ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2006.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2006/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem v Praze 1, Žitná 25, proti žalovanému městu Řevnice, se sídlem Krále Jiřího z Poděbrad 74, Řevnice, zastoupenému JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou v Praze 5, Kořenského 7, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 43/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, č. j. 28 Co 411/2009-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, č. j. 28 Co 411/2009-150, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2009, č. j. 4 C 43/2008-116, tak, že se zamítá žaloba o určení, že L. K., byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku parc. č. 2494 v kat. úz. a obci Řevnice. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalovanému, jak mu vznikly před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Napadl v něm právní závěry odvolací instance o nevyužité možnosti restituce pozemku podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a vznesl s ohledem na okolnosti vztahující se k vlastnictví pozemku v minulosti námitku vydržení vlastnického práva žalobcem. Tvrdil, že odvolací soud nevyužil procesní možnost poučit žalobce o změně právního názoru na věc; tato věc také podle něj vykazuje znaky zmatečnosti řízení. Žádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a o zrušení tohoto rozsudku dovolacím soudem s tím, že věc by měla být vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná strana se k dovolání vyjádřila a žádala, aby dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce za dovolací důvody označil vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána diformitou rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání je důvodné.
Ve vztahu k pozemku parc. č. 2494 je třeba porovnat, resp. shrnout právní postavení obou stran sporu, jak se vyvinulo v průběhu většího počtu soudních řízení a řízení před státními orgány. Je také následně třeba zmínit se o sporech souvisejících – stran garáže, kterou je předmětný pozemek zastavěn.
Žalobce je (či přinejmenším byl, srov. odůvodnění rozsudku odvolací instance na str. 4) zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku. Stalo se tak na základě pravomocného rozhodnutí Státního notářství Praha-západ ze dne 9. 11. 1988, sp. zn. D 788/88. Žalobce zdědil pozemek jako závětní dědic po A. K., manželce L. K. (viz petit žaloby). L. K. byl pozemek s garáží vyvlastněn výměrem finančního odboru ONV Praha-západ ze dne 11. 11. 1960; výměr byl doručen manželce jmenovaného, ten však podal sám neúspěšně odvolání proti výměru; následný pokus správního orgánu o zpětný převod na L. K. neschválilo ministerstvo financí a garáž s pozemkem užíval Oblastní podnik služeb a nyní město Řevnice.
Žalovaná strana vycházela kromě již zmíněného užívání nemovitostí z toho, že jako vlastník pozemku byl od roku 1992 zapsán stát – s právem hospodaření MNV Řevnice – a od roku 1996 již město Řevnice samostatně (s odkazem na nabytí podle zákona č. 172/1991 Sb.). Ve prospěch tohoto účastníka hovoří též skutečnost, že v řízení o vyklizení garáže s pozemkem byl plně úspěšný, včetně prejudice o svém vlastnictví nemovitostí (soud prvního stupně rozhodl pod sp. zn. 4 C 114/2002, odvolací soud pod sp. zn. 27 Co 249/2004 jeho rozsudek potvrdil a dovolání J. L. bylo odmítnuto Nejvyšším soudem pod sp. zn. 33 Odo 1662/2006).
O garáži bylo samostatně rozhodováno v řízení na určení jejího vlastnictví, vyvolaném J. L. proti městu Řevnice pod sp. zn. 4 C 302/2005. Soud prvního stupně řízení zastavil, odvolací soud jeho usnesení potvrdil (28 Co 346/2007), dovolací soud poté zamítl dovolání žalobce (28 Cdo 1144/2008). Důvodem usnesení nižších instancí byla překážka věci pravomocně rozhodnuté s poukazem na skončené řízení o vyklizení nemovitostí; dovolací soud se cítil vázán odmítavým usnesením svého jiného senátu (33 Odo, viz předchozí odstavec) a doplnil, byť nikoli bez rozpaků, že žalobce podle všeho nevyužil alternativu domáhat se svých nároků cestou restitučního řízení.
Při současném právním posouzení věci však nelze bez výhrad přisvědčit nynějšímu právnímu názoru odvolacího soudu, který dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na žalobě ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Je sice zřejmé, že žalobní petit – i při eventuálním úspěchu žalobce – nic neřeší, ale je též patrné, že zejména odvolací soud měl v projednávané věci (navíc věci s restitučními aspekty, kde jsou tolerovány nestandardní procesní postupy soudu) postupovat při tvorbě průběžného právního náhledu na věc v daleko užší součinnosti s účastníky.
Je především zcela zavádějící, jestliže je žalobci předestírána alternativa (jím údajně opomenuté) restituční žaloby podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Restituční předpisy jsou speciální normy, každé případné vydání věci je vázáno na konkrétní důvod odnětí věci a v tomto případě je to výměr na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. V úvahu tedy přicházela jen restituce podle zákona č. 403/1990 Sb., v té však nemohl být (a také nebyl, viz věc sp. zn. 5 C 350/94 u téhož prvostupňového soudu) žalobce úspěšný, poněvadž jako druhonabyvatel ve vztahu k osobě oprávněné (L. K.) nespadal do okruhu oprávněných osob. Žalobci tedy do nynějšího sporu zbyl „jen“ vlastnický titul k pozemku, plynoucí z dědění v roce 1988.
Ve prospěch strany žalované hovoří nepominutelné právní skutečnosti. V její prospěch bylo rozhodnuto ve věci o vyklizení garáže a pozemku s prejudicí o vlastnictví (viz výše) a je též zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru. Tento zápis (záznam) však byl v roce 1996 proveden zjevně na podkladě §8 zákona č. 172/1991 Sb. Jde o postup jen zdánlivě nekonfliktní; nezřídka vede k duplicitě vlastnických titulů a v případě sporu podléhá soudnímu přezkumu včetně posouzení všech (i souvisejících, „okolních“) rozhodných skutečností.
K průběhu užívání nemovitostí uvádí dovolatel fakta, jež nemohou být opomenuta. Hovoří o tom, že žalobce či snad i jeho právní předchůdce platili z nemovitostí daň. Tvrdí, že OPS Řevnice vyhotovil za účelem svého užívání nemovitostí ve sporném období počátku 90. let smlouvu, v níž označil žalobce jako pronajímatele. I ve světle těchto okolností nutno posuzovat meritorní otázku, kdo z účastníků je vlastníkem nemovitosti, nebo jinak řečeno, kdo z nich má při respektu ke konkurujícím si nabývacím titulům k věcem lepší právo – o ně totiž jde.
Právně nežádoucí a atypická (až zmatená), leč s přihlédnutím k postupu správních orgánů zejména v minulosti nikoli neobvyklá situace vede Nejvyšší soud k závěru o tom, že odvolací soud při svém rozhodování neposoudil správně všechny právní aspekty věci a nevzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti. Jeho rozhodnutí je třeba považovat za nesprávné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. s důsledky plynoucími z výroku dovolacího soudu, jak výše uvedeno.
Odvolací soud, který bude podle §243d odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolací instance, zváží a posoudí v dalším průběhu řízení konfliktní okolnosti již naznačené, včetně eventuality doplnění dokazování. Týká se to průběhu užívání nemovitostí - i když jde nyní již jen o pozemek, nikoli o garáž - jakož i skutečností, jež vedly správní orgán k zápisu vlastnictví obce. Týž soud neopomene ani alternativu poučit podle §118a odst. 2 o. s. ř. žalobce o své možné změně právního náhledu na věc; ta může za účelem účinné potenciální procesní ochrany práv žalobce zahrnovat i případný žalobní petit (tj. jeho změnu) na určení vlastnictví k pozemku, neboť dosavadní formulace žalobního návrhu se - jak již řečeno - nejeví být způsobilá přivodit změnu v právních poměrech účastníků.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu