ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1482.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1482/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce O. S ., zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 4, proti žalovanému A. M. M ., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Na Dolech 15, o zaplacení 167.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 117/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2009, č. j. 13 Co 183/2008-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Homolky na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.067,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 11. 2007, č. j. 5 C 117/2006-108, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 167.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce jako zástupce O. S., jakožto kupujícího uzavřel s žalovaným (prodávajícím) dne 26. 11. 2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k poškozenému motorovému vozidlu zn. VW Passat, za sjednanou kupní cenu 167.000,- Kč, již kupující prodávajícímu zaplatil. Po uzavření kupní smlouvy a opravě vozidla byl kupující O. S. st. zaregistrován i jako držitel motorového vozidla. V roce 2005 byl vůz zabaven v zahraničí cizozemskými policejními orgány s odůvodněním, že jde o odcizené vozidlo, s padělanými identifikačními znaky karoserie (tzv. VIN).
Při právním posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k uplatnění práva na vrácení částky 167.000,- Kč, představující zaplacenou kupní cenu motorového vozidla, není žalobce věcně legitimován, bez zřetele k tomu, zda je kupní smlouva platným právním úkonem či nikoliv. Vycházel z toho, že žalobce nejednal jménem svým, nýbrž zastupoval kupujícího, a to i při úhradě kupní ceny složené prodávajícímu. S odkazem na ustanovení §457 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že i v případě neplatnosti kupní smlouvy by k vrácení vzájemně si poskytnutých plnění byli věcně legitimováni pouze účastníci smlouvy; mezi ně žalobce nepatří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které označil za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), pokládaje rozsudek za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; tvrdil přitom, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně zpochybňoval i skutková zjištění odvolacího soudu, jež se staly základem pro posouzení otázky vlastnictví předmětného vozu v okamžiku jeho prodeje, jakož i závěry o tom, že za kupujícího nemůže být označen i žalobce a nikoliv pouze jeho otec O. S. st., pro něhož osobní vůz žalobce kupoval. Za otázku zásadního významu označil posouzení, zda nárok na vydání bezdůvodného obohacení může vzniknou i subjektu, který poskytl obohacenému plnění, aniž by byl účastníkem smlouvy; s odkazem na ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. dovozoval, že věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení je i ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný označil napadený rozsudek za správný. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Jelikož při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá dovolatel k dispozici dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ani podle §241a odst. 3 o. s. ř., jsou bez významu námitky žalobce, jež směřuje ke zpochybnění správnosti hodnocení v řízení provedených důkazů soudy obou stupňů a z nich učiněných skutkových závěrů, které se staly skutkovým základem právního posouzení věci (skutkové závěry o vlastnictví vozu v okamžiku jeho prodeje, resp. o úloze žalobce jako zástupce kupujícího jednajícího jeho jménem jak při uzavření kupní smlouvy, tak při plnění závazků z ní vyplývajících).
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, na němž rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Z takto citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ustanovení §457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci; to platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srovnej například rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004; ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05, odmítl).
Má-li v posuzované věci podle tvrzení žalobce spočívat bezdůvodné obohacení žalovaného v přijetí plnění, o němž odvolací soud na základě vyhodnocení provedených důkazů uzavřel, že bylo poskytnuto žalobcem v zastoupení jiné osoby, prodávajícího na základě jinými subjekty uzavřené kupní smlouvy, je zřejmé, že i v případě neplatnosti této smlouvy nemůže jít o plnění bez právního důvodu, jak argumentuje žalobce v dovolání, nýbrž o plnění z neplatného právního úkonu (smlouvy). Jelikož vzájemnou restituční povinnost podle §457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalovanému žalobce aktivně legitimovaným subjektem není. Pokud by měl být totiž přijat závěr opačný, tedy že jedná se o plnění bez právního důvodu, byla by tím popřena vzájemná podmíněnost (synallagmatičnost) závazku účastníků smlouvy k vrácení poskytnutých plnění.
Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně, v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy k nákladům v dovolacím řízení plně úspěšného žalovaného patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 35.690,- Kč (§3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% až na částku 8.922,50 Kč (§14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.844,50 Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 11.067,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu