ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2419.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2419/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným 1) P. P. , a 2) L. P. , oběma zastoupeným JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem ve Zbečně, Na Riviéře 123, za účasti Pozemkového fondu ČR , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 264/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, č. j. 16 Co 465/2008-246, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 1. 2006, č. j. 12 C 264/2000-170, tak, že určil vlastnické právo žalobce k pozemkům p. č. 1205/46, p. č. 1205/47, p. č. 1205/48 a p. č. 1205/49 v k. ú. B., jak byly označeny v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. M. F. ze dne 7. 9. 2003, č. 564-92/2003. Odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům podle ustanovení §1, §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V řízení bylo zjištěno, že vlastníkem původních pozemků byla od 10. 9. 1923 obec Pražská a na základě rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy - zemědělského referátu ze dne 4. 2. 1953 bylo ke dni 26. 4. 1954 do pozemkových knih vloženo vlastnické právo k pozemkům Československému státu – Státnímu statku Praha, n.p.; na základě administrativní dohody z 19. 3. 1956 pak byla změněna správa na Státní plemenářský statek v Xaverově, n.p. Hospodářskou smlouvou č. 87/86, uzavřenou mezi MNV Běchovice a Státním statkem hl. m. Prahy, byl pozemek p. č. 1205/2 převeden do správy Státního statku hl. m. Prahy k 1. 9. 1986 za účelem jeho zemědělského využití a obhospodařování. Žalovaní předmětné nemovitosti získali do svého vlastnictví směnnou smlouvou č. 6S93/01, uzavřenou s Pozemkovým fondem ČR dne 10. 2. 1994. Dne 5. 9. 1995 podal žalobce návrh na zápis do katastru nemovitostí, a to parcely p. č. 1205/9 s tím, aby vlastnické právo k této nemovitosti bylo v katastru zapsáno ve prospěch žalobce podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. K zápisu vlastnictví žalobce k této nemovitosti nedošlo.
Z výše uvedeného vzal odvolací soud za relevantní pro danou věc to, že žalobce vlastnil předmětné pozemky k datu 31. 12. 1949 (od 10. 9. 1923), že na základě rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy – zemědělského referátu ze dne 4. 2. 1953 bylo ke dni 26. 4. 1954 do pozemkových knih vloženo vlastnické právo k pozemkům Československému státu – Státnímu statku Praha, n. p., a ve vlastnictví státu byly pozemky i ke dni 24. 5. 1991. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že v daném případě byly splněny předpoklady ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., a žalobce se stal dnem účinnosti tohoto zákona jejich vlastníkem ex lege . Odvolací soud též konstatoval, že otázka dobré víry žalovaných ohledně nabytí vlastnického práva může mít vliv jen na posouzení oprávněnosti jejich držby, a tedy na případné vydržení, nikoliv na ochranu vlastnického práva nabytého od nevlastníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání, které opírali o tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu v tom, že ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je samostatnou skutkovou podstatou pro přechod věcí z majetku České republiky do majetku obcí. Dovolatelé naopak tvrdili, že pro přechod věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí je rozhodné splnění podmínek uvedených v ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb., přičemž navazující ustanovení uvedeného zákona (včetně §2) jen rozvádějí, které z věcí při splnění podmínek podle ustanovení §1 zákona mohou do vlastnictví obcí přejít a které naopak nikoliv. Podle dovolatelů se žalobci nepodařilo v řízení prokázat splnění podmínek §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., vyžadujících hospodaření obcí s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona. Kromě shora uvedeného též dovolatelé namítali, že odvolací soud se nevypořádal s argumentací žalovaných spočívající v tom, že dovolatelé nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům od vedlejšího účastníka v dobré víře. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných se žalobce písemně vyjádřil. Nesouhlasil s tvrzením dovolatelů ohledně nutnosti prokázat splnění podmínek ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. Tvrdil, že vedlejší účastník nebyl v době uzavření směnné smlouvy, tj. k 10. 2. 1994, vlastníkem předmětných pozemků, neboť tyto nabyl žalobce s účinností od 24. 5. 1991 Sb. Žalovaní tak podle žalobce nemohli být v době uzavření předmětné směnné smlouvy v dobré víře, že se stali jejich vlastníky. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem, a jeho přípustnost byla dána diformitou rozsudků nižších instancí podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod uplatnili žalovaní v intencích §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud již ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 9. 10. 2008, č. j. 28 Cdo 5020/2007-235. Právními závěry vyslovenými v tomto rozsudku byl vzhledem ke zrušení rozsudku a vrácení věci vázán odvolací soud a Nejvyšší soud vychází z jeho závěrů, včetně odkazů na související judikaturu, i nyní. Respektuje však i právní závěr odvolací instance, o který je nyní opřen rozsudek vydaný po předchozím zrušení rozsudku ze dne 24. 4. 2007 – totiž že zákon č. 172/1991 Sb. obsahuje více skutkových podstat a že zjištění o tzv. historickém vlastnictví obce může být ve světle §2 zákona rozhodné v případě, že skutkové podstaty podle §1 citovaného zákona nebyly naplněny (viz předchozí kasace dovolacím soudem).
Podle ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
V posuzované věci jde o řešení otázky rozsahu obecní restituce podle zákona č. 172/1991 Sb. Zákonná úprava obecních restitucí počítá v podstatě se dvěma skutečnostmi, které restituci opravňují. Za jednu z nich je možno považovat stav založený dřívější existencí obecního vlastnictví ještě před zrušením tohoto institutu, t. j. nejpozději do 31. 12. 1949 (tzv. historický majetek obcí). Druhá právní skutečnost, která je způsobilá přivodit obecní restituci, spočívá v tom, že příslušná organizace, která měla právo hospodaření k nemovitostem, vykonávala toto právo k rozhodnému dni k 23.11.1990 (podrobněji viz ustanovení §1, §2 zákona č. 172/1991 Sb.).
Již v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 153/96 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/97), Nejvyšší soud konstatoval, že věci, které podle zákona č. 172/1991 Sb. přešly s účinností od 24. 5.1991 z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, získal stát různým způsobem. Pokud jde o tzv. historický majetek obcí (§2 zákona č. 172/1991 Sb.), tj. majetek, který stát obcím odňal na základě likvidace obecního zřízení a který ex lege obcím vrací, sledoval zákon cíl vlastní všem ostatním restitučním předpisům, totiž právě vydání věcí (nemovitostí) jejich původnímu vlastníku.
Ze shora uvedeného opakovaně vyplývá, že ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. vymezuje samostatně okolnosti pro přechod tzv. historického majetku obcí, a to bez návaznosti na ustanovení §1 odst. 1, 2, vyžadující hospodaření s předmětným majetkem ke dni 23. 11. 1990 ze strany národních výborů, jejichž práva a závazky přešly na obce. Tento závěr lze dovodit i ze samotného znění §2 odst. 1, který se vztahuje na další majetek, který nepřechází do vlastnictví obcí za podmínek uvedených v §1.
Dovolací soud nepřisvědčil též námitce dovolatelů ohledně nabytí jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům v dobré víře. Zásada ochrany dobré víry v soukromoprávních vztazích spočívá v ochraně těch subjektů, které při svém jednání nevěděly o určitých právně významných souvislostech tohoto jednání, případně o nich nebyly povinny vědět. V ustanoveních občanského zákoníku se s dobrou vírou setkáme zejména v souvislosti s oprávněnou držbou věci (§130 o. z.), a v návaznosti na toto ustanovení též s vydržením vlastnického práva (§134 o. z.). Princip ochrany dobré víry držitele však nemůže zhojit absenci vlastnického práva dovolatelů k předmětným nemovitostem. Obdobně jako odvolací soud odkazuje i soud dovolací na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, podle něhož od nevlastníka nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti, i když nabyvatel vychází ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce (který vlastníkem není) za vlastníka této nemovitosti.
Uplatněný dovolací důvod tedy nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 1) a 2) zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalobci by vzniklo podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť podal vyjádření prostřednictvím advokáta. Dovolací soud však toto právo podle §150 o. s. ř. pro okolnosti hodné zvláštního zřetele žalobci nepřiznal, a to z důvodů shodných s odvolací instancí (pozdní splnění povinnosti podle §8 zákona č. 172/1991 Sb. žalobcem, které podstatně přispělo ke vzniku dlouhotrvajícího soudního sporu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu