ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2198.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2198/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. K ., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 28, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , IČ: 00016918, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zastoupenému JUDr. Martinem Purkyrtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o zaplacení 721.316,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 18 C 79/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č. j. 21 Co 12/2010-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu Praha–západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2009, č. j. 18 Co 79/2009-25, jímž tento soud zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 5 občanského soudního řádu (o. s. ř.), jež představuje neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení (§104 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Konstatoval, že předmětem řízení je tentýž nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře (§20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) vyplývající ze stejných skutečností, jež vznikl původní oprávněné osobě M. D.; ta jej smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 24. 9. 2004 postoupila společnosti PREMIO INVEST s. r. o., jíž byl přiznán vůči žalované již rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 2008, č. j. 9 C 232/2008-38. Aktivní legitimaci k uplatnění práva odvozuje žalobce ze smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřel dne 10. 6. 2009 s postupitelem J. J., jemuž byla sporná část pohledávky postoupena společností PREMIO INVEST s. r. o., smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou těmito subjekty dne 1. 12. 2004. Odvolací soud tudíž uzavřel, že ačkoliv žalobce není totožným subjektem s žalobcem podle shora označeného rozsudku, jako postupník pohledávky je právním nástupcem společnosti PREMIO INVEST s. r. o. a i vůči němu je rozsudek závazný ve smyslu §159a odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve kterém namítal, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Pokládal za ně řešení otázky totožnosti věci odvolacím soudem, namítaje, že předměty obou řízení se liší, jelikož v nyní posuzovaném případě tvrdí další skutečnosti o postoupení pohledávky. Dovozoval, že není splněn ani předpoklad totožnosti osob, jelikož k postoupení pohledávky ze strany společnosti PREMIO INVEST s. r. o. došlo ještě před vydáním rozsudku, ba dokonce před zahájením řízení, z něhož rozsudek vzešel, ačkoliv tato společnost postoupením pohledávky ztratila věcnou legitimaci k uplatňování práva. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Jelikož vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního závěru odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté a o procesních důsledcích z ní vyplývajících.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst.1, 2 a 3 o. s. ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst. 5, §167 odst. 2 a §174 odst.1 o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) patří mezi tzv. negativní podmínky řízení. Jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst.1 o. s. ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení (srov. právní závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 113).
Z porovnání skutkových tvrzení a uplatněného nároku v nyní projednávané věci s tvrzeními a nárokem, jež tvořily předmět původního řízení (ukončeného rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 2008, č.j. 9 C 232/2008-38), vyplývá, že předmět obou těchto řízení je totožný. Je jím právo na uspokojení totožné (části) pohledávky na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář (§20 zákona o půdě), jež původně náležela oprávněné osobě M. D. a jíž dlužníkem je žalovaný.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že žalobce je právním nástupcem účastníka původního řízení, společnosti PREMIO INVEST s. r. o., jestliže tvrdí, že tato společnost postoupila pohledávku jiné osobě (J. J.), od níž ji jako postupník získal žalobce. Smlouva o postoupení pohledávky (§524 a násl. obč. zák.) patří k právním skutečnostem, jež mají za následek převod práva na jinou osobou.
O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. R 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tvrzení o postoupení pohledávky, k níž došlo až po skončení původního řízení, z nyní projednávané věci ovšem „jinou věc“ nečiní, neboť jde o okolnost významnou pro posouzení totožnosti účastníků řízení (žalobce jako právního nástupce původní žalobkyně, společnosti PREMIO INVEST s. r. o.), nikoliv předmětu řízení. A i kdyby rozhodnutí o žalobě vydané v původním řízení spočívalo – jak žalobce namítá - na nesprávném právním posouzení otázky věcné legitimace subjektů k uplatnění práva, jde o rozhodnutí, jež je pro účastníky řízení (a jejich právní nástupce) závazné i v novém řízení a v tomto rozsahu je jím vázán i soud (srov. §159a odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - při absenci jiných vad, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti - dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení plně úspěšnému žalovanému náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu