ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2284.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2284/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce P. M. J. C. d. L. , zastoupeného Mgr. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo náměstí 531 proti žalovaným a) JUDr. J. M., a b) J. M. , zastoupeným Mgr. Tiborem Stanem, advokátem se sídlem v Táboře, Ústecká 704, o zaplacení částky 1.207.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 139/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 10. 2009, č. j. 15 Co 580/2009-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Tibora Stana, advokáta se sídlem v Táboře, Ústecká 704, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 23. 6. 2008, aby mu žalovaní zaplatili částku 1.207.560,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaným půjčil dne 7. 11. 2002 částku 750.000,- Kč, aby zakoupili nemovitost v N., což žalobce jako cizinec sám učinit nemohl. Se žalovanými se dohodl, že předmětnou nemovitost darují své dceři a žalobci po jejich svatbě do společného jmění manželů. V průběhu let 2002 až 2004 poskytl žalobce na rekonstrukci nemovitosti další peníze, souhrnně částku 457.560,- Kč. Protože se žalobce s dcerou žalovaných v únoru roku 2004 rozešel a žalovaní následně darovali nemovitost pouze své dceři, domáhal se vrácení všech poskytnutých finančních prostředků.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 12 C 139/2008-72, žalobu zamítl s tím, že ohledně částky 750.000,- Kč se žalovaní nemohli bezdůvodně obohatit, neboť nikdy nedošlo k faktickému předání finančních prostředků od žalobce přímo žalovaným, nýbrž pouze zprostředkovaně přes jejich dceru. Ohledně částky 457.560,- Kč dospěl k závěru, že o bezdůvodné obohacení na straně žalovaných jde, jelikož žalobce hradil za žalované to, co jako vlastníci nemovitosti měli hradit sami. Žalovaní vznesli námitku promlčení. Podle soudu prvního stupně začala objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. běžet od února roku 2004, kdy žalobce přestal žalovaným poskytovat finanční prostředky na rekonstrukci předmětné nemovitosti, a byla tříletá, neboť žalobce neprokázal, že by se žalovaní bezdůvodně obohatili úmyslně. Subjektivní promlčecí doba začala běžet nejpozději od roku 2004, kdy se žalobce dle své účastnické výpovědi dozvěděl, že nemovitost darovali žalovaní pouze své dceři. V té chvíli podle soudu prvního stupně věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Protože žaloba byla podána až 23. 6. 2008, je nárok žalobce promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 6. 10. 2009, č. j. 15 Co 580/2009-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že i ohledně částky 750.000,- Kč došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť není podstatné, kdo žalovaným předával finanční prostředky, ale že se jednalo o prostředky žalobce. Žalovaní tak na úkor žalobce získali majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který později odpadl, když nedošlo k zamýšlenému převodu nemovitosti do společného jmění manželů žalobce a dcery žalovaných. Podle odvolacího soudu objektivní promlčecí doba začala běžet v únoru roku 2004 a jelikož nebylo prokázáno, že by žalovaní získali bezdůvodné obohacení úmyslně, byla tříletá a uplynula v únoru roku 2007. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 23. 6. 2008, tedy po uplynutí objektivní promlčecí doby, odvolací soud již nepokládal za nutné zabývat se počátkem běhu subjektivní promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítal, že:
a) subjektivní promlčecí doba měla začít běžet až od 1. října 2007, kdy se z dopisu žalovaných dozvěděl, že mu nevydají ani peníze, ani předmětnou nemovitost,
b) na straně žalovaných došlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení,
c) žalovaní svůj dluh uznali.
Žalovaní ve svém vyjádření namítali nepřípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a ztotožnili se se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání může být v projednávané věci založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
1. K námitce ad a) – otázka stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby.
Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil . Podle odst. 2 téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo .
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu okamžikem, kterým odpadl právní důvod plnění a kdy začne běžet objektivní promlčecí doba, je okamžik, kdy je vytvořen takový stav, z něhož je zřejmé, že povinnost již nebude splněna. Běh subjektivní promlčecí doby pak počíná okamžikem, kdy se oprávněný dozví, že povinnost splněna nebude (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, nebo ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách www.nsoud.cz). V projednávané věci objektivní promlčecí doba počala běžet v únoru roku 2004, kdy žalovaní darovali předmětnou nemovitost pouze své dceři a tím vytvořili takový stav, z něhož bylo zřejmé, že k očekávanému převodu nemovitosti do společného jmění žalobce a dcery žalovaných nedojde. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně, zejména z výpovědi žalobce samého, vyplynulo, že již v roce 2004 se žalobce dozvěděl o převodu nemovitosti žalovanými na jejich dceru. Subjektivní promlčecí doba proto počala běžet od roku 2004 a uplynula dlouho před podáním žaloby dne 23. 6. 2008. Dovolací soud proto konstatuje, že závěr soudů nižších stupňů, podle kterého žalovaní uplatnili námitku promlčení úspěšně, je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
2. K námitce ad b) – otázka úmyslného bezdůvodného obohacení.
Posouzení otázky, zda došlo či nedošlo na straně žalovaných k úmyslnému bezdůvodnému obohacení, není v tomto případě účelné. Případný úmysl žalovaných bezdůvodně se obohatit by měl totiž vliv pouze na délku objektivní promlčecí doby, nikoli však na uplynutí promlčecí doby subjektivní. Pro vzájemný vztah objektivní a subjektivní promlčecí doby totiž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí i vzdor tomu, že běží druhá promlčecí doba.
3. K námitce ad c) – otázka uznání dluhu žalovanými.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Žalobce v řízení netvrdil, že by žalovaní uznali svůj dluh ve smyslu uvedeného ustanovení (tj. v písemné formě, co do důvodu i výše), a proto je jeho námitka zjevně neodůvodněná.
Dovolání není přípustné ani proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. totiž vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení §237 až §239 o. s. ř. není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Protože žádná ze vznesených námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovaným účelně vynaložené náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1, §16 odst. 2, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20 % DPH ve výši 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu