ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2666.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2666/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalované Z. Ř., zastoupené JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 99/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2009, č. j. 19 C 268/2009-126 (správně 19 Co 268/2009-126), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Čichovského.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, č. j. 10 C 99/2007-94, o zamítnutí žaloby, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal žalované částky jako náhrady za investice, které podle jeho tvrzení za trvání společného soužití s žalovanou (tj. přibližně v letech 1988 – 2005) vynaložil na stavební úpravy nemovitosti, jíž je žalovaná podílovou spoluvlastnicí a jíž obýval společně s žalovanou, jejími dětmi a společnou dcerou. Soud dovodil, že v dané věci neexistoval žádný právní titul, z něhož by žalobci vyplývalo právo na předmětné plnění, a věc je tudíž třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení jako plnění bez právního důvodu. Rozsah provedených stavebních úprav a okolnost, jak se na nich sám podílel, se však podle okresního soudu žalobci nepodařilo prokázat a soud další dokazování neprováděl proto, že shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Bylo-li plněno bez právního důvodu, počala promlčecí doba (subjektivní i objektivní) běžet samostatně při každé jednotlivé opravě či úpravě nemovitosti, jelikož k tomuto okamžiku obohacení vzniklo a současně žalobce byl obeznámen s tím, kdo se na jeho úkor obohatil. Stavební úpravy přitom byly realizovány postupně, poslední v roce 1996, k promlčení práva na vydání obohacení vzniklého stavebními úpravami tudíž došlo nejpozději dne 31. 12. 1998, což vylučuje úspěšnost žaloby podané dne 28. 5. 2007. K argumentu žalobce, že promlčecí doba měla začít běžet až ukončením společného soužití v roce 2005, soud uvedl, že z učiněných zjištění vyplynulo, že účastníci spolu nežili a nevedli společnou domácnost již od roku 2000, neboť není rozhodujícím, zda bydleli oba dva v jednom domě, ale zda spolu skutečně žili a společně uhrazovali náklady na své potřeby (a vedli tak společnou domácnost ve smyslu §115 obč. zák.), a tedy i v takovém případě by promlčecí doba již dávno uplynula. S ohledem na uvedené soud neshledal žalobu důvodnou a v plném rozsahu ji zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 29. 10. 2009, č. j. 19 C 268/2009-126 (správně 19 Co 268/2009-126), je změnil pouze v délce lhůty, v níž byl žalobce povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, ve zbytku je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu je třeba odlišit právní režim investic vynaložených žalobcem na přístavbu bytu v nemovitosti a investic vynaložených na opravu a údržbu stávajících nemovitostí, případně výstavbu vedlejších staveb. V případě rekonstrukce bytové jednotky, v níž účastníci společně žili, odvolací soud dovodil existenci dohody mezi účastníky o společném bydlení a o využívání bytu a nemovitosti žalobcem, na základě níž se měl žalobce podílet na stavebních úpravách za účelem získání lepších prostor pro společné bydlení a zároveň rekonstruovaný byt užívat ke společnému bydlení. Po dobu existence této dohody tak nemohlo na straně žalované vzniknout bezdůvodné obohacení, jež vzniklo až zánikem společného bydlení odchodem žalobce ze společné domácnosti v roce 1995, kdy dosud existující právní důvod odpadl. K tomuto datu počala rovněž běžet promlčecí doba. Okolnost, že se žalobce po půl roce odděleného bydlení vrátil zpět do nemovitosti, již nemohla způsobit přetržení a stavení promlčecí doby, a právo se tak promlčelo již v roce 1997 (po uplynutí dvouleté subjektivní doby, zatímco objektivní marně uplynula o rok později). V případě dalších investic do majetku žalované týkajících se oprav stávající nemovitosti a výstavby vedlejších staveb však nebyla prokázána existence dohody účastníků a k obohacení plněním bez právního důvodu došlo na straně žalované již okamžikem vnosu prostředků a práce žalobce do majetku žalované. Byly-li tyto stavby realizovány v letech 1992 a 1996, eventuelně ještě v roce 2001, uplynula promlčecí doba před podáním žaloby v roce 2007. Na základě těchto úvah dospěl odvolací soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je podle něj dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost v souladu s §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Podle dovolatele nebyla v judikatuře dostatečně řešena situace majetkového vypořádání mezi blízkými osobami, které fakticky založily rodinu a v rámci tohoto rodinného soužití byly investovány prostředky jednoho z partnerů do majetku druhého. Doposud se soudy ve svých rozhodnutích zabývaly pouze vztahy týkajícími se vypořádání společného jmění bývalých manželů, nebylo však řešeno majetkové vypořádání mezi jinými osobami žijícími v obdobných vztazích. Podle dovolatele by se měl Nejvyšší soud zabývat především otázkou běhu promlčecích dob u majetkových práv faktických partnerů po zrušení jejich soužití a po zániku jejich rodiny. V případě dovolatele soudy nezohlednily, že žalovaný žil s žalovanou, jejich společnou dcerou a oběma dětmi žalované z jejího předcházejícího manželství ve funkční rodině od roku 1988 až do roku 2005. Tato funkční rodina vykazovala všechny znaky společného soužití, pouze v roce 1995 došlo mezi účastníky k rozporu, který žalobce přiměl k tomu, aby se dočasně uchýlil ke své matce, šlo však o krizi přechodného rázu, posléze bylo soužití opět obnoveno a tuto epizodu nelze považovat za okamžik zániku rodiny. Po dobu trvání soužití byly majetkové vnosy žalobce nanejvýš důvodné, neboť jejich účelem bylo zajistit rodině lepší bydlení a možnosti pro fungování společné domácnosti a rodinného života. Právní důvod, dohoda o majetkové koexistenci, odpadl až definitivním ukončením soužití účastníků v roce 2005 a až od tohoto okamžiku se mohl dovolatel domáhat majetkového vypořádání. Právní posouzení věci soudy obou stupňů tedy dovolatel nepovažuje za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání označila tvrzení žalobce jako zkreslující situaci týkající se jejich vzájemných vztahů, zpochybnila důvodnost jeho argumentů a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě však nelze dovodit, že by problematika řešená v napadeném rozhodnutí byla zásadního právního významu. Zdůrazňuje-li dovolatel potřebu zvláštního judikatorního řešení právních vztahů týkajících se majetkového vypořádání mezi osobami, jež spolu po určitou dobu žili jako rodina ve společné domácnosti, přehlíží, že soudy jsou vázány zákonem a svou judikatorní činností nemohou nijak tvořit právní úpravu tam, kde absentuje výslovné znění zákona, přičemž se v projednávané věci není možné ani uchýlit k použití analogie (k čemuž patrně směřoval dovolatel, odkázal-li ve svém dovolání na otázku vypořádání společného jmění manželů jako problematiku obdobnou), jež je sice v občanském právu obecně umožněna ustanovením §853 obč. zák., z dikce uvedeného ustanovení hovořícího o „občanskoprávních vztazích“ je však zcela zřejmé, že analogii lze použít v právních vztazích již vzniklých a nelze s její pomocí konstruovat nové právní vztahy založené například na soužití osob mimo rámec manželství bez opory v zákoně. Majetkoprávní vztahy mezi partnery, jež společně založí rodinu, aniž by uzavřeli manželství, je tedy třeba posuzovat podle obecných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (případně jiných obecně závazných právních předpisů) a nelze zde konstruovat žádnou speciální úpravu vypořádání majetkových práv pro tyto případy a tedy ani odlišný počátek běhu promlčecích dob v majetkových vztazích mezi spolužijícími osobami (k tomuto závěru srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7161, CD 10/2009). Postup odvolacího soudu, jež se zabýval možnou existencí dohody mezi účastníky, na základě níž bylo plnění žalobcem poskytováno, a dále okamžikem odpadnutí tohoto právního důvodu pro poskytování plnění žalobcem, tedy nelze považovat v dané situaci za nepřípadný (za příhodný lze považovat rovněž odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Směřují-li další námitky k tomu, že odvolací soud chybně vyhodnotil dočasné odstěhování dovolatele z nemovitosti žalované v roce 1995 jako ukončení smluvního vztahu mezi nimi, ačkoliv nešlo o definitivní ukončení společného soužití ale – podle slov dovolatele – o přechodnou krizi, jde především o zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, k nimž však dovolací soud, zvažuje-li přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže přihlížet. Dospěl-li odvolací soud ke zjištění, že narušení vzájemných vztahů účastníků bylo již v roce 1995 takového rázu, že z něj lze usoudit na ukončení smluvního vztahu účastníků týkajícího se společného bydlení, nelze jeho závěr, že se právo na vydání obohacení vzniklého na straně žalované odpadnutím právního důvodu začalo promlčovat již od tohoto okamžiku, považovat za nesprávný. Z uvedeného je zřejmé, že z dovolatelem předestřených námitek nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení §137 odst. 1, 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu