ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2413.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2413/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně D. L. , zastoupené JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Botanická 9, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu , IČ: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 60/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2009, č.j. 21 Co 282/2007-73, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 4. 2007, č.j. 16 C 60/2006-53, byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 4774/71, 4776/5, 4776/6, 4777/1, 7824/3, 7826/31, 7826/33 a 7826/36 v katastrálním území Ž. (výrok I). Současně soud prvního stupně vyhověl vzájemné žalobě žalovaného a určil, že vlastníkem označených pozemků je žalovaný (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a výrocích II až IV jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že původní vlastník označených pozemků, manžel žalobkyně F. L., převedl vlastnické právo k nim za náhradu na Čsl. stát, jednající prostřednictvím Městského národního výboru v Brně, smlouvou uzavřenou těmito subjekty dne 10. 10. 1968. Jako vlastník pozemky posléze užíval Čsl. stát prostřednictvím svých orgánů. Při nezměněném stavu zápisu v tehdejší evidenci nemovitostí byly však pozemky zahrnuty do dědictví po zůstaviteli Fr. L. (zemř. 30. 10. 1978) a rozhodnutím Státního notářství Brno-město z 11. 4. 1979, sp. zn. 4 D 1076/78, bylo žalobkyni potvrzeno nabytí tohoto dědictví. Po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě shora označené převodní smlouvy, současně s odkazem na nabytí majetku obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí za majetku České republiky do vlastnictví obcí, jsou jako výluční vlastníci týchž pozemků zapsáni v katastru nemovitostí oba účastníci (duplicitní zápis vlastnictví). Vycházeje i z ostatních provedených důkazů, včetně výpovědi samotné žalobkyně, se odvolací soud ztotožnil též se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně pozemky fakticky nikdy neužívala, neobhospodařovala je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, ani s nimi jinak nakládala.
Pokládaje za správný závěr soudu prvního stupně, že na žádaném určení vlastnického práva mají oba účastníci – tedy i žalovaný, jež v řízení uplatnil svá práva vzájemným návrhem (§98 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) – naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., se odvolací soud ztotožnil i s právním závěrem, že vlastnické právo k pozemkům pozbyl již předchůdce žalobkyně Fr. L. a žalobkyně je nenabyla později ani vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.). Při řešení této otázky vyšel ze zjištění, že žalobkyně po zákonem stanovenou vydržecí dobu nenakládala s pozemky jako se svými věcmi a nebyla tudíž ani jejich držitelkou (ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák.). Na dovršení desetileté doby oprávněné držby nelze usuzovat ani z tvrzení žalobkyně, že v letech 2002 až 2006 podala daňové přiznání k dani z nemovitostí, jestliže nejpozději v roce 2005 se z oznámení katastrálního úřadu o duplicitním zápisu vlastnictví dozvěděla o převodní smlouvě uzavřené již v roce 1968 jejím právním předchůdcem.
Ve výroku, jímž došlo k zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobkyně, shledal proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným (§219 o. s. ř.). Za předčasné a nepřezkoumatelné označil závěry soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle §1 zákona č. 172/1991 Sb. a v tomto rozsahu (včetně závislých nákladových výroků) proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§219a odst. 1 písm. b/, §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobkyně, podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu měla za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Tvrdila, že zjištěné skutečnosti svědčí o existenci dobré víry na její straně v to, že ji pozemky patřily; dovozovala, že její důvodné přesvědčení trvalo nejméně po dobu deseti let, jejímž uplynutím nabyla vlastnické právo vydržením. Namítala, že s pozemky nakládala, v letech 1981 až 1985 část z nich prodala státu, v roce 2002 žalovanému a téhož roku začala platit daň z nemovitosti. Vysvětlení žalovaného, proč v roce 2002 přistoupil k odkoupení části pozemků, označila za nepřesvědčivé. Dovozovala tedy, že od roku 1979 (vydání rozhodnutí o dědictví) do roku 2005 byla oprávněnou držitelkou pozemků. Konstatovala, že vzhledem k pokročilému věku nelze přeceňovat její výpověď u soudu, během níž se na podstatné skutečnosti nerozpomněla. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze proto usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96).
Dovoláním žalobkyně nezpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o přechodu vlastnického práva k pozemkům na stát, k němuž došlo na základě smlouvy uzavřené v roce 1968 jejím právním předchůdcem. Dovolává se ovšem aplikace ustanovení zákona o originálním způsobu nabytí vlastnického práva vydržením.
K nabytí vlastnického práva vydržením dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby (§129 odst. 1 obč. zák.) je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí (k problematice držby věci srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 949, svazek 13).
V posuzované věci vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že po převodu předmětných pozemků na stát v roce 1968 předchůdce žalobkyně Fr. L. pozemky již nadále neužíval a jako jejich vlastník se choval stát, který je užíval prostřednictvím svých orgánů. Fakticky pozemky neuchopila později ani žalobkyně (pozemky neužívala, a to ani prostřednictvím jiné osoby, nenakládala s nimi ani je jinak neovládala), byť rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví po zůstaviteli Fr. L. vydané v roce 1979 (nesprávně) do dědictví zahrnulo i tyto pozemky (které v té době byly již více než deset let vlastnictvím státu).
Absence kvalifikované držby na straně žalobkyně proto vylučuje, aby nabyla vlastnické právo k pozemkům vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.).
Argumentuje-li žalobkyně v dovolání i tím, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil některé z provedených důkazů, zejména výpověď jí samotné, ze které se podává, že o domnělém vlastnictví neměla ani po rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví žádné povědomí, jde zde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s jeho právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat ani hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem 19, svazek 2, ročník 1994). Sluší se přitom uvést, že při aplikaci konkrétních hmotněprávních ustanovení se soudy nižších stupňů zabývaly všemi prokázanými skutečnostmi a již soud prvního stupně obšírně vysvětlil, že dispozice prováděné žalobkyní v letech 1981 až 2002 se týkaly jiných než předmětných pozemků. Zdůrazňuje-li pak žalobkyně – přes skutečnosti podávající se z její výpovědi – i okolnosti nastalé od roku 2002 (odkoupení části pozemku žalovaným a placení daně z nemovitosti), odvolací soud přesvědčivě vyložil, že i při jiném závěru o kvalifikované držbě počínající až v tomto období nedosáhla doba jejího trvání zákonem stanovených deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.).
Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, tedy odvolací soud posoudil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v nyní posuzované věci. Rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§243b odst. 5 věty první, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu