalovaní tak byli v okamžiku uzavření kupní smlouvy v roce 1977 nezpochybnitelně zcela důvodně přesvědčeni, že kupují nemovitosti, které tvoří jeden nedílný celek, ohraničený od ostatních pozemků jedním uceleným a původním oplocením. Tvrzení žalobkyně jsou naprosto odtržena od reality roku 1977, a je tak nezbytné je hodnotit jako účelová. Po téměř třicet let žalovaní užívali předmětný pozemek nerušeně, přičemž žalobkyně k němu žádná svoje práva neuplatňovala. Až v roce 2005 obdrželi žalovaní zprávu, z níž vyplývalo, že pozemek náleží žalobkyni a žalovaní mají možnost si tento pozemek koupit, vyklidit jej nebo si jej pronajmout. Jelikož si nebyli vědomi možných právních řešení případného sporu, byl pro žalované v daném čase přijatelný pouze pronájem předmětného pozemku. Nájem zaplatili pouze na dobu jednoho roku, aby tak získali čas na právní řešení celé situace. Již v roce 2006 uplatnili žalovaní své výhrady a především námitku vydržení. Žalovaní měli k uvedené smlouvě o nájmu námitky již dříve, nikoliv až v průběhu sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu považují žalovaní za správný a dovolání za nepřípustné. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka neformuluje otázku zásadně právně významnou, tak jak je obecně upraveno v §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud dospěl k závěru, že taková otázka v rozhodnutí soudu odvolacího není řešena.
Předně není pravdou, že by se odvolací soud nezabýval skutečností, že žalovaní uzavřeli se žalobkyní v roce 2005 nájemní smlouvu, jejímž nepřímým předmětem byl dotčený pozemek (viz str. 5, odstavec první odůvodnění). Navíc platí, že zákonem předpokládané podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením musí být dány nepřetržitě po dobu vydržecí doby (tedy v případě nemovitosti po dobu deseti let – viz §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Získání poznatků vedoucích k nejistotě ohledně vlastnického práva k předmětné nemovitosti v roce 2005 v případě žalovaných do této vydržecí doby zcela zjevně nezasahuje.
Dovolací soud má za správnou i interpretaci oprávněné držby provedenou odvolacím soudem, Jedná se o případ, kdy žalovaní odvozují nabytí oprávněné držby od tzv. domnělého neboli putativního právního titulu ( titulus putativus ). Tento institut se stal předmětem interpretace dovolacího soudu již několikrát. Je možno poukázat na obdobný případ řešený dovolacím soudem v rozsudku ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Zde žalobci, kteří žalovali na určení vlastnického práva k nemovitosti, nabyli v roce 1957 na základě kupní smlouvy vlastnické právo k pozemku, jenž byl spolu s dalším pozemkem, který žalobci „pouze“ obhospodařovali, společně oplocen a od koupeného pozemku oddělen jen vykolíkováním. Dovolací soud uvedl, že „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod. Postačí, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový titul svědčí.“ Je tedy nutno posoudit, zda „držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, který nekoupil. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí na základě kupní smlouvy držby parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku.“
Není tedy ani pravdou, že by v dosavadní judikatuře nebyl řešen „případ domnělého právního titulu, kdy sice existuje platná smlouva, avšak ta nezahrnuje pozemek zcela jiné osoby (pozemek není vůbec předmětem koupě)“, jak tvrdí dovolatelka. V souzeném sporu pak bylo prokázáno, a dovolatelka to ani nijak nezpochybňuje, že předmětný pozemek se nachází uprostřed pozemku, který žalovaní nabyli kupní smlouvou, že je společně s tímto pozemkem oplocen a že v poměru k tomuto pozemku se jedná z hlediska výměru jen o jeho zlomek.
Posouzení dalších otázek souvisejících s vynaložením dostatečné opatrnosti při nabývání předmětného pozemku žalovanými, tak jak je formulovala dovolatelka, pak přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rovněž nezakládají, neboť spočívají zejména ve vyhodnocení provedených důkazů, což dovolacímu soudu za daného procesního stavu nepřísluší přezkoumávat.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.). Lze sice připustit pochybnost, zda bylo na místě řešit skutečnost vydržení vlastnického práva, aniž byl postaven na jisto vztah žalobkyně k předmětnému pozemku, avšak dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, jenž k jiné nežli k otázce vydržení nesměřuje, a nad to zamítavý rozsudek o určovacím požadavku žádná subjektivní práva nezakládá, a to ani účastníkům tohoto řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaným jako společně a nerozlučně oprávněným vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.250,- Kč (srov. §7 písm. d/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 450,- Kč, celkem tedy ve výši 2.700,- Kč. Žalobkyně, která byla v dovolacím řízení neúspěšná, je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu