ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.247.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 247/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) S. Ř., a b) S. Ř ., zastoupených JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 15 C 59/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č. j. 19 Co 329/2009-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. 4. 2009, č. j. 15 C 59/2006-202, již podruhé zamítl Okresní soud Praha - západ žalobu, v níž se žalobci domáhali určení, že Josef Řehák, zemřelý 24. 10. 1990, a R. Ř., zemřelá 2. 7. 2002, oba naposledy bytem v L. č. p. 37, byli ke dni smrti každý vlastníkem jedné ideální poloviny parcely č. 59/45 a parcely č. 100/33 v katastrálním území L. u L., zapsaných na LV 957 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – západ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Okresní soud vyšel ze zjištění, že ke sporným nemovitostem je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitně vlastnické právo pro J. Ř. a R. Ř. podle přídělové listiny vydané na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a dále podle ohlášení správy nemovitostí Pozemkovým fondem na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve prospěch České republiky - Pozemkového fondu. V této duplicitě žalobci jako právní nástupci J. a R. Ř. spatřovali naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Sporné pozemky byly v roce 1948 v rámci revize první pozemkové reformy předmětem přídělového řízení. Právní předchůdci žalobců byli vedeni v seznamu přídělců k vydání přídělové listiny. K zápisu vlastnického práva do evidence nemovitostí přitom nedošlo. Od konce 50. let, po vstupu Ř. do místního družstva, s pozemky nadále nakládalo družstvo. V roce 1973 došlo k zápisu vlastnického práva do evidence nemovitostí ve prospěch státu a stát od této doby vystupoval jako vlastník pozemků. V roce 2004 přistoupil Pozemkový úřad k dořešení přídělu na pozemcích, jež jsou předmětem sporu, a na základě rekonstrukce přídělového řízení byl v roce 2006 proveden duplicitní zápis do katastru nemovitostí ve prospěch právních předchůdců žalobců.
Soud se zabýval otázkou, zda-li v projednávané věci existuje naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. S odkazem na ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05) dospěl k závěru, že v posuzovaném případě žalobci tento naléhavý právní zájem nemají, neboť právním předchůdcům žalobců byly v rozhodném období pozemky odňaty způsobem stanoveným restitučními předpisy a žalobci svůj nárok ve lhůtách stanovených v restitučních předpisech neuplatnili. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva vedl soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedeného rozhodnutí Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 19 Co 329/2009-236, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně správnými a odmítl tvrzení odvolatelů, že teprve zápisem správy vykonávané Pozemkovým fondem ČR k pozemkům provedeným v roce 2002 došlo k ohrožení práv žalobců. K tomu došlo, již když se stát uchopil držby těchto pozemků v roce 1973, nejpozději pak mohli žalobci tento zásah zjistit při projednání dědického řízení po zemřelém J. Ř., pokud by uplatnili k projednání i předmětné pozemky. S ohledem na uvedené skutečnosti jsou v projednávané věci plně uplatnitelné závěry opakovaně vyslovené Ústavním soudem (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1085/07), podle nichž nelze žalobou na určení vlastnického práva obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, neboť z prokázaných skutečností vyplývá, že se žalobci mohli domáhat vydání pozemků podle restitučních předpisů. Ani duplicitní zápis v katastru nemůže ovlivnit to, že přiznání naléhavého právního zájmu návrhu žalobců by znamenalo obcházení restitučních předpisů. Naléhavý právní zájem by však nebyl vyloučen, byla-li by podána určovací žaloba druhým zapsaným vlastníkem. Odvolací soud odmítl i další námitku žalobců, podle níž je chování žalovaného v rozporu s dobrými mravy, přidělil-li stát pozemky přídělcům, později toto přidělení potvrdil a nyní stát reprezentovaný Pozemkovým fondem toto právo popírá. Aplikovatelnost ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je v tomto případě vyloučena tím, že zde nejde o výkon práva, ale o určení právního vztahu. Odvolací soud tedy neshledal námitky žalobců důvodnými a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek má podle jejich názoru po právní stránce zásadní význam Důvodnost dovolání je pak dána nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu dovolatelé spatřují v tom, zda je možné žalobou na určení vlastnického práva úspěšně požadovat určení vlastnického práva k pozemkům, jsou-li v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci právní předchůdci žalobců na základě jednoduché pozemkové úpravy – rekonstrukce přídělu provedené Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a důvodem žaloby je odstranění duplicitního zápisu, přičemž je jako duplicitní vlastník zapsána - krom právních předchůdců žalobců - Česká republika, resp. Pozemkový fond, který tyto nemovitosti spravuje. Podle dovolatelů nelze v projednávané věci uplatnit závěry obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na něž odkázaly soudy obou stupňů, protože tato se odlišuje od věcí dříve projednávaných tím, že právním předchůdcům dovolatelů svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Dovolatelé mají za to, že zápisem správy vykonávané Pozemkovým fondem k předmětným pozemkům došlo k bezprostřednímu ohrožení vlastnického práva, které lze v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (nález ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04) považovat za případ, kdy jsou dotčení vlastníci aktivně legitimováni k takovému určení, a připomínají, že rovněž ustálená rozhodovací praxe soudů má naléhavý právní zájem za prokázaný, má-li být rozhodnutí podkladem pro odstranění duplicity zápisu v katastru nemovitostí. Nejistota v právních vztazích přitom byla způsobena úkony státu, který právní předchůdce žalobců jako vlastníky nejprve zapsal a posléze toto vlastnictví zpochybnil. Na základě shora uvedeného navrhli dovolatelé, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání přípustné není. Dovolatelům totiž nelze přisvědčit v tom, že by duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí vylučoval aplikovatelnost závěrů obsažených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu (zejména pak rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb.), z nichž vyplývá nemožnost domáhat se ochrany vlastnického práva žalobou na určení, bylo-li možné dožadovat se vydání věci podle restitučních předpisů. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že absence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva je v těchto případech dána i tehdy, byl-li podnětem k žalobě duplicitní zápis v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 675/2008, usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3719/2008). Pro dovození naléhavého právního zájmu je přitom rozhodující vymezení žalobního nároku, přičemž v posuzované věci je zřejmé, že žalobci se svého práva mohli a měli domáhat podle restitučních předpisů.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uvedenými závěry, a není tedy důvodu proto, aby bylo považováno za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud tak dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. o. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. , v. r.
předseda senátu