ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.239.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 239/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce Drhovice , se sídlem v Dražicích, Drhovice, zastoupené Mgr. Tiborem Stanem, advokátem v Táboře, Ústecká 704, proti žalované TRUC, s. r. o. , se sídlem Ratibořské Hory 180, zastoupené JUDr. Františkem Hanouskem, advokátem v Táboře, Budějovická 1413, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 171/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 26. 8. 2008, č. j. 15 Co 390/2008-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit na nákladem dovolacího řízení žalobkyni částku 2.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Tibora Stana.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – jako soud odvolací svým
rozsudkem shora uvedeným potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 3. 2008, č. j. 9 C 171/2007-42, kterým byla stanovena žalované povinnost vyklidit nemovitosti blíže specifikované v žalobním návrhu. Odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potud, že žalobkyni náklady řízení nepřiznal. Náklady odvolacího řízení vzniklé žalobkyni měla podle odvolacího soudu nést žalovaná ve výši 7.854,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobkyně domáhala vyklizení nemovitostí (souboru budov a pozemků), nacházejících se v k.ú. Meziříčí a k.ú. Drhovice a dříve tvořících vojenský areál. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že nájemní smlouva ze dne 20. 10. 2005, uzavřená mezi účastníky sporu, je absolutně neplatným právním úkonem. Soudy nižších instancí zjistily, že záměr žalobkyně pronajmout předmětné nemovitosti byl zveřejněn na úřední desce obecního úřadu od 25. 9. 2005 do 7. 10. 2005, tedy vyvěšení trvalo 13 dnů. Podle odvolacího soudu tak nebyla naplněna v ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, stanovená minimální patnáctidenní lhůta pro zveřejnění předmětného záměru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž tvrdila, že předmětné rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka zpochybňovala skutková zjištění soudu, zejména výpovědi svědků a způsob zjištění zveřejnění záměru žalobkyně pronajmout předmětný areál. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobkyně písemně vyjádřila. Ztotožnila se s právním závěrem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako bezdůvodné a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná podala dovolání včas a je zastoupena advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být při shodě rozsudků nižších instancí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (účinném do novely č. 7/2009 Sb.), tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. V případě přípustnosti dovolání by se jeho důvodnost posuzovala (podle konkrétního obsahu dovolání) podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. z hlediska správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatelky, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci , jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“, resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů, zejména k §243a o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám, resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536).
Dovolání žalované postrádá obsahové vymezení, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury. Taková jasně formulovaná otázka v předmětném dovolání zcela chybí.
Dovolací soud nad rámec dovolacího přezkumu, v němž v rámci přezkumných možností neshledal ani hmotněprávní pochybení odvolací instance, dodává, že negativním důsledkem nesplnění řádné publikační povinnosti obce je absolutní neplatnost právního úkonu , jímž byl předmětný nájemní vztah založen. Tato konsekvence se týká jak v současnosti platné právní úpravy (§39 zákona č. 128/2000 Sb.), kde je sankce absolutní neplatnosti výslovně zakotvena, tak i právní úpravy předcházející (§36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb.), kde byla absolutní neplatnost právního úkonu učiněného bez předchozí publikace záměru obce dovozena judikatorně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, publikovaný v Soudní judikatuře, ročník 99, sešit č. 12).
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
Žalobkyni vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v podání vyjádření prostřednictvím advokáta. Tedy výchozích 6.000,- Kč za úkon (§7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Tuto částku však nezbylo než dvakrát redukovat o polovinu, tedy na 1.500,- Kč, neboť šlo o jediný úkon v dovolacím řízení při odmítnutí dovolání (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). S přičtením režijního paušálu 300,- Kč a zohledněním 20% DPH pak představovaly náklady žalobkyně částku 2.160,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu