ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1423.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1423/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce O. T. , proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072 , se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o určení výše náhrady za nevydané pozemky, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 33/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2009, č. j. 18 Co 570/2008-308, takto:
I. Dovolání žalovaného do druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2009, č. j. 18 Co 570/2008-308, se zamítá.
II. Dovolání žalovaného do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2009, č. j. 18 Co 570/2008-308, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.11.2009, č.j. 18 Co 570/2008-308, byl potvrzen ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8.10.2008, č.j. 10 C 33/2004-250, kterým soud určil, že žalobci náleží náhrada za nevydané pozemky podle rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, pozemkového úřadu ze dne 6.6.1994, č.j. 787/1994 ve výši 20.033,- Kč. Odvolací soud současně změnil ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, žalobci náleží náhrada za nevydané pozemky podle rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, pozemkového úřadu ze dne 6.6.1994, č.j. 6.6.1994 ve výši dalších 9.054,- Kč. V odstavci III. - V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poznamenal, že v dané věci je třeba vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2007, č.j. 28 Cdo 3256/2006-174, který zaujal názor, že v konkrétním případě požadované rozhodnutí o výši náhrady by nesporně vedlo k tomu, že by byla odstraněna nejistota v tom, o jaký náhradní pozemek, resp. v jaké ceně, může žalobce usilovat, a současně by odstranění této nejistoty vedlo k možnému řešení náhrady bez dalšího soudního řízení. Podle dovolacího soudu tato úvaha pak vede k závěru, že na rozhodnutí soudu, kterým by tato náhrada byla určena, má žalobce naléhavý právní zájem.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že předmětné pozemky přešly do vlastnictví Československého státu na základě rozhodnutí o přijetí nabídky FONV v Chrudimi ze dne 2.3.1964, č.j. Fin. Ev. 1829/64 a tato nabídka byla učiněna v tísni pod nátlakem a pohrůžkou násilného vystěhování. Dále vzal za prokázané, že stavba kravína na pozemku parcely č. 52 byla dokončena již v roce 1957, tedy před přechodem pozemku na stát. Dále zjistil, že pozemek parcela č. 52, z něhož byl pozemek parcela č. 51/8 (rovněž pozemky č. 60/2, 80, 81) oddělen na základě geometrického plánu č. 100-559/94 až dne 24.5.1994, byl veden v katastru nemovitostí v době převzetí státem v roce 1964 jako ostatní plocha (druh pozemku) a manipulační plocha (způsob využití). Vzal za prokázané, že pozemky parcely č. 51/8, 60/2, 80, 81, které nebyly žalobci vydány jako zastavěné podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vznikly z původní parcely č. 52. Též zjistil, že znalkyně A. M. ocenila pozemek parcelu č. 51/8 v k.ú. K. na částku 11.030,- Kč, po odečtení původně stanovené ceny tedy činí rozdíl v ceně pozemku 10.304,- Kč. Odvolací soud zaujal názor, že pro ocenění pozemku není rozhodující jen jeho kultura, nýbrž právě i možné využití. Podotkl, že z hlediska oceňovacích předpisů je zcela běžně stavebním pozemkem i pozemek dosud využívaný v zemědělství. Podle odvolacího soudu pro posouzení dané věci je rozhodující odpověď na otázku, co je třeba rozumět pod pojmem pozemku nebo jeho části určeného pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Konstatoval, že je nutné vycházet z právních předpisů platných v době přechodu na stát, a to zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu a vyhlášky č. 153/1959 Ú.l., o územním plánování. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že na základě rozhodnutí o určení výše nároku nevzniká žalovanému povinnost plnit a námitku promlčení nelze považovat za případnou. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že pozemek parcela č. 51/8 v k.ú. K. je pozemkem stavebním ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o otázku zásadního právního významu a rovněž z ustanovení §237 odst. a) o.s.ř. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že soudy nesprávně posoudily problematiku oceňování nevydaných pozemků v rámci uspokojování restitučních nároků oprávněných osob a dále též možnost namítat promlčení v souvislosti s uplatňováním restitučních nároků. Podle dovolatele nevydané pozemky jsou Pozemkovým fondem ČR oceňovány podle právně doloženého stavu v době jeho odnětí státem, přičemž tímto stavem se též rozumí okolnosti, určující umístění nemovitostí v rámci měst či obcí. Konstatoval, že při oceňování pozemků je tedy nutné posuzovat velikost obce v době přechodu nevydaného pozemku na stát a při oceňování pozemků je nutné posuzovat kulturu nevydaného pozemku v době přechodu tohoto pozemku na stát. Poukazoval na skutečnost, že výši nároku oprávněné osoby je třeba odvíjet od výše újmy, která této osobě vznikla a výše újmy se odvíjí od stavu pozemků v době jejich přechodu na stát. Tvrdil, že není tedy možné vycházet ze stavu pozemků ke dni 24.6.1991, neboť v průběhu doby od přechodu pozemků na stát do dne 24.6.1991 docházelo ke změnám stavu pozemků a zohledněním těchto změn do výše nároku na náhradu by docházelo ke zvýhodnění oprávněných osob oproti jiným oprávněným osobám. Dále vytýkal soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily námitku promlčení, i když žalobní petit byl formulován jako určovací. Dovolatel proto považoval vznesení námitky promlčení za opodstatněné. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu ocenit pozemek parcelu č. 51/8 v k.ú. K. jako pozemek stavební, neboť tato skutečnost nebyla prokázána. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, se zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (výrok II.), nikoliv však proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (výrok I.). Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání dílem není opodstatněné, dílem je nepřípustné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
K otázce promlčení zaujal odvolací soud náležité vysvětlení a dovolací soud se v tomto směru k jeho právnímu hodnocení připojuje. Ohledně ocenění pozemku parcely č. 51/8 v k.ú. Kunčí se dovolací soud rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o pozemek stavební ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 316/1990 Sb., neboť po přechodu do vlastnictví státu nebyl předmětný pozemek žalobci vydán z důvodu jeho zastavěnosti podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V této části nebylo možno žalobu považovat za důvodnou, a proto musela být zamítnuta.
Žalovanému se tedy prostřednictvím jím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahové konkretizaci) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného, pokud směřovalo do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, zamítl.
Dále je nutné připomenout, že v projednávané věci nebyla splněna žádná z podmínek přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí, jak jsou uvedeny v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., dovolací soud proto dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu