ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2353.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2353/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání odvolatele Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těsnov 1/1059, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 24 Co 338/2008 a 24 Co 275/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004 (žalobkyně L. Č. , zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, 110 00 Praha 1, Havlíčkova 15, a dalších účastníků řízení: 1) JUDr. L. V. , zastoupené JUDr. Ondřejem Holubem, notářem, 120 00 Praha 2, Vinohrady, Bělehradská 647/7, 2) prof. MUDr. R. Č. , zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, 110 00 Praha 1, Havlíčkova 15, 3) P. V. , zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Spálená 11, 4) O. V. , zastoupeného JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou, 5) Hlavního města Prahy , zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 6) společnosti s ručením omezeným LINKE , IČ 4895 1293, Struhařov, Spojovací 151, zastoupené JUDr. Janem Marešem, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnově 1/1059, a 7) Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 10. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 20. 8. 2008, č. j. 11 C 125/2004-249. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně L. Č. a účastnice tohoto řízení JUDr. L. V. jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné ideální poloviny) pozemků parc. č. 504/48, 504/50, 504/51 a 504/52 v katastrálním území Hostivař (obec Praha). Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo dále vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu z 3. 3. 2004, č. j. PÚ 8715/93, v části, v níž bylo stanoveno, že L. Č. a JUDr. L. V. nejsou vlastníky části pozemku PK parc. č. 504-role v katastrálním území H. (obec P.), odpovídající pozemku podle katastru nemovitostí parc. č. 504/13 v katastrálním území H.“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že Hlavní město Praha je povinno zaplatit žalobkyni L. Č. na náhradu těchto nákladů 11.375,- Kč do tří dnů od tří dnů od právní moci rozsudku; účastníku řízení Hlavnímu městu Praze bylo dále uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 soudní poplatek v této právní věci ve výši 2.500,- Kč a také uhradit zálohově placené náklady tohoto řízení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ohledně nákladů řízení účastníků řízení Pozemkového fondu ČR prof. MUDr. R. Č., P. V., O. V. a Hlavního města Prahy bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání účastníka řízení Hlavního města Prahy proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 25. 1. 2010, sp. zn. 24 Co 338/2008 a sp. zn. 24 Co 275/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 20. 8. 2008 č. j. 11 C 125/2004-249 (ve znění opravného usnesení z 15. 6. 2009, č. j. 11 C 125/2004-282) potvrzen ve výrocích označených I., II., III., IV., V. a VI. Byl však tento rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku označeném II., a to tak, že účastníku řízení Hlavnímu městu Praze bylo uloženo zaplatit žalobkyni L. Č. na náhradu nákladů řízení 13.536,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že účastník řízení Hlavní město Praha uhradí na tyto náklady žalobkyni L. Č. 7.621,- Kč a účastníci řízení JUDr. L. V. 3.332,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu mezi žalobkyní L. Č. a účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR, prof. MUDr. R. Č., P. V. a společností LINKE, s. r. o., bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo (ve smyslu ustanovení §212 občanského soudního řádu).
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a v tomto řízení bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 3. 3. 2004, č. j. PÚ 8715/93. Odvolací soud měl za to, že původní vlastníci nemovitostí L. J. a JUDr. F. J. neuzavřeli smlouvu z 11. 9. 1974 (o převodu nemovitostní na stát) v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud však (shodně s názorem soudu prvního stupně) byl toho názoru, že z výsledků provedeného dokazování v této právní věci vyplývalo, že na původní vlastníky byl „několik let vyvíjen nátlak na prodej pozemků za účelem výstavby sídliště Na Groši a bylo jim vyhrožováno i vyvlastěním pozemků“; odvolací soud sice připustil, že kupní cena byla ve smlouvě z 11. 9. 1974 stanovena v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb. (o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastění), ale vzhledem k tomu, že pozemek parc. č. 504 v katastrálním území H. byl oceněn vyšší sazbou (15,- Kč za 1 m2 ), uvedenou v §16 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 43/1969 Sb. pouze co do výměry 3.000 m2 a zbývající výměra pouze za kupní cenu 0,40,- Kč za 1 m2 (přičemž rozdíl v těchto cenách je několikanásobný), měl odvolací soud za to, že tu byla poměrná ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění.
Rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu bylo tedy, podle názoru dovolacího soudu, správně nahrazeno rozhodnutím soudu prvního stupně, přičemž ve smyslu ustanovení §250 písm. c) občanského soudního řádu bylo rozhodnuto o vlastnictví obou jmenovaných osob k dotyčným nemovitostem a nikoliv pouze o vlastnictví žalobkyně L. Č., když v daném případě vyplývá způsob vypořádání právního vztahu mezi těmito účastníky z ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §4 zákona č. 229/1991 Sb.; odvolací soud v této souvislosti zdůrazňoval, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, náležejí do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 226/1991 Sb. (zákona o půdě); šlo o pozemek, který byl v době odnětí vlastnictví užíván státním statkem jako pole (tj. k zemědělským účelům).
Vzhledem k uvedeným důvodům odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu).
Odvolací soud však změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení podle ustanovení §220 a §142 odst. 1 a §245 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který účastníka řízení Hlavní město Prahu v řízení zastupoval, dne 3. 3. 2010 a dovolání ze strany tohoto účastníka řízení bylo dne 30. 4. 2010 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený odvolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu), a také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Uvedený odvolatel poukazoval na to, že podle jeho názoru „v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 13. 7. 1993, sp. zn. 16 C 82/92, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze z 10. 7. 1995, sp. zn. 19 Co 561/93 (toto rozhodnutí nebylo zrušeno v dovolacím řízení, ani na základě podané ústavní stížnosti, jež byla podána a projednána Ústavním soudem ČR). Opačný názor odvolacího soudu , že „nemovitosti, které lze podřadit pod režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mohou být podřazeny zároveň pod režim zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)“, nelze podle názoru odvolatele pokládat za správný; odvolatel se domnívá, že oba uvedené restituční zákony mají svou věcnou působnost, která vylučuje, aby na tytéž pozemky bylo možné aplikovat oba uvedené restituční zákony, když tu jde o zmírnění křivd, které jsou předmětem úpravy vždy podle speciální právní úpravy; v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond i na zemědělský majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k němu k témuž účelu používán.
Uvedený odvolatel má za to, že toto soudní řízení bylo postiženo i další vadou, která spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o nárocích účastnice řízení JUDr. L. V. a již zemřelé původní vlastnice nemovitostí R. J., jejíž procesním nástupcem se stala uvedená účastnice řízení. Naproti tomu uvedený odvolatel je toho názoru, že tu bylo na místě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit nebo změnit tak, že se nárok účastnice řízení JUDr. L. V. a zemřelé R. J. odmítá z důvodu nepodání žaloby ve lhůtě dvou měsíců. Nešlo tu o nerozlučné společenství účastníků řízení podle ustanovení §91 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť tu nešlo o společná práva či povinnosti, takže by se rozhodnutí muselo vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou nositeli těchto práv a povinností. Nelze se, podle názoru odvolatele, ztotožnit ani s názorem odvolacího soudu, že v daném případě vyplývá z ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (ve spojení s ustanovením §4 zákona č. 229/1991 Sb.) určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky řízení, takže by bylo nutno vždy rozhodnout o nároku oprávněné osoby, třebaže by taková osoba neuplatnila nárok ve lhůtě podle §13 zákona č. 229/1991 Sb. anebo by nepodala žalobu podle části páté občanského soudního řádu proti zamítavému rozhodnutí pozemkového úřadu, případně i odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně. Odvolatel se domnívá, že tu z ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá nutnost uvést v rozhodnutí výši pohledávek (na vrácení kupních cen v případě vydání nemovitostí) a lhůt k zaplacení pohledávek. Dovolatel je proto přesvědčen, že v daném případě soud měl ve smyslu ustanovení §250f občanského soudního řádu rozhodovat pouze o nároku žalobkyně, neboť pouze ona využila svého práva domáhat se žalobou nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu.
Uvedený dovolatel posléze namítal, že v daném případě odvolací soud nesprávně posoudil naplnění restitučního titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Není sporu o tom, že kupní smlouvy z roku 1974 tu byly uzavřeny v tísni, ale nebylo doloženo, že by tyto smlouvy byly uzavírány za nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena byla v uvedených smlouvách stanovena podle §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb. a rovněž byla stanovena kupní cena za pozemky podle ustanovení §17 této vyhlášky. Citovaná vyhláška nemůže být považována obecně za diskriminaci, když nic takového nebylo v žádném restitučním předpise stanoveno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde ani o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozsudku dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, po pořadovým číslem 132). Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96). Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 125/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z obsahu dovolání a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 25. 1. 2010 (sp. zn. 24 Co 328/2008 a 24 Co 275/2009 Městského soudu v Praze (řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem). V řízení o odvolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v souvislosti s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., jakož i s ustanovením §1 odst. 1 psím. a) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. se oprávněným osobám (podle tohoto zákona) vydávající nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části vydat podle tohoto zákona v tom případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbou movitou nebo dočasnou anebo jednoduchou nebo drobnou či o stavbu umístěnou pod povrchem země.
Podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákon č. 229/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveném zákonem i na půdu, která tvoří lesní fond.
Půdou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (s přihlédnutím k zákonu č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu) se rozumí zejména orná půda, vinice, chmelnice, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; může jít také o půdu, která dočasně není obdělána (viz č. 16/1996, str. 46, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Pro zahrnutí zahrady do zemědělského půdního fondu je třeba mít za to, že takový pozemek je zemědělsky obhospodařovatelný (znak faktický), ale také to, zda je označen v katastru nemovitostí jako zahrada (znak právní). Ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. lze použít kupř. na pozemek, u něhož byla dána souvislost se zemědělskou výrobou; nemá to negativní důsledek ani z hlediska nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.; rozhodný je tu stav v době přechodu (převodu) majetku na stát srov. č. 34/1993, str. 122-123 (256-257), Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Lze ještě poznamenat, že případné rozhodnutí příslušného orgánu o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu má význam ex nunc.
Při posouzení toho, zda se na konkrétní právní vztah vztahuje ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., je rozhodné, o jaký druh majetku šlo v době, kdy došlo k tomu, že věc přešla do vlastnictví státu ; šlo-li o zemědělskou půdu využívanou k zemědělské výrobě, potom na řešení případu křivdy pamatují ustanovení §6 a §7 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. č. 34/1993 Sb., str. 116 odst. 1, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 10. 1995, II. ÚS 22/94 (uveřejněném pod č. 55 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr: „Zákon č. 229/1991 Sb. nemá žádné ustanovení o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění těch křivd, které jsou předmětem právní úpravy obsažené ve zvláštním zákoně“.
Nápadně nevýhodnými podmínkami (§6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.) nelze rozumět jen rozpor s cenovými předpisy, ale i další okolnosti (viz č. 34/1993, str. 123 (257) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Při aplikaci ustanovení zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. je třeba respektovat restituční charakter obou zákonů spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku. Neadekvátnost peněžitého plnění může vyplývat i z ekonomického a politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé, diskriminuje výrazně dvě skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 9. 1996, I. ÚS 168/95, uveřejněný pod č. 79 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení §250d odst. 1 občanského soudního řádu účastníci mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, která se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaném Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i daném případě, nedospěl dovolací soud přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem z 25. 1. 2010 (sp. zn. 24 Co 338/2008 a 24 Co 275/2009 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud neřešil svým rozhodnutím z 25. 1. 2010, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, jež upravuje přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243 odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni, ani dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu