ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1416.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1416/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. V. S., a 2. A. S., zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 140 00 Praha 1, Ulice 28. října 1001/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 25. 11. 2009, sp. zn. 10 Co 619/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 440/95 (žalobců V. S. a A. S., zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, proti žalované Krajské nemocnici, příspěvkové organizaci, IČO 0067 3544, 400 00 Ústí nad Labem, Sociální péče č. 3316/12 A, o vydání nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalované: Ústeckého kraje, 400 00 Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 25. 11. 2009, sp. zn. 18 Co 619/2008, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 440/95.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Odůvodnění:
O žalobě podané původním žalobcem G. S. u soudu 26. 10. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 15. 9. 2008, čj. 17 C 440/95-319. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta uvedená žaloba se žalobním návrhem, aby nynějším žalobcům V. S. a A. S. byl ze strany žalované Krajské nemocnice v Ústí nad Labem vydán dům čp. 1241 a pozemky parc. č. 1425, parc. č. 1426/1, parc. č. 1426/2, parc. č. 1427/1, parc. č. 1427/2 a parc. č. 1427/3 v katastrálním území T., zapsané na listu vlastnictví č. 8116 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Teplice). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; také státu nebylo přiznáno právo na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 25. 11. 2009, sp. zn. 10 Co 619/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 15. 9. 2008, čj. 17 C 440/95-319, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, doplnil řízení výpisem z katastru nemovitostí a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že nemovitosti, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, byly původně ve spoluvlastnictví (po 1) A. W., B. S., A. W. a P. H. Tyto nemovitosti byly za války, v roce 1944, tzv. arizovány a přešly do vlastnictví někdejšího Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu. Po válce, v roce 1946, uplatnily A. W. a A. W. na tyto nemovitosti nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti; toto restituční řízení nebylo ukončeno (po odvolání uzavřeného smíru z toho důvodu, že nemovitosti byly postiženy znárodněním podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných ústavů). Pouze A. W. byla přiznána náhrada za 1 uvedených nemovitostí podle dohody uzavřené později mezi Československem a Velkou Británií. V roce 1954 bylo v pozemkové knize pro katastrální území Ú. nad L. zapsáno vlastnické právo pro čs. stát – Krajský národní výbor v Ústí nad Labem.
Odvolací soud také konstatoval, že původní žalobce G. S., který byl občanem ČSR (toto občanství nikdy nepozbyl), podal dne 2. 5. 1995 výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát znárodněním vydaným v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Pokud šlo o účastníky tohoto soudního řízení, odvolací soud uváděl, že původní žalobce G. S. v průběhu řízení dne 6. 1. 2006 zemřel a jeho procesními nástupci (srov. §107 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) se stali žalobci V. S. a A. S. Ohledně žalované Krajské nemocnice, příspěvkové organizace, v Ústí nad Labem byl odvolací soud toho názoru, že v tomto případě není povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., protože uvedená nemocnice je sice právním nástupcem bývalé Nemocnice s poliklinikou v Teplicích, ale Ústecký kraj, do jehož vlastnictví nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly ze státu podle zákona č. 157/2000 Sb. (ve znění zákona č. 290/2002 Sb.), ještě než došlo k zániku Nemocnice Teplice, vyňal předmětné nemovitosti ze správy Nemocnice Teplice a převedl je do příspěvkové organizace Kojenecké ústavy Ústeckého kraje, příspěvkové organizace, se sídlem v Mostě. Odvolací soud na jedné straně neshledal, že převedení vlastnictví z České republiky na Ústecký kraj je neplatným právním úkonem, učiněným v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (jak to namítali žalobci), když tato změna ve vlastnických vztazích tu byla důsledkem právní úpravy, která výslovně vyřešila právo nástupnictví povinné osoby. Na druhé straně však žalobci, jak uváděl odvolací soud, v tomto případě neučinili v důsledku uvedené okolnosti návrh na postup podle ustanovení §107a občanského soudního řádu a nenavrhli, aby v řízení bylo pokračováno s Ústeckým krajem, který tu byl podle závěru odvolacího soudu povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že soud prvního stupně správně nevyhověl žalobnímu návrhu žalobců, uplatňovanému proti Krajské nemocnici, příspěvkové organizaci, se sídlem v Ústí nad Labem, která není v této právní věci pasivně legitimována, neboť není povinnou osobou, když není právním nástupcem původní povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. Bylo proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně správných výroků o náhradě nákladů řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 28. 12. 2009 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 1. 3. 2010 na poště k doručení Okresnímu soudu v Teplicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 25. 11. 2009 (sp. zn. 10 Co 619/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem) i rozsudek soudu prvního stupně z 15. 9. 2008 (čj. 17 C 440/95-319 Okresního soudu v Teplicích) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především zdůrazňovali, že v této právní věci prvoinstantní soud celkem pětkrát žalobu zamítl, přičemž čtyřikrát byl zamítavý rozsudek odvolacím soudem zrušen a věc byla Okresnímu soudu v Teplicích vrácena k dalšímu řízení.
V rozsudku odvolacího soudu z 25. 11. 2009 (sp. zn. 10 Co 619/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž nyní směřuje dovolání dovolatelů, sice správně uvedený soud dovodil, že výzva k vydání věcí byla v tomto případě řádně a včas uplatněna vůči právnické osobě, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. předmětné nemovitosti držela, ale nesprávně posoudil to, že s přechodem nemovitostí na Ústecký kraj na základě zákona č. 157/2000 Sb. (ve znění zákona č. 290/2002 Sb.) se Ústecký kraj stal i povinnou osobou v daném případě.
Dovolatelé naopak jsou toho názoru, že ohledně povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí (předmětných nemovitostí) „tato povinnost není věcným právem a z povahy věci nelpí na předmětných nemovitostech; tato povinnost stíhá žalovaný subjekt jako osobu povinnou bez ohledu na změnu vlastnického práva k předmětným věcem“. Proto tu, podle názoru dovolatelů, je chybná argumentace odvolacího soudu, že s přechodem vlastnického práva k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, na Ústecký kraj na základě zákona č. 290/2002 Sb. se tento kraj stal povinnou osobou v daném posuzovaném právním vztahu. Podle názoru dovolatelů nelze tu argumentovat ustanovením §4 zákona č. 87/1991 Sb., jak to učinil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, když zákon č. 290/2002 Sb. není novelou zákona č. 157/2000 Sb.; ze znění citovaného zákona nevyplývá jakýkoliv vztah ustanovení §1 zákona č. 290/2002 Sb. k zákonu č. 157/2000 Sb.; až jeho ustanovení §16 mění zákon č. 157/2000 Sb., a to pouze jeho přílohu č. 1, která obsahuje seznam dalších organizací, které jsou převáděny z majetku státu do majetku krajů; ani příspěvková organizace Krajská nemocnice Ústí nad Labem, ani její právní předchůdce, v tomto seznamu nejsou uvedeny. Žalovaná Krajská nemocnice, příspěvková organizace, se sídlem v Ústí nad Labem je, podle názoru dovolatelů, v daném případě povinnou osobou bez ohledu na to, že v současné době již nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nedrží; povinnou osobou v daném případě není Ústecký kraj, jak má za to odvolací soud. V případě dovolatelů odvolací soud „na základě nepředvídatelné zákonné analogie usoudil, že se povinnou osobou tu stal Ústecký kraj, sám však změnu v subjektu neučinil, ani žalobce řádně nepoučil o tom, že by měli učinit návrh podle §107a občanského soudního řádu, pokud byl přesvědčen o tom, že v řízení vyšlo najevo, že nastala rozhodná právní skutečnost, která má vliv na pasivní věcnou legitimaci“.
Podle názoru dovolatelů lze v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu spatřovat odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak ze zcela odlišných důvodů, ale se svým odlišným názorem účastníky řízení vůbec neseznámil a neumožnil jim k němu zaujmout své stanovisko; tím byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a tím došlo k zásahu do práva žalobců na spravedlivý proces.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení – Ústeckého kraje k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když dovolateli uváděné dovolací důvody co do nesprávného právního posouzení věci „se nevztahují na rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 9. 2008, čj. 17 C 440/95-319“. Uvedený vedlejší účastník řízení byl ovšem toho názoru, že odvolací soud učinil v důsledku omylu chybná skutková zjištění; odvolací soud totiž v řízení vycházel z přesvědčení, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví Ústeckého kraje z majetku České republiky podle zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů. Ve výpisu z katastru nemovitostí bylo naopak výslovně uvedeno, že tu „k přechodu vlastnictví na Ústecký kraj došlo na základě zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje, obce a občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb. (ve znění zákona č. 10/2001 Sb.)“. Vedlejší účastník řízení Ústecký kraj uvedený titul přechodu vlastnictví také svým přípisem z 2. 6. 2004 soudu sdělil a v průběhu tohoto řízení nebyla vedlejším účastníkem uváděná skutečnost nikým zpochybňována. Skutečnost, že odvolací soud ve věci aplikoval, ovšem nesprávně, ustanovení §4 zákona č. 157/2000 Sb., nemá tu význam pro posouzení pasívní legitimace žalované Krajské nemocnice, příspěvkové organizace, v ústí nad Labem.
Vedlejší účastník řízení Ústecký kraj dále ve svém vyjádření uváděl, že nelze pokládat za správný názor, že Okresní ústav národního zdraví v Teplicích zanikl před tím, než původní žalobce uplatnil svůj restituční nárok (tj. v roce 1995). Okresní ústav národního zdraví v Teplicích nebyl ke dni 1. 4. 1991 právnickou osobou, když ústavy národního zdraví totiž neměly ke dni 1. 4. 1991 postavení právnických osob, jak to plyne z ustanovení §33 zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu (ve znění platném ke dni 1. 4. 1991 a ve znění vyhlášky č. 121/1974 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení, k 1. 4. 1991). Proto povinnou osobou v této souzené právní věci byl, ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ke dni 1. 4. 1991, stát. Z uvedených okolností však na druhé straně vyplývá, podle názoru uvedeného vedlejšího účastníka řízení, že vycházení odvolacího soudu z nesprávného skutkového zjištění, jsou proto ve vztahu k souzené věci zcela irelevantní.
Uvedený vedlejší účastník řízení dále zdůrazňoval (na rozdíl od názoru odvolacího soudu), že v daném případě k přechodu vlastnictví nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, došlo ze zákona a nikoliv právním úkonem.
Původně žalobcem označený žalovaný „Nemocnice s poliklinikou v Teplicích, Teplice, Duchcovská 53“, byl založen účinností až ke dni 1. 1. 1992 (a to jako právnická osoba); nemohl proto mít v držbě věci, o něž jde v tomto řízení, ke dni 1. 4. 1991. Vedlejší účastník řízení Ústecký kraj měl proto za to, že mezi držitelem věcí, o něž jde v tomto řízení, tj. Českou republikou – Okresním ústavem národního zdraví v Teplicích, nemohlo při založení uvedené příspěvkové organizace s účinností k 1. 1. 1992, ze zákona dojít k přechodu či převodu povinností, které měla Česká republika – Okresní ústav národního zdraví v Teplicích jako povinná osoba ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V daném případě nevyplývalo v obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 440/95 Okresního soudu v Teplicích), že by odvolací soud svým rozsudkem z 25. 11. 2009 (sp. zn. 10 Co 619/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem z 25. 11. 2009 řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 2, 3, §4 odst. 1, §5 a §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem Česká republika.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 tohoto zákona a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášených za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Bylo-li v den přechodu věci na stát oprávněných osob uvedených v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. více, je oprávněnou osobou k celé věci kterákoliv z nich.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1. dubnu 1991 podle §35 zákona č. 87/1991 Sb.) věc drží a výjimkami uvedenými v §4 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc oprávněné osobě vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodné době věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Účinky včas a řádně uplatněné výzvy k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. zůstávají zachovány (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci (nebo uzavření dohody o vydání věci) tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě je-li nárok již předmětem soudního řízení, pak v době rozhodování soudu o takovém nároku) povinná osoba stále věc držela či vlastnila (k tomuto právnímu závěru dospěl např. senát Nejvyššího soudu v nepublikovaném rozhodnutí 2 Cdo 1030/97).
Pro vyhovění žalobě o vydání věci podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. není rozhodná okolnost, že povinná osoba po dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. učinila právní úkon o převodu vlastnictví věci na jiného (k tomuto právnímu závěru dospěl senát Nejvyššího soudu např. v nepublikovaném rozhodnutí 2 Cdo 1030/97).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6. 1995, IV. ÚS 6/95 (uveřejněném pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno: Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, jejich neznalosti či pochybení při uplatnění nároku by nemělo být využíváno proti cílům restituce.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 7. 1996, III ÚS 127/96 (uveřejněném pod č. 68 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr: Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), jejíž odstranění umožňuje odstranit nedostatek podmínek řízení, je nutno dát příležitost účastníku řízení tuto nesprávnost odstranit.
Podle ustanovení §107a občanského soudního řádu má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala nová skutečnost, s níž procesní předpisy spojují převod nebo přechod právní povinnosti účastníků řízení, o něž v řízení jde, může účastník dříve, než soud ve věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místě dosavadního účastníka řízení. Soud návrhu usnesením vyhoví za podmínek stanovených v §107a odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §219 občanského soudního řádu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, je-li věcně správné. – Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že i v řízení, v němž došlo u soudu prvního stupně k procesním pochybením, může dojít k vydání věcně správného rozhodnutí z hlediska výkladu a uplatnění hmotného práva, ovšem jestliže šlo o procesní vady a chyby zcela nepodstatné.
V daném případě odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a (jak uváděl) „doplnil odvolací řízení listinným důkazem – výpisem z katastru nemovitostí“. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud (jak rovněž uváděl) k těmto odlišným závěrům na rozdíl od soudu prvního stupně: a) neztotožnil se se závěrem, že žalobce neuplatnil výzvu podle §5 zákona č. 87/1991 Sb.; zároveň se odvolací soud neztotožnil s názorem vedlejšího účastníka řízení, že povinnou osobou tu byl Okresní ústav národního zdraví v Teplicích, který držel nemovitosti, o něž šlo v tomto řízení, k 1. dubnu 1991 a že této organizaci měla být výzva dle §5 zákona č. 87/1991 Sb. doručena; b) neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že pro Čs. stát – Okresní ústav národního zdraví Teplice bylo po právu vloženo vlastnické právo k nemovitostem, o něž šlo v tomto řízení; odvolací soud byl naproti tomu toho názoru, že „povinnou osobou v této právní věci by byl Ústecký kraj“, který se stal vlastníkem předmětných nemovitostí dříve, než došlo ke sloučení Nemocnice Teplice, p. o., se žalovanou Krajskou nemocnicí, p. o., se sídlem v Ústí nad Labem; odvolací soud se zároveň neztotožnil s názorem žalobců, že převedení vlastnictví České republiky na Ústecký kraj je absolutně neplatným právním úkonem, učiněným v rozporu s §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Přes tyto rozdíly v posouzení otázky věcné pasivní legitimace žalované v této právní věci odvolací soud bez dalšího potvrdil odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 15. 9. 2008, čj. 17 C 440/95-319, který je (jak uváděl) věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, včetně správných výroků o nákladech řízení. Odvolací soud byl dále toho názoru, že žalobci poté, když žalovaná Krajská nemocnice, p. o., se sídlem v Ústí nad Labem namítala, že není ve věci pasivně legitimována, neučinili návrh na postup podle §107a občanského soudního řádu a nenavrhli, aby v řízení bylo pokračováno s Ústeckým krajem na straně žalované v tomto sporu.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem a se zřetelem na uváděná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i občanského soudního řádu, jakož i se zřetelem k citovaným právním závěrům z judikatury obecných soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a také z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), nebylo možné přisvědčit názoru, že tu práva účastníkům řízení (včetně poskytnutí poučení o jejich právech a povinnostech procesních ve smyslu ustanovení §5 občanského soudního řádu) byla plně objasněna otázka, zda v této právní věci byla žaloba žalobců podána proti povinné osobě podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (jíž je stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. věc držela) a zda tu byly ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu zákonné předpoklady pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného rozhodnutí, a to i přes rozdílnost posouzení právních skutečností, zakládajících posouzení toho, zda žaloba byla uplatněna proti povinné osobě, pasivně legitimované v této právní věci.
Nelze proto mít za to, že rozhodnutí odvolacího soudu z 25. 11. 2009 (sp. zn. 10 Co 619/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešilo právní otázku aplikace ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na projednávanou právní věc v souladu s hmotným právem (a také v plném souladu s procesními ustanoveními občanského soudního řádu).
Dovolání dovolatelů bylo proto posouzeno jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a také jako dovolání důvodné podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (které nebylo možné posoudit dovolacím soudem jako dovolání správné) a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení o podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V tomto dalším řízení bude mít odvolací soud na zřeteli při aplikaci ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a zejména v tomto rozhodnutí dovolacího soudu citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR (srov. k tomu §243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu).
V tomto dalším řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu