ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2054.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2054/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Majdalenky 7, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 242/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2009, č.j. 11 Co 633/2009-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2009, č.j. 10 C 242/2008-47, tak, že zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu pozemku parc. č. 1846/36 v kat. území R. do žalobcova vlastnictví, ve znění uvedeném ve výroku I rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Učinil závěr, že žalobci příslušel nárok na vydání jiného vhodného (náhradního) pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), který získal jeho postoupením od původní oprávněné osoby, smlouvou uzavřenou těmito subjekty dne 16. 9. 2005. Tento žalobcův (dříve neuspokojený) nárok zanikl k 31. 12. 2005, a to podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb.; přitom žalobci neprospívá ani nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), jímž byla ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (ustanovení o tzv. „restituční tečce“) zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům; do této skupiny osob žalobce nepatří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil na přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (o. s. ř.) a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Namítal, že jeho postavení při nabývání nároku a jeho uspokojování je shodné s postavením oprávněné osoby ve smyslu odvolacím soudem citovaného nálezu Ústavního soudu, publikovaným pod č. 531/2005 Sb., byť nárok získal jeho postoupením od původní oprávněné osoby. Tvrdil přitom, že nebyl veden spekulačními motivy a jednal jako osoba zemědělsky hospodařící; v této souvislosti pak odkázal na závěry, k nimiž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, č.j. 28 Cdo 436/2007. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání.
Při prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelem nastolenou právní otázkou se v minulosti zabýval v řadě svých rozhodnutí. Již v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2008) vyslovil právní názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka. K tomuto právnímu názoru se přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (za mnohá srovnej kupříkladu usnesení ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007; ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 1536/2008; ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007) a neshledává důvody, pro které by se od něj měl odchýlit právě v nyní posuzované věci. Zásadně proto odkazuje na právní argumentaci rozvedenou v odůvodnění shora označených rozhodnutí, jakož i na úvahy Ústavního soudu obsažené v odůvodnění jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že ustanovení §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě, ve znění zák. č. 253/2003 Sb., a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. zrušil toliko ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoliv vůči osobám, které získaly nárok jeho postoupením podle §33a odst. 1 zák. o půdě. Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na základě §33a a §524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem. Přičemž na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (viz závěr citovaného nálezu Ústavního soudu). I Ústavní soud přitom uzavírá, že lhůta stanovená §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. je lhůtou propadnou, pro níž je charakteristické, že následkem jejího uplynutí je zánik práva samotného.
I v posuzovaném případě – jak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá – získal žalobce nárok na převod jiných vhodných (náhradních) pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě jeho postoupením od původní oprávněné osoby (§33a odst. 1 zákona o půdě), smlouvou uzavřenou dne 16. 9. 2005, tedy v době, kdy byl zákon č. 253/2003 Sb. již platný i účinný (a ve vztahu k žalobci takový zůstal i po rozhodnutí Ústavního soudu). Již z toho lze usuzovat na absenci legitimního očekávání žalobce v uspokojení jeho nároku poskytnutím naturálního plnění namísto subsidiárně poskytované náhrady v penězích a i proto se v jeho případě neprosadí judikatorní závěry, jež vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, kdy ve zcela výjimečných a ojedinělých případech připustil zachování práva na převod náhradního pozemku i u osob, které jej získaly postoupením, naplňujíc tím účel zákona o půdě, jímž je i veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova. Ani tvrzením žalobce, že je osobou zemědělsky hospodařící a současně jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je i zemědělská výroba, přítomnost spekulačních a komerčních motivů při získávání restitučních nároků na jeho straně vyloučena není.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahovaného vymezení) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovanému, který měl na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu