ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2100.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2100/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. J. L., 2. N. L., 3. E. L., a 4. B. L., zastoupených JUDr. Stanislavem Zdobinským, advokátem, 130 00 Praha 3, Lupáčova 864/18, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 19. 12. 2006, sp. zn. 28 Co 466/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně, pod sp. zn. 13 C 278/2003 (žalobce Regionálního muzea v Kolíně, Kolín I., Brendlova 35, zastoupeného JUDr. Ladislavem Bakešem, 100 00 Praha 10 – Petrovice, Faradayova 170, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu v Kolíně, 280 00 Kolín, Karlovo náměstí 45, o vlastnictví k nemovitostem, za účasti dalších účastníků řízení: A/ Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, B/ J. L., C/ N. L., D/ E. L. a E/ B. L., zastoupených JUDr. Stanislavem Zdobinským, advokátem), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 19. 12. 2006, sp. zn. 28 Co 466/2006, i rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 12. 10. 2005, čj. 13 C 278/2005-119.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Kolíně.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího muzea, podané u soudu po předcházejícím řízení u Pozemkového úřadu v Kolíně podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 12. 10. 278/2003-119. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že účastníci řízení J. L., N. L., E. L. a B. L. nejsou spoluvlastníky částí pozemků parc. č. 1190/3, parc. č. 1190/4, parc. č. 2619/2, parc. č. 119/6, parc. č. 1205/4, parc. č. 2619/2, parc. č. (st.) 1268, parc. č. (st.) 1269, parc. č. (st.) 1270, parc. č. (st.) 1271, parc. č. 1190/5, parc. č. (st.) 1266, parc. č. (st.) 906, parc. č. (st.) 907, parc. č. (st.) 908, parc. č. (st.) 909 a parc. č. 2619/3 (s výměrami uvedenými v geometrickém plánu č. 380-389/98 z 11. 9. 1998) v katastrálním území K. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo vysloveno, že se žaloba zamítá proti účastníku řízení Ministerstvu zemědělství ČR – Zemědělské agentuře a Pozemkovému úřadu Kolín. Žalobci bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení J. L., N. L., E. L. a B. L. na náhradu nákladů řízení 10.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi účastníkem řízení Ministerstvem zemědělství – Zemědělskou agenturou a Pozemkovým úřadem Kolín, na straně jedné, a mezi dalšími účastníky řízení na straně druhé, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Posléze bylo ještě rozsudkem soudu prvního stupně vysloveno, že „řízení o žádosti žalobce o odklad právní moci rozhodnutí Okresního úřadu v Kolíně – Okresního pozemkového úřadu z 8. 7. 2002, čj. PÚ 95/00/26-dou, se zastavuje“.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 19. 12. 2006, sp. zn. 28 Co 466/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 12. 10. 2005, čj. 13 C 278/2003-119 (ve znění opravného usnesení z 24. 3. 2006, čj. 13 C 278/2003-146) změněn tak, že bylo určeno, že účastníci řízení J. L., N. L., E. L. a B. L. nejsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území K., a to pozemků parc. č. 1190/2, parc. č. 2619/2, parc. č. 1205/4, parc. č. 2619/2, parc. č. (st.) 1268, parc. č. (st.) 1269, parc. č. (st.) 1270, parc. č. (st.) 1271, parc. č. (st.) 906, parc. č. (st.) 907, parc. č. (st.) 908, parc. č. (st.) 909 a parc. č. 2619/3 v katastrálním území K. Bylo také uvedeným rozsudkem vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Okresního úřadu v Kolíně z 8. 7. 2002, čj. PÚ 96/00/26-dou (UZ 95/00/96), zn. 72/9-A/30. Státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; rovněž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze z 19. 12. 2006, sp. zn. 28 Co 466/2006, bylo podáno dovolání dovolatelů J. L., N. L., E. L. a B. L. (zastoupených advokátem), o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 25. 8. 2009, 28 Cdo 1417/2007, a to tak, že se dovolání dovolatelů zamítají a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
K ústavní stížnosti J. L., N. L., E. L. a B. L. (zastoupených advokátem) Ústavní soud ČR nálezem z 25. 8. 2009, II. ÚS 2896/09, rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 8. 2009, 28 Cdo 1417/2007, zrušil. Dospěl k závěru, že s ohledem na řízení před obecnými soudy v této právní věci zjištěné skutečnosti je třeba mít za to, že v řízení před obecnými soudy nebylo postupováno „v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod“.
Ústavní soud ČR v odůvodnění svého nálezu zdůrazňoval, že vedlejší účastníci tohoto soudního řízení již v řízení u soudu prvního stupně navrhovali provedení znaleckého posudku za účelem zjištění, zda je možné v daném případě oddělení zastavěných částí pozemků v pojetí zákona o půdě od pozemků evidentně nezastavěných. Soud prvního stupně k řešení i této otázky ustanovil usnesením z 5. 11. 2003 soudního znalce, ale posléze uvedené usnesení svým rozhodnutím z 23. 6. 2004 zrušil, neboť vyhotovení znaleckého posudku považoval za nadbytečné. Rovněž ve vyjádření k odvolání žalobce uváděli vedlejší účastníci řízení, že pokud by odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, tj. že jsou splněny podmínky pro nevydání pozemků, je třeba ustanovit znalce ke zjištění toho, o jaké stavby se tu jedná a kolik pozemků nebo jejich částí nelze vydat; navrhli také ustanovení znalce z oboru stavebnictví a znalce geodeta za účelem zjištění pozemků zastavěných a pozemků se stavbou bezprostředně souvisejících a nezbytných k provozu stavby, což zopakovali i při závěrečném návrhu při ústním jednání u odvolacího soudu.
Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu dále uváděl, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, tedy z důvodu, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Skutková zjištění přitom vedla soud prvního stupně k závěru, že předmětné pozemky nejsou zastavěny stavbami, které by ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bránily vydání žádaných pozemků, avšak odvolací soud, který uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění správního orgánu a soudu prvního stupně, dospěl po doplnění dokazování o místní ohledávání, o výslech ředitelky katastrálního úřadu a o další listinné důkazy, k závěru odlišnému. Ze strany odvolacího soudu však nedošlo k řádnému zdůvodnění ani jeho odlišného právního závěru, ani odlišného zhodnocení skutkové situace. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, o jaké další listinné důkazy jde, což nevyplývá ani z protokolů o jednání; stejně tak není z protokolů zřejmé, že by bylo dokazování zopakováno. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně zdůvodněno, proč především pozemky, na kterých není umístěna žádná stavba, a přiléhající k parcele č. 1190/3, je třeba považovat za pozemky zastavěné či za pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k provozu stavby, a to tím spíš, že z celého areálu cca 40.000 m2 je fakticky zastavěno asi 1.000 m2. Odvolací soud pouze převzal vyjádření Památkového ústavu Střední Čechy o významu a účelu Muzea lidových staveb, z něhož dovodil, že celý areál tvoří urbanistický celek. Odvolací soud se tedy, jak uváděl ústavní soud, nevypořádal s otázkou, zda se skutečně a v celém rozsahu jedná o pozemky zastavěné stavbami, bránícími vydání pozemků. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud na základě leteckého snímku, místního ohledání a geometrického plánu dospěl k závěru, že parcela č. 1190/3 není zastavěná, ale nijak nezdůvodnil, z jakých důvodů považuje přinejmenším parcely k ní přiléhající za zastavěné. Otázka, zda stavba brání či nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku nebyla řešena vůbec. Stejně tak odvolací soud, dovozoval ústavní soud, dostatečně nereagoval na námitky vedlejších účastníků řízení, podle nichž se nejednalo o stavby zahájené před 24. 6. 1991 (§11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle názoru Ústavního soudu nebyl v projednávané právní věci dosud zjištěn skutkový stav a nemohlo tak dojít k řádnému právnímu posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu, založené bez dalšího pouze na úvaze, že veškeré požadované pozemky tvoří urbanistický celek, je třeba považovat za nepřesvědčivé, neodpovídající komplikovanosti projednávané věci.
Ústavní soud rovněž konstatoval, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s návrhy vedlejších účastníků řízení na provedení znaleckých posudků, opětovně vznesenými právě pro případ, že by odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru, než soud prvního stupně. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu ČR, tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 občanského soudního řádu (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). V řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud tedy zdůrazňoval, že odvolací soud, který rozhodnutí nalézacího soudu sám změnil, aniž tak dal účastníkům řízení možnost využít procesní prostředky, a svůj postup řádně neodůvodnil, zatížil tímto způsobem řízení vadou způsobilou porušit právo na spravedlivý proces.
Dospěl proto Ústavní soud ČR, jak v odůvodnění svého nálezu uváděl, k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje nejen porušení „jednoduchého práva“, ale i porušení základních práv garantovaných ústavními normami. Uvedené konstatování lze podle Ústavního soudu vztáhnouti k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, který pochybení odvolacího soudu pominul a ve svém rozhodnutí jen zjednodušeně uvedl, že řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že se nejedná o případ, kdy rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování a ani nebylo shledáno, že by rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud proto dovozoval, že tu došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož důsledkem je neposkytnutí ochrany vlastnickému právu zaručenému článkem Listiny základních práv a svobod.
V dalším pokračování dovolacího řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR dovolací soud vycházel z právního závěru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, II. ÚS 156/95, uveřejněného pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (pro potřebu obecných soudů otištěného i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, na str. 141-159 /259-261/), že totiž „rozhodnutí Ústavního soudu je podle čl 89 odst. 2 Ústavy ČR závažné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83, čl. 87 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu“.
V uvedeném smyslu vázanosti právním názorem Ústavního soudu ČR bylo nutno v dovolacím řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 4. 2010, ÚS 2896/09, dovodit, že dovolání dovolatelů J. L., N. L., E. L. a B. L. z 9. 3. 2007 (proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 19.12. 2006, sp. zn. 28 Co 466/2006) je třeba posoudit nejen jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé), ale také jako dovolání důvodné podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (jako směřující proti rozsudku odvolacího soudu spočívajícímu na nesprávném právním posouzení věci jmenovitě co do aplikace a výkladu ustnaovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.) a podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (a to jako rozsudku vycházejícímu ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části sporu v provedeném dokazování), zejména co do objasnění toho, zda předmětné pozemky jsou či nejsou zastavěny stavbami, které by bránily vydání těchto pozemků oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Ve smyslu právních závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR bylo tedy nutno přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu ke zrušení dovoláními napadeného rozsudku odvolacího soudu jako rozhodnutí nesprávného. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvoalcího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména co do objasnění otázky „o jaké stavby na pozemcích požadovaných k vydání se tu jedná a kolik pozemků nebo jejich částí nelze vydat“, srov. str. 4 poslední odstavec, nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 4. 2010, II. ÚS 2896/09), rozhodl dovolací soud i o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž dovolací soud měl na zřeteli i závěr Ústavního soudu ČR (na str. 7 uvedeného nálezu), že řízení v projednávané věci trvá neúměrně dlouhou dobu, takže má dovolací soud za to, že je na místě projednat tuto právní věc opětovně v řízení počínajícím u soudu prvního stupně.
V dalším řízení u soudu prvního sutpně bude třeba mít na zřeteli vše, co je vyjádřeno ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 4. 2010 (II. ÚS 2896/09), a to zejména to, co bylo zdůrazněno v závěru odůvodnění tohoto nálezu (zejména na str. 6 v odstavci 3, 4 a 5 tohoto nálezu) včetně tam uváděných nálezů Ústavního soudu ČR k otázce proporcionality mezi omezením restitučních nároků na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu.
V tomto dalším řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (srov. §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu