ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2442.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2442/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Mgr. V. P. , proti žalované PRISMA – CZ, a. s. , IČ 25267108, se sídlem v Hradci Králové, Jiráskova 203, o obnovu řízení , vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 341/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2008, č. j. 10 Co 846/2007-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (v původním řízení byl v postavení žalovaného) se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud povolil obnovu řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 103/2001, a následně aby zrušil rozhodnutí ve věci samé.
Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 24. 7. 2007, č. j. 18 C 341/2005-43, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce netvrdil, že by tu byly nějaké skutečnosti, rozhodnutí či důkazy, které nemohl bez své viny v původním řízení použít. Žalobu naopak opřel o tvrzení, že soud v původním řízení buď nesprávně hodnotil důkazy či právní stav věci, nebo namítal nesprávné označení účastníků řízení. Taková tvrzení však nemohou být důvodem obnovy řízení, jelikož jde o námitky, jež lze uplatnit jen v rámci odvolacího či dovolacího řízení (nesprávné zjištění skutkového stavu, nesprávné právní posouzení) nebo mohou být důvodem pro vydání opravného usnesení (nesprávné označení účastníků). Předkládá-li žalobce listinné důkazy, které již byly uplatněny v původním řízení, nemůže být splněna podmínka, že má jít o důkazy, které žalobce nemohl v původním řízení použít. Jediné dva důkazy, jež žalobce v původním řízení neuplatnil, byly rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2004, č. j. 14 C 1/2004-83, a listina označená jako „oznámení o ukončení účasti ve Sdružení Gemini“ ze dne 5. 12. 2005. Citovaný rozsudek nesplňuje podmínku, že nemohl být bez viny žalobce uplatněn jako důkaz v původním řízení, protože to bylo skončeno dne 22. 9. 2005, předmětný rozsudek však byl žalovanému doručen dne 15. 12. 2004 a nabyl právní moci dne 31. 12. 2004. Pokud jde o listinu ze dne 5. 12. 2005, tento důkaz vznikl až po pravomocném skončení původního řízení, a proto nejde o důkaz, který by již v době trvání původního řízení existoval, a z toho důvodu nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení. Žalobce navíc v souvislosti s uvedenými důkazy netvrdil pro případ, že by k nim mohlo být v původním řízení přihlédnuto, žádnou změnu původně zjištěného skutkového stavu, která by mohla vést k pro něj příznivějšímu rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně pak většinu žalobcem předložených důkazů shledal opožděnou ve smyslu §233 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 1. 2008, č. j. 10 Co 846/2007-70, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že novými skutečnostmi a důkazy nejsou ty, které již byly v původním řízení uplatněny a staly se předmětem hodnocení v původním řízení. Krajský soud zkoumal především žalobcem předložený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2004, č. j. 14 C 1/2004-83. V původním řízení byl vydán rozsudek soudu prvního stupně dne 25. 7. 2003, žalobce jej převzal dne 3. 9. 2003 s tím, že odvolání proti němu podal dne 18. 9. 2003. Usnesení o zastavení odvolacího řízení bylo vydáno dne 20. 12. 2004 a žalobci bylo doručeno dne 28. 12. 2004. Krajský soud toto usnesení potvrdil dne 27. 7. 2005 a rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 9. 2005. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové byl žalobci doručen dne 15. 12. 2004, právní moci nabyl dne 31. 12. 2004. Z uvedeného vyplývá, že žalobce objektivně mohl tento důkaz uplatnit v původním řízení, přesto tak neučinil. Žalobce pak s nově navrhovanými důkazy nespojil tvrzení o změně původně zjištěného skutkového stavu, která by mohla vést k pro něj příznivějšímu rozhodnutí. Odvolací soud rovněž konstatoval, že žaloba na obnovu řízení nebyla opožděná. Stejně tak krajský soud uvedl, že označení účastníků řízení o obnově pokládá za dostatečné, když je žalobce označen jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm, a žalovaná názvem a sídlem společnosti. Z těchto údajů je nepochybné, kdo se řízení účastní. Řízení o obnově navíc není řízením vyplývajícím z obchodních vztahů. Jde-li pak o žalobcem podanou žalobu pro zmatečnost, odvolací soud podotknul, že o této nebylo doposud rozhodnuto, a jelikož okresní soud obnovu řízení nepovolil, nedostal se do rozporu s ust. §235e odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež je přípustné ze zákona podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jeho důvodnost je spatřována v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci a rovněž v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel poukazuje na to, že obsah rozhodnutí soud vyjadřuje v jeho výroku a jen tato část rozhodnutí je závazná. Řešení otázky, která byla předmětem řízení, je obsahem výroku rozhodnutí. Z výroku napadeného usnesení nevyplývá dle názoru žalobce jednoznačně, srozumitelně a nezaměnitelně, jakým způsobem a zda vůbec krajský soud rozhodl. Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou vykonatelná vzhledem k „nesprávné individualizaci žalobce v napadeném usnesení krajského soudu a v rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 7. 2003, č. j. 18 C 103/2001-215“. Žalobce argumentuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, v němž je vysloven právní názor, podle kterého je k tomu, aby byl exekuční titul po materiální stránce vykonatelný, třeba, aby obsahoval přesnou individualizaci oprávněného a povinného. Dovolatel zdůrazňuje ust. §79 odst. 1 o. s. ř. a rekapituluje náležitosti žaloby v případě, že se týká obchodních vztahů. Žalobce dále upozorňuje na skutečnost, že společně se žalobou na obnovu řízení podal též žalobu pro zmatečnost, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru dovolatele obsahuje nepravdivá tvrzení, když je zde například uvedeno, že rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2004, č. j. 14 C 1/2004-83, mohl žalobce jako důkaz předložit již v původním řízení. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a mající právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (viz §238 odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené - rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3564/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4899/2007, atd.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (viz §237 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání však není přípustné.
Námitka dovolatele, že z výroku rozhodnutí jasně nevyplývá, jakým způsobem odvolací soud rozhodl, je zcela lichá. Ve výroku soud rozhoduje o právech a povinnostech účastníků konkrétního řízení, které je specifikováno v záhlaví daného rozhodnutí. Není třeba, aby odvolací soud ve výroku znovu opakoval, proti jakému rozhodnutí bylo podáno odvolání, neboť to je zřejmé ze záhlaví rozhodnutí. Samotný výrok pak obsahuje pouze autoritativní rozhodnutí soudu v tom směru, zda odvolání odmítne či zda rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, zruší nebo změní. Z výroku napadeného rozhodnutí je pak naprosto zřejmé, že je jím potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci.
Poukazuje-li dovolatel na nesprávnou „individualizaci žalobce v napadeném usnesení krajského soudu a v rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 7. 2003, č. j. 18 C 103/2001-215“, je třeba poznamenat, že zatímco v napadeném rozhodnutí je žalobcem právě dovolatel, v rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 7. 2003, č. j. 18 C 103/2001-215, tedy v prvostupňovém rozhodnutí ve věci samé, je žalobcem společnost PRISMA – CZ, a. s. Dovolacímu soudu tak není zcela zřejmé, proti označení kterého z účastníků žalobce brojí. Pokud přitom zpochybňuje označení účastníků v původním řízení, nesplňuje toto tvrzení podmínky zakotvené v ust. §228 o. s. ř., neboť způsob, jakým byli oba účastníci označováni, byl žalobci bezesporu znám již v průběhu původního řízení. Pokud pak jde o označení účastníků řízení o obnovu, je toto rovněž správné, když vyplývá ze způsobu jejich označení v původním řízení. Usiluje-li žalobce o obnovu řízení vedeného před Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 18 C 103/2001, je logické, že účastníci v rámci řízení o obnově musí být označeni stejně jako v řízení původním. Otázkou pak zůstává, proč dovolatel, domnívá-li se, že jeho označení coby fyzické osoby je nesprávné, sám sebe v žalobě na obnovu řízení (viz č. l. 1 a násl. spisu) identifikuje právě coby fyzickou osobu pouze jménem, datem narození a bydlištěm. Vzhledem k výše uvedenému je tak nepřípadná argumentace usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006. Nesprávné označení účastníků by pak v obecné rovině bylo případné řešit jiným opravným prostředkem, nežli žalobou na obnovu řízení, a sice primárně odvoláním, jež sice žalobce v původním řízení podal, avšak vzhledem k nezaplacení soudního poplatku bylo posléze řízení zastaveno. V nastolené otázce tak nelze spatřovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když právní subjektivitu má v posuzovaném případě jednoznačně fyzická osoba Mgr. V. P., jež byla individualizována zcela dostatečně.
S problematikou podané žaloby pro zmatečnost se přiléhavě vypořádal již odvolací soud. Za stavu, kdy o žalobě pro zmatečnost nebylo rozhodnuto, není její podání nijak na překážku, bylo-li o žalobě na obnovu řízení rozhodnuto tak, že nebyla povolena, nehledě na to, že v průběhu dovolacího řízení bylo o žalobě pro zmatečnost pravomocně rozhodnuto, a sice tak, že byla zamítnuta (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2009, č. j. 12 C 4/2005-21, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č. j. 11 Cmo 4/2010-46). Stejně tak odvolací soud správně posoudil otázku, zda mohl žalobce v původním řízení předložit rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2004, č. j. 14 C 1/2004-83. Byl-li tento rozsudek dovolateli doručen dne 15. 12. 2004 a právní moci nabyl dne 31. 12. 2004, mohl jej vzhledem k ust. §205 odst. 3 a §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. uplatnit během odvolacího řízení, a to i přesto, že mu byl doručen až poté, co podal odvolání (z podstaty věci plyne, že v samotném odvolání tak učinit nemohl). To, že o odvolání nebylo věcně rozhodnuto, a sice pro nezaplacení soudního poplatku dovolatelem, na věci nic nemění.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému usnesení nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k tomu, že žalobce výslovně napadl usnesení odvolacího soudu „v plném rozsahu“, Nejvyšší soud se zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výroku o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu