ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3313.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3313/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Sboru dobrovolných hasičů Pouchov, se sídlem v Hradci Králové, Pouchov, zastoupeného Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem v Praze, Vinohradská 126, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, o určení, že vlastníkem pozemků je žalobce, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 114/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2010, č. j. 17 Co 465/2009-237, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2010, č. j. 17 Co 465/2009-237, se v celém rozsahu zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2009, č. j. 13 C 114/2008-167, a to tak, že bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc.č. 130 a 131 (trvalé travní porosty) v k. ú. H. M. Ú., obci M. Ú., je žalobce. Odvolacím soudem byla dále žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 36.737,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 27.126,- Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího Švejnohy, DiS.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. 13 C 114/2008-167, výše uvedený žalobní návrh zamítnul. Shledal sice na požadovaném určení naléhavý právní zájem a uzavřel rovněž, že právní předchůdce žalobce (Místní jednota Československého svazu hasičstva v Hradci Králové - Pouchově) byl právnickou osobou mající právní subjektivitu, dospěl však zároveň k závěru, že kupní smlouvou ze dne 18. 4. 1952 přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům z prodávajícího J. V. nikoli na právního předchůdce žalobce, ale na stát. Své stanovisko k této otázce odůvodnil soud prvního stupně tím, že občanský zákoník platný v době uzavření kupní smlouvy, tj. zákon č. 141/1950 Sb., upravoval pouze vlastnictví socialistické (toto pak ve formě vlastnictví státního a družstevního), osobní a soukromé. Uvedl, že v rozhodné době bylo vyloučeno, aby socialistické právnické osoby, mezi něž se řadily též tzv. dobrovolné organizace, nabývaly majetek do vlastnictví jiného než socialistického, a že se tedy v případě sporných nemovitostí jednalo o státní vlastnictví.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně jednak co do otázky naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Dále mu zcela přitakal ohledně posouzení existence právní subjektivity na straně právního předchůdce žalobce. Pokud jde však o právní názory, na nichž soud prvního stupně založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby, pak tyto odvolací soud nesdílel.
Ze strany odvolací instance bylo konstatováno, že dobová právní úprava vlastnictví majetku právnickými osobami typu právního předchůdce žalobce znala; nebylo možno shledat zánik do té doby nesporně existujícího vlastnického práva stávajících spolků k jejich majetku, a to ani jejich přeměnou v dobrovolné organizace ve smyslu zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních. Z důkazu přídělovou listinou navíc odvolací soud dovodil, že kupní smlouvou ze dne 18. 4. 1952, uzavřenou mezi J. V. a právním předchůdcem žalobce, byly převedeny veškeré přidělené nemovitosti jako celek, a nikoli pouze jejich ideální polovina, jak chybně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud konečně zaujal stanovisko, že předmětná kupní smlouva představovala pro právního předchůdce žalobce nabývací titul ke sporným pozemkům a na straně jeho nynějšího nástupce je tak možno po právu usuzovat na existenci vlastnického práva k těmto nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že právní předchůdce žalobce mohl jakožto socialistická právnická osoba nabývat majetek pouze do socialistického, a to konkrétně státního vlastnictví. Soukromé vlastnictví se podle mínění žalovaného na straně tohoto subjektu nepřipouštělo. Dovolatel namítal, že judikatura, na níž odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal, nemá pro daný případ patřičnou relevanci. Dále dovolatel poukazoval na výkaz ONV v Trutnově ze dne 28. 8. 1979, v němž je uvedeno, že panu Josefu Vachovi bylo ohledně předmětného přídělu vloženo vlastnické právo pouze k jedné ideální polovině pozemků. Brojil takto proti závěru odvolací instance, že sporné nemovitosti byly převedeny na právního předchůdce žalobce jako celek. Dovolatel nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že na stran쨞alovaného nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům se započtením doby držby státu. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, což dopadá také na posuzovaný případ.
Dovolání je taktéž důvodné.
K otázce právní subjektivity právního předchůdce žalobce lze odkázat na listinné důkazy i navazující podrobné právní závěry zejména odvolací instance. Je skutečností, že v době uzavření kupní smlouvy (18. 4. 1952) mezi J. V. a právním předchůdcem žalobce rozlišoval zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník („střední“), explicitně vlastnictví socialistické, jež existovalo ve formě vlastnictví státního a družstevního, a dále pak vlastnictví osobní a soukromé.
To však neznamená, že bylo vyloučeno vlastnictví majetku na straně tzv. dobrovolných organizací (dříve spolků). Jejich právní postavení, postrádající v mezidobí. od roku 1948 dostatečnou právní oporu (což však neznamenalo zánik vlastnického práva, srov. obsah zákona č. 62/1950 Sb., o ochraně před požáry a jinými živelními pohromami, – viz výklad soudu prvního stupně), upravil výše zmíněný zákon č. 68/1951 Sb. Ten podrobil, s výjimkou již výslovně v §5 vypočtených organizací (uvedeny v níže citovaných judikátech), vznik či další existenci dobrovolných organizací povolovacímu režimu. Podle ustanovení §2 a §5 bylo na správních orgánech (místních, ministerstvu vnitra), aby schválily organizační řád právního subjektu a prohlásily tak dobrovolnou organizaci za přípustnou podle zákona č. 68/1951 Sb. Zákon navíc umožnil i transformaci dřívějších spolků na organizace jím upravené (§9 odst. 1) a připustil též existenci majetku těchto organizací, byť z hlediska jednání mimo běžnou správu vázanou na souhlas správního orgánu (národního výboru nebo jím zmocněného orgánu).
Tento právní stav byl později petrifikován zákonem č. 109/1964 Sb., hospodářským zákoníkem, v jehož ustanoveních bylo možno najít též pasáže o vlastnickém právu společenských organizací. Majetek ve vlastnictví těchto organizací, mezi něž náležely také dobrovolné organizace upravené zákonem č. 68/1951 Sb., tvořil součást majetku ve společenském socialistickém vlastnictví (srov. ustanovení §98 hospodářského zákoníku).
Podle §97 hospodářského zákoníku platilo, že společenské organizace pracujících působí zejména v oblasti politické, kulturní a sociální a přispívají svou činností k rozvoji socialistických společenských vztahů. Na základě ustanovení §99 téhož zákona bylo těmto společenským organizacím umožněno hospodařit s vlastním majetkem (tato možnost však byla v praxi realizována jen sporadicky a tak či onak byla pod kontrolou státu). Rovněž interpretací těchto ustanovení lze dovodit, že na jejich základě došlo k zákonnému potvrzení oprávnění právnických osob tohoto charakteru nabývat majetek do svého výlučného vlastnictví.
Nejvyšší soud ve shodě se závěrem nižších instancí shledává, že Československý svaz hasičstva (právní předchůdce žalobce) měl jakožto dobrovolná organizace charakter socialistické právnické osoby ve smyslu §21 zákona č. 141/1950 Sb. Tedy subjektu se samostatnou způsobilostí k právům a povinnostem; dobrovolnou organizací byl tento spolek vzniklý před 1. 10. 1951 prohlášen výnosem Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 1953 podle zákona č. 68/1951 Sb. Ve stanovách svazu, vycházejících ze schváleného organizačního řádu, je též (čl. 38) uvedeno, že základní organizační složkou svazu je místní nebo závodní jednota, která je právnickou osobou ve smyslu platných předpisů. Majetkoprávní subjektivitu této organizační složky potvrdil Okresní národní výbor v Trutnově, který výměrem ze dne 18. 6. 1953 udělil přivolení právě ke kupní smlouvě, uzavřené mezi ní jako kupujícím a J. V. jako prodávajícím.
Z dobové judikatury lze citovat např. rozhodnutí Krajského soudu v Pardubicích ze dne 5. 7. 1957, sp. zn. 4 Co 699/57 (publikované v ASPI), v němž byl učiněn závěr, že základní organizace Československého svazu mládeže jsou právnickou osobou. Tyto organizace byly prohlášeny dobrovolnými organizacemi ve smyslu zákona č. 68/1951 Sb. a rozhodnutí hovoří též o jejich oprávnění vlastnit majetek. Též rozhodnutí tehdejšího unitárního Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1962, sp. zn. 6 Cz 29/62 (taktéž publikované v ASPI), vyslovuje tezi, že socialistické organizace jsou všechny organizace, které svojí činností napomáhají rozvoji výrobních sil v socialismu. Takovouto organizací je nepochybně i závodní výbor ROH, který je podle zákona č. 37/1959 Sb. právnickou osobou a vzhledem k účelu vyjádřenému v čl. 5 Ústavy (srov. též §5 zákona č. 68/1951 Sb.) právnickou osobou socialistického charakteru. I z tohoto rozhodnutí vyplývá, že dobrovolné organizace, které také spadaly mezi socialistické právnické osoby, měly způsobilost k právům a povinnostem. Jedním z prvků právní subjektivity je (i když z dobového pohledu relativní) majetková samostatnost, z čehož plynulo, že tyto osoby teoreticky mohly samostatně nabývat majetek (včetně nemovitostí) a nakládat s ním.
Na základě všech právních aspektů dosud vypočtených dochází Nejvyšší soud k závěru, že právní subjektivita žalobce, resp. jeho právního předchůdce byla v mezidobí od uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1952 (kterou nabyl právní předchůdce žalobce vlastnictví k předmětným pozemkům) formálně zachována. Pro tento závěr, který převážná většina listinných důkazů podporuje – i když některé z nich mohou svědčit i pro vlastnictví pouze Českého svazu požární ochrany jako „střešní“ organizace – hovoří ze všech důkazů zejména tyto listiny:
- dne 31. 3. 1951 byla vydána instrukce tehdejšího ministerstva vnitra ve věci hasičských organizací; tato instrukce označila jako základní organizace hasičstva jeho místní jednoty; naproti tomu okresním a krajským organizacím nepřiznala samostatnou působnost a označila je pouze jako vnitřní organizační složky;
- z dopisu předsedy Českého svazu požární ochrany (ČSPO) ze dne 19. 11. 1968, který byl sepsán v souvislosti s předložením nových stanov ČSPO ke schválení, se uvádí, že stanovy zůstávají beze změny; pouze místní a závodní jednoty jsou označeny jako místní a závodní požární sbory; zachovává se tedy právní subjektivita základních organizací hasičstva, jak je patrna z dobových dokumentů od roku 1950 a shrnuta i v listinách čtených k důkazu v této věci;
- Ministerstvo vnitra ČSR schválilo dne 25. 2. 1969 svým rozhodnutím nové stanovy ČSPO; v nich se v části II. bodě 30 říká, že místní – závodní požární sbor je právnickou osobou s vlastními finančními prostředky a s majetkem hospodaří samostatně;
- tuto kontinuitu nenarušily ani posléze schválené stanovy dobrovolné společenské organizace Svaz požární ochrany ČSSR; ke schválení těchto stanov došlo rozhodnutím Federálního ministerstva vnitra dne 9. 11. 1973; v čl. 8 stanov o základních organizacích se říká, že tyto jsou právnickými osobami se samostatnou hmotnou a majetkovou odpovědností.
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud tudíž zaujal správný právní názor potud, že dovodil, že právní předchůdce žalobce mohl jakožto právnická osoba nabývat majetek do svého výlučného vlastnictví. Vlastnická kontinuita žalobce v mezidobí až do současnosti nebyla - formálně - narušena.
Nelze však odhlédnout od konkrétních okolností nyní posuzovaného případu. Dne 7. 12. 2005 byla totiž mezi Pozemkovým fondem ČR a nyní žalovaným Ing. Hegerem uzavřena kupní smlouva o převodu předmětných pozemků parc.č. 130 a 131 (travních porostů) v kat.úz. H. M. Ú.. Je otázkou, zda byla při tomto právním úkonu dána dobrá víra v platnost převodu na straně Pozemkového fondu ČR, který podle všeho vycházel ze zápisu vlastnictví státu k předmětným pozemkům. Zejména však nebylo dosud dostatečně posouzeno, zda byla či nebyla dána existence dobré víry na straně nynějšího žalovaného Ing. Hegera. Přitom je třeba brát v úvahu, že dobrá víra má svou subjektivní i objektivní stránku. Na straně nabyvatele se přepokládá jeho vnitřní přesvědčení, že nejedná protiprávně. Také okolnosti, které doprovázejí nabytí vlastnictví, musí poskytovat podklad pro závěr, že zmíněné přesvědčení na straně nabyvatele je opodstatněné (viz např. rozhodnutí NS sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, 28 Cdo 3737/2008 a další).
Tyto právní aspekty věci nebyly odvolací instancí náležitě posouzeny. Nelze vyloučit, že žalovaný byl při uzavírání kupní smlouvy dne 7. 12. 2005 v dobré víře, jak relevantní zákonná ustanovení předvídají. Pak žalovaného nelze nutit, aby vyklizoval pozemky ve prospěch žalobce; je navíc otázkou, jaký je současný stav užívání pozemků, k jakému účelu žalobce pozemky potřebuje a zda nevzít v úvahu i faktické zeslabení formálně dané právní kontinuity na straně žalobce v celém mezidobí. Právní jistota vlastnictví na straně nabyvatele, existují-li okolnosti svědčící v jeho prospěch, by neměla být rozkolísána. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovanému nelze přisvědčit ohledně tvrzení o vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč.zák., do něhož snad měla být započtena doba tvrzeného vlastnictví státu.
Je tedy třeba, aby odvolací soud v dalším průběhu řízení vyjasnil z hlediska textu předchozích odstavců všechny potřebné skutečnosti, které dosud nebyly náležitě zjištěny, a učinil jim odpovídající právní závěry.
Nejvyšší soud ze shora uvedených úvodů zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu