ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2619.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2619/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně V. P., zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem Wurmova 16, Brno, proti žalovaným 1) P. S., 2) A. S., 3) R. S., zastoupených JUDr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem Pekařská 18, Brno, o bezdůvodné obohacení vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 43 C 273/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.11.2009, č. j. 44 Co 313/2008–143, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.11.2009, č. j. 44 Co 313/2008 – 143, změnil rozsudek Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně tak, že určil, že základ nároku žalobkyně je dán ve vztahu ke všem žalovaným. Ve výroku o nároku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po skutkové stránce vyšel odvolací soud z toho, že je nesporné, že žalobkyně je vlastnicí ideálních 3 nemovitosti v k. ú. P ( objekt k bydlení č.p. 297, zahrada p.č. 578), žalovaný ad 1) byl v době od 1. 5. 2000 do 10. 10. 2000 vlastníkem ideální 1 zmíněných nemovitostí, žalovaná ad 2) vlastní ideální 2/12 nemovitostí od 10. 10. 2000 a žalovaný ad 3) je od téže doby vlastníkem ideální 1/12 zmíněných nemovitostí. V nemovitosti jsou celkem tři bytové jednotky, z nichž dvě o celkové výměře 109,33 m2 užívá výlučně žalobkyně a jednu o výměře 77,82 m2 žalovaní. Dále ve sklepě užívají žalovaní výlučně dvě koje a žalobkyně jednu. Ostatní prostory jsou prostorami společnými a přístupnými všem. Zahrada není rozdělena, je volně přístupná všem a fakticky je užívána žalobkyní až na 40 m2, které obhospodařují žalovaní. Způsob užívání, naznačený shora měl za skutkově zjištěný i soud prvního stupně s tím, že žalovaní neužívají přístupové schodiště k bytu žalobkyně a prostor před bytem žalobkyně. Jde však o prostory společné a otevřené. Tento způsob užívání je dán minulou dohodou ústně či konkludentně uzavřenou ještě mezi původními spoluvlastníky, kdy je shodným tvrzením prokázáno, že žalovaní původně užívali byt 1+1 o výměře 31,51 m2 a se svolením původní majoritní spoluvlastnice se přestěhovali v r. 1976 do nyní užívaného bytu. Poté, co se stala majoritní spoluvlastnicí žalobkyně (v květnu r.2000) zaslala žalovanému ad 1) návrh dohody o užívání nemovitosti, která kopíruje faktický stav a navíc navrhuje platbu za užívání prostor, které z hlediska výměry bytů jsou žalovaným užívány nad rozsah jeho spoluvlastnického podílu. K podpisu dohody nedošlo.
Z dokazování zopakovaného odvolacím soudem dále vyplynulo, že poté, co nedošlo k podpisu zmíněné dohody, žalobkyně zaslala dne 23. 6. 2000 žalovanému ad 1) dopis, z jehož obsahu vyplývá i konstatování rozsahu užívání bytových prostor jednotlivými spoluvlastníky s tím, že pro žalovaného ad 1), který užívá více než činí jeho spoluvlastnický podíl z toho vyplývá povinnost, platit za takové užívání druhému spoluvlastníku finanční kompenzaci.
Na tento dopis žalovaný ad 1) reagoval dopisem ze dne 12. 7. 2000, v němž uvedené uspořádání označil za „nepřijatelné“.
Při takto zjištěném skutkovém stavu odvolací soud dospěl k závěru, že ten spoluvlastník, který užívá větší obytnou plochu bytových jednotek, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu, je povinen toto užívání kompenzovat druhému spoluvlastníku finančním vypořádáním, které odpovídá „tržnímu nájemnému, obvykle placenému v obdobných bytech“. Přesto, že žalovaný ad 1) vyjádřil nesouhlas s takovým uspořádáním společného hospodaření s nemovitostí, vzhledem k rozsahu jeho podílu (ideální 1) je nesouhlas irelevantní, resp. nemůže uvedené rozhodnutí majoritního spoluvlastníka (žalobkyně) zvrátit. Pokud se v průběhu řízení zjistilo, že ke dni 10. 10. 2000 se namísto žalovaného ad 1) stali nově spoluvlastníky uvedené nemovitosti žalovaní ad 2) a ad 3, je zřejmé, že i ve vztahu k těmto spoluvlastníkům (byť formou procesních úkonů) byla totožná vůle majoritní spoluvlastnice prosazena.
Postup, kdy majoritní spoluvlastník prosadí svoji vůli, spočívající v tom, že ten ze spoluvlastníků, který užívá výlučně společnou věc (bytové jednotky v nemovitosti, jakož i společné prostory) nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, musí dalším spoluvlastníkům tento „nadměr“ finančně kompenzovat, je právem aprobován, a v naprostém souladu s názory k uvedené problematice publikovanými např. v rozhodnutí Ústavního soudu ČR II. ÚS 471/2005 z 22. 2. 2006 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 725/2008 ze dne 7. 1. 2009.
Soud proto dovodil, že skutkové zjištění o rozsahu užívání bytových jednotek jednotlivými spoluvlastníky je mezi účastníky nesporné stejně jako to, že žalovaní výlučně užívají větší obytnou plochu než odpovídá jejich spoluvlastnickému podílu a je tedy nepochybné, že nárok žalobkyně na finanční kompenzaci takového užívání podle rozhodnutí spoluvlastníků podle §139 odst. 2 obč. zák. je dán a žalovaní na úhradu nijak nepřispívají.
Námitky žalovaných, že žalobkyně naopak užívá více z další společné nemovitosti (zahrada p.č. 578) než jí přísluší podle jejího spoluvlastnického podílu odvolací soud shledal nedůvodnými, neboť jednak nároky vyplývající z užívání této zahrady nejsou předmětem tohoto řízení a žalovaní žádnou kompenzační námitku nevznesli a jednak z důkazů, provedených již v řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, že zahrada je volně přístupná všem spoluvlastníkům a není tvrzeno ani známo, že by byli vyloučeni z užívání zbývající zahrady. Jde tedy o situaci, kdy spoluvlastník pouze realizuje své vlastnické právo, aniž by existovala překážka, která by mu v tom bránila a taková situace nemůže vést ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně druhého spoluvlastníka viz výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 725/2008.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle §236 odst. 1 a §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvody dovolání označili podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů nezjistil odvolací soud řádně skutkový stav, když opakovali, že společné části domu nejsou pro ně volně přístupné, ježto jim je žalobkyně neumožnila užívat. Nesouhlasili s hodnocením odvolacího soudu, který zohlednil jen poměr bytových prostor, pominul však výměry nebytových prostor. Podle dovolatelů je třeba považovat za předmět spoluvlastnictví i společné prostory, a tedy i oba pozemky k budově přiléhající a určené k užívání obou stran. I zde namítali, že jim žalobkyně v přístupu na tyto pozemky brání. Dovolatelé zpochybňovali výklad dopisu žalobkyně ze dne 23.6.2000 a přípisu žalovaných ze dne 12. 7. 2000, když jejich reakce se nesla k náhradě nákladů na správu a údržbu nemovitostí a nikoliv k režimu společného užívání. Konečně namítali, že proti žalované pohledávce vznesli kompenzační námitku už v průběhu řízení, avšak soudy obou stupňů k tomu nepřihlédly. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud ČR zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23.11.2009, č. j. 44 Co 313/2008 – 143, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců podala žalobkyně své vyjádření, ve kterém znovu podrobně popsala, jakým způsobem jsou nemovitosti užívány, uvedla, že si není vědoma jakéhokoliv nerespektování práv žalovaných a navrhla, aby dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání je přípustné, avšak není důvodné.
Nejvyšší soud se již vícekrát vyjadřoval k otázce bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky ( viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1999, sp.zn. 2 Cdon 1313/97. ze dne 30.10.2005, sp. zn. 33 Cdo 772/2005, ze dne 24.1.2007, sp.zn. 33Odo 778/2005 a ze dne 22.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99). Ve svých rozhodnutích vycházel Nejvyšší soud z §137 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podle §139 odst. 2, věty první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv ze spoluvlastníků soud. Na základě těchto ustanovení Nejvyšší soud uzavřel, že spoluvlastník má právo na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu. Již v dřívějších rozhodnutích však Nejvyšší soud vázal vznik bezdůvodného obohacení na situaci, kdy existující poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci jeho práva. Spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu a který zároveň neplatí úhrady za takové užívání, může vznikat tímto způsobem majetkový prospěch nabývaný bez právního důvodu coby jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. Bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka vzniká i užíváním jeho věci (bytu, nemovitosti) bez právního důvodu. Neoprávněný uživatel tak získává majetkový prospěch, odpovídající částce obvykle vynakládané v daném místě a čase na užívání takové věci, např. formou nájmu.
Neshody mezi spoluvlastníky byly již posouzeny soudy nižších instancí. Soudu nelze upřít, aby v rámci volného hodnocení důkazů tyto hodnotil ve smyslu §132 o. s. ř., pakliže odvolací soud si vyložil obsah jednání účastníků se zvláštním přihlédnutím k obsahu listin v jeho rozhodnutí citovaných. Opakované námitky skutkové povahy na tomto závěru nemohou nic změnit. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru přesvědčivé, netrpí neúplností nebo nesprávností závěrů.
Je třeba podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoliv zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš J., Drápal L., Mazanec M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C.H.Beck, 7. vyd., Praha 2006, zejm. k §243a o.s.ř.). Nejvyšší soud v těchto souvislostech zdůrazňuje, že je soudem zásadně právního posouzení věci, který (kromě restriktivně postavených výjimek) nemůže provádět úkony jako nalézací soud – tedy úkony směřující ke zjištění nových skutečností (viz konstantní výklad ustanovení §243a o.s.ř.). Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi, tedy i skutkovými závěry soudu odvolacího. Jestliže odvolací soud vyšel ze závěrů soudu nižšího stupně ohledně užívání předmětných nemovitostí tak jak je uvedeno, pak je nutné tato fakta přijmout. Jde o skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry ohledně užívání výše uvedených nemovitostí.
Pokud dovolatelé namítali, že již v řízení uplatnili kompenzační námitku proti nároku žalobkyně, pak dovolací soud nepovažuje v daném stádiu řízení tuto námitku za významnou. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž rozhodnutím podle §152 odst. 2 in fine o. s. ř.. Naproti tomu ohledně výše nároků (jakož i o nákladech řízení) je nyní povolán k rozhodnutí soud prvního stupně. Zkoumání důvodnosti této námitky se tak vymyká z obsahu dovolacího přezkumu.
Z toho, co bylo dosud uvedeno, dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné. Dovolání žalovaných bylo proto podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Žádnému z účastníků nevzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu