ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1944.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1944/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 151/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2009, č. j. 12 Co 552/2008-253, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2009, č. j. 12 Co 552/2008-253, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 7. 2008, č. j. 10 C 151/2005-235, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2009, č. j. 12 Co 552/2008-253, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 7. 2008, č. j. 10 C 151/2005-235, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce provozuje zemědělskou činnost ve značném rozsahu, podniká jako zemědělský podnikatel v rostlinné a živočišné výrobě, na velké výměře půdy v katastrálním území Š., Ch., K. p. K. S., N. S. a V. V., přičemž chová 76 kusů dobytka. Vzal za prokázané, že žalobce podniká též v dalších oblastech, má živnostenský list na maloobchod, turistické ubytovny, horské boudy, restaurace, provoz sportovních areálů a stadionů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nelze posoudit, zda úplata kterou žalobce uhradil za postoupení pohledávky, je v nějakém podstatném nepoměru s nárokem, který uplatnil na finanční náhradu a která by činila 399.103,70 Kč. Zjistil, že žalobce hospodaří převážně na pozemcích označených jako travní porost a ke dni 31. 3. 2008 měl 76 kusů živých zvířat ustájených ve dvou stájích ve S. M. p. K. S. Dále vzal za prokázané, že žalobci byla poskytnuta na základě rozhodnutí státního zemědělského intervenčního fondu platba za hospodaření v méně příznivé oblasti a za obhospodařovanou plochu zemědělské půdy včetně podpory na přežvýkavce, dále mu byly podle rozhodnutí ministerstva zemědělství, zemědělské agentury a pozemkového úřadu poskytnuty dotace na pořízení vakcín skotu a rovněž podporu z programu Nákazový fond, státní zemědělský intervenční fond žalobci též poskytl dotaci. Podle odvolacího soudu však nelze dovodit, že by sporné nemovitosti plánoval žalobce právě k rozšíření své zemědělské, nikoliv jiné podnikatelské výroby. Odvolací soud za rozhodující považoval nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13.12.2005, jímž byl zrušen §13 odst. 6,7 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., a to ve vztahu k oprávněných osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě ve znění zákona č. 183/19993 Sb., a k jejich dědicům. Zaujal názor, že podle výslovného znění shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ČR se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. Konstatoval, že pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Shodně se soudem prvního stupně tedy odvolací soud dovodil zánik nároku žalobce co by postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 29. 12. 2008, sp.zn. III. ÚS 2693/08 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007, v němž byla připuštěna výjimka z tzv. restituční tečky pro postupníky - soukromě hospodařící zemědělce, kteří provozují zemědělskou výrobu a kteří cesí získali nároky na vydání pozemku s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství. Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že předmětné pozemky žalobce nezbytně potřeboval k tomu, aby mohl svoji zemědělskou výrobu rozšířit. Uzavřel, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007 nelze v dané věci aplikovat.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání rekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku ohledně zániku jeho práva a o spekulativnosti získání jeho nároku v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že soudy obou stupňů na jeho případ neaplikovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, i když pro to byly splněny všechny důvody. Dále konstatoval, že soudy nezdůvodnily, z jakého důvodu, proč a ke kterému datu jeho právo na uzavření smlouvy o převodu pozemků zaniklo. Poukazoval na skutečnost, že je soukromý zemědělec a na pozemcích, ohledně kterých se domáhá uzavření smlouvy, zemědělsky hospodaří a je jejich nájemcem. Podle dovolatele je tedy jeho cílem rozvíjet zemědělskou výrobu na pozemcích svých a nikoli pronajatých. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl k závěru, že žalobcem nastolená právní otázka je v rozporu s hmotným právem a současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a současně i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením od jiné oprávněné osoby, zanikl ze zákona dnem 31. 12. 2005, a to podle článku VI zákona čl. 253/2003 Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.
Zmíněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobce (postupník pohledávky) vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky zák. č. 253/2003 Sb., vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního nálezu Ústavního soudu a nepřihlíží k jejich smyslu a účelu, jak je nyní reflektován i dovolací soudem v jeho současné rozhodovací praxi. Žalobce důvodně poukazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Co 436/2007, ve kterém Nejvyšší soud při řešení obdobné otázky poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ust. §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 10712007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009, a mnohá další) a činí tak i v nyní posuzované věci.
K dosud uvedené argumentaci dovolací soud dodává, že i při rozhodování o restitučních nárocích musí tedy být, a to při veškerém respektu k ústavním hodnotovým kautelám, právním principům i obecným právním zásadám, nezřídka vyzdvižena individuální spravedlnost. To nepochybně patří k rozhodovacímu procesu soudu, používaném při řešení právních otázek restitučních věcech, mají-li být zachovány principy inherentní (materiálnímu) právnímu řádu.
Nejvyšší soud nesídlí některé interpretační závěry Ústavního soudu, vyjádřené v souvislosti s postoupenými nároky na náhradní pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě (a statusem postupníků) v závěrečných pasážích jeho nálezu Pl. ÚS 6/05. Nedomnívá se, že by bylo možné v podstatě paušálně odepřít postupníkům právo na soudní ochranu stran těchto nároků, které přitom zůstaly nároky restitučními (viz §33a odst. 1 zákona o půdě, podle jehož poslední věty má nabyvatel – postupník postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona). Závěry Ústavního soudu by tak znamenaly odepřít postupníku lidskoprávní ochranu podle evropské Úmluvy. Ústavní soud učinil s poukazem na neaplikovatelnost Dodatku č. 1 Úmluvy v těchto věcech. Podle dovolací soud zde lze akcentovat výjimky, které opravňují k uspokojení nároku postupníka na náhradní pozemek, a to z hlediska aplikace práva i v obecné rovině – s oporou v ustanovení §126 o. z. o ochraně vlastnického práva i v č.l. 11 Listiny základních práv a svobod o pokojném užívání majetku (pokrývající též oprávněné vlastnické nároky.). Jestliže z tvrzení postupníků a následně provedených důkazů vyplývají ve věcech jejich nároků takové okolnosti, jako např. již předchozí soustavné hospodaření postupníka se zemědělskou půdou, pak jde nepochybně o skutečně závažné Zjištění soudu o těchto a podobně významných skutečnostech tak umožňují soudu, aby bylo rozhodnuto ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, resp. vyhovět žalobě, kterou se postupník domáhá nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu náhradního pozemku.
Odvolací soud posuzoval postavení žalobce formálně, nikoliv z hledisek výše uvedených, ačkoliv jeho negativní rozhodnutí o věci samé na vyřešení této právní otázky spočívá. Nepřiléhavě hodnotil konkrétní skutečnosti o žalobcově statusu a nepřihlédl ani k jeho tvrzení, že žalobce nesledoval cíle komerční či spekulační, nýbrž, že jeho cílem bylo rozšíření zemědělského hospodářství a tím přispění k lepší péči o půdu i k hospodářskému rozvoji venkova, a to v souladu se smyslem a účelem restitučních předpisů.
Z výše uvedeného nemohl dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této věci bylo možno považovat za správné. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu