ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3451.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3451/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců 1) J. V. , 2) E. V., 3) E. Č., proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 9 C 1810/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.4.2009, č.j. 22 Co 47/2009-421, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně tak, že žalované České republice – Ministerstvu financí bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění tak, že žalovaná vydává žalobci J. V. jednu ideální polovinu nemovitostí blíže uvedených ve výroku rozsudku, E. V. jednu ideální čtvrtinu a E. Č. rovněž jednu ideální čtvrtinu uvedených nemovitostí. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že J. V., který zemřel dne 17.12.1994 a jehož dědičkou byla jako pozůstalá manželka původní žalobkyně N. V., uplatnil svou výzvou, doručenou podniku Pražské cihelny Praha, s.p., nárok na vydání nemovitostí, jehož součástí bylo i uplatnění nároku na pozemkovou parcelu č. 1649/7 v katastrálním území K. Tento nárok kvalifikoval tím, že se jedná o nárok na vydání podle §47 zákona č. 92/1991 Sb., když k odnětí jeho vlastnického práva došlo způsobem uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž za znárodněný majetek mu nebyla poskytnuta žádná náhrada. Stejně tak má odvolací soud za prokázané, že J. V. tento nárok uplatnil dne 26.9.1991 i u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR. Pozemková parcela č. 1649/7, na kterou byl uplatněn restituční nárok, pak byla geometrickým plánem ze dne 2.4.1992 rozdělena tak, že z ní byla vyčleněna pozemková parcela č. 1649/13 o výměře 2469 m2, přičemž u této pozemkové parcely (jakož i u dalšího pozemku st. p. č. 929) došlo k převodu práva hospodaření ze státního podniku Pražské cihelny na státní podnik Stavby a montáže Praha, a to hospodářskou smlouvu, uzavřenou dne 22.4.1992 mezi těmito subjekty, když právo hospodaření bylo bezúplatně převedeno ke dni 1.5.1992.
Z dílčího výměru Ministerstva stavebnictví ze dne 2.12.1954 měl odvolací soud za prokázané, že pozemková parcela č. 1649/7, zapsaná ve vložce č. 1752 pozemkové knihy pro katastrální území K. jako vlastnictví J. V., byla součástí znárodnění zestátněním podniku firmy J. V. se sídlem v K. – M. Toto znárodnění zestátněním bylo provedeno vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27.6.1948 dnem 1.1.1948. Z čestného prohlášení J. V. ze dne 3.9.1991 má odvolací soud za prokázané, že za znárodněný majetek nebyla poskytnuta žádná náhrada. Dne 25.5.1994 pak rozhodla vláda České republiky o privatizaci formou přímého prodeje části majetku Stavby a montáže Praha, jednotka Točná a Molitorov tak, že tento majetek měl být převeden předem určeným nabyvatelům za účetní hodnotu zjištěnou ke dni prodeje. Na základě tohoto usnesení vlády byla rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 24.11.1995 převedena k 1.12.1995 část privatizovaného majetku, vyjmutá ze státního podniku Stavby a montáže Praha, na Fond národního majetku. V tomto rozhodnutí je pak uvedeno, že jde o majetek, který je uveden v privatizačním projektu č. 20883, zpracovaném vedením státního podniku, který byl schválen výše citovaným usnesením vlády a který má být privatizován formou přímého prodeje nabyvateli, společnosti STAMONT s.r.o. Kupní smlouvou ze dne 1.12.1995, k tomuto dni účinnosti, pak převedl Fond národního majetku České republiky na kupujícího STAMONT s.r.o. podle podkladu pro uzavření smlouvy, kromě jiného nemovitého majetku též předmětnou pozemkovou parcelu v katastrálním území K. Ve formuláři č. 4 (C), zpracovaném pro účely privatizace přímým prodejem, týkajícím se i předmětného pozemku, pak bylo uvedeno, že restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích nebyl uplatněn a dále to, že po přechodu pozemku do vlastnictví státu byly předmětné pozemky zastavěny. Současně je v tomto formuláři uvedeno, že nejsou údaje o restitučních nárocích oprávněných osob podle platných předpisů vypořádaných vydáním věci.
Z výpisu z obchodního rejstříku měl dále odvolací soud za prokázané, že podnik Pražské cihelny Praha s.p., byl z obchodního rejstříku vymazán k 2.8.1995 poté, co byl zrušen bez likvidace a podnik Stavby a montáže Praha s.p., byl vymazán ke dni 9.7.2002 poté, co byl zrušen zakladatelem a majetek podniku byl převeden na Fond národního majetku ČR.
Porovnáním výpisu z obchodního rejstříku obchodní firmy Stavby a montáže Praha, s.p. s výpisem z obchodního rejstříku firmy STAMONT s.r.o., měl odvolací soud za prokázané, že V. V. byl ředitelem původního státního podniku a současně jednatelem firmy STAMONT s.r.o., která na základě uzavřené kupní smlouvy v rámci privatizace získala vlastnické právo k předmětnému pozemku.
Z výzvy ze dne 19.6.1995 učiněné N. V. státnímu podniku Stavby a montáže Praha vzal odvolací soud za prokázané, že touto výzvou se jmenovaná, původní žalobkyně, domáhala vydání předmětného pozemku s tím, že v rámci velké privatizace nebyl nárok J. V. na vydání předmětného pozemku vypořádán a vypořádání tohoto nároku je třeba provést již přímo podle zákona č. 87/1991 Sb.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 34 D 2312/2004 ze dne 25.11.2005 měl odvolací soud za prokázané, že nabylo právní moci dne 28.12.2005. Tímto usnesením bylo rozhodnuto ve věci vypořádání dědictví po N. V., zemřelé dne 3.8.2004. Podle této dohody veškeré dědictví, s výjimkou šperků, nabyli žalobci, a to žalobce 1) v podílu jedné poloviny a žalobkyně 2) a 3) každá v podílu jedné čtvrtiny.
Na takto převzatý skutkový stav pak odvolací soud aplikoval závěr vycházející ze znění §47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. v původním znění, v případě, že k odnětí vlastnického práva k privatizovanému majetku nebo jeho části došlo způsobem uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, vzniká osobám oprávněným podle uvedeného zákona nárok, jehož způsob vypořádání stanoví privatizační projekt týkající se tohoto majetku.
Podle ustanovení §47 odst. 2 tohoto zákona svůj nárok je oprávněná osoba povinna uplatnit u orgánu příslušného podle §10 odst. 1 ke schválení privatizačního projektu do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak nárok zaniká; tomuto orgánu oprávněná osoba zároveň sdělí, který podnik věc drží. Příslušný fond národního majetku je povinen nárok podle odstavce 1 vypořádat podle časového plánu uskutečnění privatizačního projektu, nejpozději však do jednoho roku ode dne schválení privatizačního projektu.
Podle ustanovení §47 odst. 3 zákona na stanovení rozsahu, způsobu a uplatnění a vypořádání nároků podle odst. 1 a 2 se jinak použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.
Tento zákon nabyl účinnosti dne 1.4.1991.
Novelou tohoto zákona provedenou zákonem č. 92/1992 Sb., jež nabyl účinnosti 1.4.1992, došlo k novele ustanovení §47, která mimo jiné v ustanovení §47 odst. 1 zakotvila povinnost orgánu příslušného ke schválení privatizačního projektu o schváleném způsobu a rozsahu vypořádání vyrozumět bez zbytečného odkladu po schválení privatizačního projektu písemně oprávněnou osobou, která uplatnila svůj nárok. Současně novela připojila na konci §47 odst. 3 zákona text umožňující oprávněné osobě nesouhlasící s vypořádáním svého nároku ve schváleném privatizačním projektu domáhat se svého nároku u soudu ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy byla o způsobu vypořádání svého nároku vyrozuměna. Současně bylo touto novelou doplněno ustanovení §47 novým odstavcem 4, který zněl tak, že pokud nelze nárok oprávněných osob vypořádat postupem uvedeným v odst. 1 až 3, protože příslušný privatizační projekt nebyl schválen do 31.12.1993, použijí se na vypořádání nároků ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Tyto nároky lze uplatnit ve lhůtě do 30.6.1994; nevyhoví-li povinná osoba výzvě k vydání věci, může oprávněná osoba uplatnit svůj nárok u soudu ve lhůtě do 31.12.1994. I toto ustanovení bylo následně novelizováno zákonem č. 306/1993 Sb., který v §47 odst. 4 nahradil slova 31.12.1993 slovy 31.12.1994 a který prodloužil lhůtu pro schválení privatizačních projektů do 31.12.1994, lhůtu pro uplatnění nároků do 30.6.1995 a lhůtu pro uplatnění nároku oprávněných osob u soudu do 31.12.1995.
Původní vyhlášení znění zákona č. 92/1991 Sb., ve svém ustanovení §45 odst. 1 pak zakázalo podnikům mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku. Novela provedená zákonem č. 92/1992 Sb. doplnila ustanovení §45 o nový odstavec 3, který umožnil podnikům uzavírání nájemních smluv a jiných smluv o užívání majetku uvedeného v §1 jinými osobami jen na dobu do dne přechodu tohoto majetku na příslušný fond.
Ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. v původním znění stanovilo, že tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy, státní pojišťovny a jiné státní organizace, včetně jejich majetkových účastí na podnikání jiných právnických osob, jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na tomto podnikání, a to na československé nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby. V ustanovení §2 tohoto zákona bylo zakotveno, že majetkem podniku pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku. Podle ustanovení §3 odst. 2 tohoto zákona majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny nebo ve stanovené lhůtě byly zamítnuty.
Zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích pak v ustanovení §2 odst. 3 větě druhé zakotvil, že v případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona. Současně v ustanovení §4 odst. 1 bylo zakotveno, že povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží.
J. V. uplatnil své nároky, jejichž součástí byl i nárok na vypořádání za původně znárodněný pozemek p.č. 1649/7 v k.ú. K., z něhož vznikl následně předmětný pozemek p.č. 1649/13, podle zákona č. 92/1991 Sb. u příslušného Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 26.9.1991, tedy ve lhůtě předpokládané ustanovením §47 odst. 2 věty prvé tohoto zákona. Současně vyzval povinnou osobu Pražské cihelny Praha, státní podnik, tedy povinnou osobu, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. vlastnila pozemek, ze kterého následně vznikl předmětný pozemek, k vydání tohoto majetku.
Z dílčího výměru Ministerstva stavebnictví ze dne 2.12.1954 při tom ani odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že J. V. byl oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., a to oprávněnou osobou podle ustanovení §2 odst. 3 věty druhé tohoto zákona. K odnětí vlastnického práva i k pozemku p.č. 1649/7 v k.ú. K. došlo podle předpisů o znárodnění, a to vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27.6.1948 s tím, že za toto znárodnění nebyla poskytnuta náhrada.
Dne 22.4.1992 pak došlo k tomu, že po té, co na základě geometrického plánu vyhotoveného dne 2.4.1992 byla z pozemku p.č. 1649/7 vydělena část označená jako p.č.1649/13 o výměře 2469 m2, byla k tomuto nově vzniklému pozemku uzavřena smlouva o převodu práva hospodaření. Touto smlouvou pak s účinností od 1.5.1992 přešlo právo hospodaření ze státního podniku Pražské cihelny na státní podnik Stavby a montáže Praha.
Odvolací soud měl za to, že tento převod práva hospodaření nebyl v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť zákon č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 92/1992 Sb., který je v poměru speciality k zákonu č. 87/1991 Sb., v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy, převod práva hospodaření nezakotvoval. Zákaz zakotvený v ustanovení §45 zákona č. 92/1991 Sb., výslovně zakazoval pouze převody vlastnictví státního majetku, z čehož lze jednoznačně dovodit, že převody práva hospodaření byly dovolené.
Jestliže pak oprávněná osoba, J. V., svůj oprávněný nárok uplatnila ve lhůtě a u příslušného orgánu, jak upravovalo ustanovení §47 odst. 1, 2 zákona č. 92/1991 Sb., když k odnětí jeho vlastnického práva došlo způsobem uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., mělo být o způsobu vypořádání tohoto nároku rozhodnuto v rozhodnutí o privatizaci.
Rozhodnutí o privatizaci předmětné parcely bylo vydáno dne 24.11.1995, kdy bylo rozhodnuto, že tato pozemková parcela, stejně jako další část majetku státního podniku Stavby a montáže Praha, bude privatizována formou přímého prodeje nabyvateli, obchodní firmě STAMONT s.r.o. S tímto subjektem po té, co byl předmětný pozemek převeden ke dni 1.12.1995 na Fond národního majetku, pak byla uzavřena kupní smlouva účinná k 1.12.1995, kdy předmětem této kupní smlouvy byla i pozemková parcela č. 1649/13 v k.ú. K.
Přesto, že zde tedy existoval řádně uplatněný restituční nárok, příslušné rozhodnutí o privatizaci nebylo vydáno do 31.12.1994, a nárok tak mohl být oprávněnou osobou či v tomto případě jejím právním nástupcem, uplatněn do 30.6.1995 a u soudu do 31.12.1995, což se v projednávané věci také stalo.
Pouze pro úplnost je třeba uvést, že judikatura se již dříve ustálila na stanovisku, že účinky včas a řádně uplatněné výzvy k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. zůstávají zachovány i pro nárok podle zákona č. 92/1991 Sb. Přesto původní žalobkyně N. V. opětovně svůj nárok na vydání předmětného pozemku podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatnila dne 19.6.1995, a to u státního podniku Stavby a montáže Praha, který v tu dobu pozemek držel.
Ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vymezuje majetek, který privatizaci nepodléhá a tudíž podle tohoto zákona nemůže být privatizován.
Jestliže v projednávané věci zde byla podána výzva k vydání nemovitostí povinné osobě na vydání nemovitostí, a to i pozemku, z něhož následně vznikl předmětný pozemek, učiněná podle zákona č. 87/1991 Sb. a současně byl uplatněn nárok podle ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., který nebyl přes urgence oprávněné osoby vypořádán (viz doplněk k uplatnění restitučního nároku adresovaný Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR dne 18.1.1994, žádost Fondu národního majetku ze dne 21.2.1994) nemělo vůbec k privatizaci předmětného pozemku dojít a oprávněná osoba, resp. její právní nástupci – dědicové, se tak mohou domáhat vydání věci po povinné osobě podle ustanovení §47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb. v platném znění.
Pokud byla oprávněná osoba v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., byť se jednalo o oprávněnou osobu, jejíž postavení je zakotveno v ustanovení §2 odst. 3, větě druhé zákona č. 87/1991 Sb., zcela opomenuta, tak její nároky řádně uplatněné nebyly vypořádány, mají i tyto oprávněné osoby právo domoci se vydání věci tak, jak jim umožňuje ustanovení §47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb., neboť rozhodnutí o privatizaci majetku nebylo do 31.12.1994 vydáno.
Za této situace v souladu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. v platném znění předmětný pozemek, na který byl řádně uplatněn restituční nárok, nebyl majetkem podléhajícím privatizaci ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. a nemohl tak být privatizován podle části druhé a třetí tohoto zákona přímým prodejem obchodní firmě STAMONT s.r.o. Nedošlo-li k privatizaci předmětného pozemku podle části druhé a třetí zákona č. 92/1991 Sb., nemohl ve smyslu §11 odst. 3 tohoto zákona přejít na Fond národního majetku ČR. Prodal-li Fond národního majetku kupní smlouvou předmětný pozemek firmě STAMONT, spol. s.r.o., je dohoda v tomto ohledu neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně §11 odst. 3 a §14 zákona č. 92/1991 Sb., neboť Fond národního majetku ČR prodával věci, aniž by na něj věci, jako privatizovaný majetek, mohly přejít a aniž by tedy šlo o privatizovaný majetek.
Přitom je třeba zdůraznit, že státní podnik Pražské cihelny Praha byl vymazán z obchodního rejstříku ke dni 2.8.1995 a ke dni podání žaloby tak již neexistoval a že po výmazu žalovaného Stavby a montáže Praha, státní podnik, se stal jeho procesním nástupcem Fond národního majetku ČR. Po jeho zrušení zákonem č. 178/2005 Sb. pak přešel veškerý jeho majetek v souladu s ustanovením §1 odst. 2 tohoto zákona na stát, tj. v současné době na žalovanou, přičemž působnost fondu přešla v souladu s ustanovením §2 tohoto zákona na Ministerstvo financí ČR, tj. orgán, který v tomto řízení za žalovanou jedná. Přitom postavení státu jako povinné osoby, bylo zakotveno ustanovením §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění.
Zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku možné pasivní legitimace na straně žalované ke dni podání žaloby by pak představovalo formalistický postup a ve vztahu k žalobcům po téměř patnácti letech soudního řízení zřejmou nespravedlnost, přičemž obecné soudy mají povinnost udělat vše pro spravedlivé řešení, kterým je v této věci maximální ochrana při nápravě majetkových křivd oprávněným osobám.
Pokud jde o okruh současných žalobců, tak ten je po smrti původní žalobkyně N. V., zemřelé dne 3.8.2004 dán usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, jež nabylo právní moci dne 28.12.2005. V záhlaví uvedení žalobci s výjimkou šperků, které zdědila H. H., zdědili veškerý ostatní majetek zůstavitelky tak, že Jan Vondráček získal jednu ideální polovinu tohoto majetku, zatímco E. V. a E. Č. každá jednu ideální čtvrtinu tohoto majetku.
Odvolací soud si byl vědom toho, že soud prvního stupně nerozhodl ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. o procesním nástupnictví. Žalobci se však prostřednictvím svého advokáta v tomto sporu aktivně angažovali a stejně tak žalovaná strana okruh žalobců v řízení znala. Za této situace není nevydání usnesení podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. takovou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Proto rozsudek změnil ve věci samé.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Jeho přípustnost dovodila podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvody dovolání označila podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., tedy, že napadené rozhodnutí bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Těžiště argumentace uvedené v dovolání spočívá podle výkladu odvolatele v tom, že právní posouzení nalézacím soudem, zda tu je či není pasivní legitimace žalované, je na rozdíl od právního názoru odvolacího soudu správné. Ačkoliv nalézací soud výslovně nedovozuje nedostatek pasivní legitimace původního žalovaného, tj. státního podniku Stavby a montáže Praha s.p., lze z vyslovení neplatnosti hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření předmětného pozemku ze státního podniku Pražské cihelny s.p. na původního žalovaného usoudit, že nalézací soud zastává dále podaný právní názor.
Zákon č. 87/1991 Sb. v §4 odst. 1 jednoznačně stanoví, že povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží . Zákon č. 92/1991 Sb. v ustanovení §47 odst. 2 pak mimo jiné stanoví, že … do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona…oprávněná osoba tomuto orgánu (podle §10 odst. 1 – pozn. žalované) sdělí, který podnik věc drží . Jak zákon č. 87/1991 Sb. tak zákon č. 92/1991 Sb. nabyly účinnost dnem 1.4.1991. Z provedeného dokazování před oběma soudními stupni pak je najisto postaveno, že předmětný pozemek v rozhodném období podle citovaných zákonů držel státní podnik Pražské cihelny s.p. (hospodářská smlouva, kterou se pozemek převádí na státní podnik Stavby a montáže s.p., kterou žalobce i odvolací soud považují za platnou, resp. účinnou a z této skutečnosti pak dovozují své právní závěry, byla uzavřena až 22.4.1992, tj. více než rok po účinnosti citovaných právních předpisů).
Povinnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a podnikem, v jehož privatizačním projektu mělo být o nároku žalobce (oprávněného) rozhodnuto ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb., byl tedy státní podnik Pražské cihelny s.p. Jen povinná osoba, příp. podnik, který věc ke dni uplatnění nároku oprávněnou osobou u orgánu příslušného podle §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. držel, mohla vydat předmětný pozemek, resp. jinak uspokojit uplatněný nárok v rámci její privatizace. K tomu žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1361/2003 („… Ustanovení §4 odst. 1 restitučního zákona prohlašuje za povinné osoby stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží …; jestliže tu zákon výslovně říká, „které držely“, má zde nepochybně na zřeteli jen samotnou držbu věcí povinných osob k věcem, které podléhají vydání…“) nebo 33 Odo 1024/2002. Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnou skutečností pro stanovení povinné osoby podle §4 restitučního zákona držba předmětného majetku ke dni účinnosti tohoto zákona. Obdobně je chápána i povinná osoba, resp. podnik, podle §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., kdy je povinnou osobou ten podnik, který předmětný majetek drží v rozhodném období pro uplatnění nároku, tj. v období šesti měsíců od účinnosti zákona č. 92/1991 Sb.
Povinnou osobou tedy byl státní podnik Pražské cihelny s.p. Jestliže tedy povinné osobě byla doručena jak výzva podle zákona č. 87/1991 Sb., tak byl uplatněn nárok ve smyslu §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., pak je třeba smlouvu o převodu práva hospodaření na jiný státní subjekt posoudit jako neplatnou.
Ve smyslu shora podaného lze tedy souhlasit s právním názorem odvolacího soudu (s. 10 napadeného rozsudku), totiž že „… Původně povinná osoba Pražské cihelny Praha převedl na původně žalovaného Stavby a montáže Praha, s.p. právo hospodaření k předmětnému pozemku, přičemž tomuto převodu nebránilo žádné ze zákonných ustanovení, včetně ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Zákon č. 92/1991 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 97/1991 Sb. v poměru speciality, přičemž, jak uvedeno výše, ustanovení §45 odst. 1, účinné v době i proto, že nesprávně převodu práva hospodaření k národnímu majetku, takovýto převod nezakazovalo …“ není správné, a to i proto, že nesprávně na daný případ vykládá §45 zákona č. 92/1991 Sb., neboť z jeho znění platného v rozhodném období (tj. k 22.4.1992, kdy byla uzavřena hospodářská smlouva), když jeho výklad, resp.. aplikace je možná pouze ve spojení s §47 a §4 zákona č. 87/1991 Sb. a vykládat je jej možno v souladu s účelem sledovaným citovaným zákonem.
Privatizační projekt státního podniku Pražské cihelny s.p. byl schválen do konce roku 1994, a to již 12.1.1994. Nárok žalobce tedy nelze posuzovat ve smyslu §47 odst. 4, ale ve smyslu §47 odst. 1 – 3 zákona č. 92/1991 Sb., ač ani zákon č. 87/1991 Sb. ani zákon č. 92/1991 Sb. výslovně nestanoví, jakou má oprávněná osoba vyvíjet součinnost při procesu vedoucího k uspokojení svého řádného uplatněného nároku, lze tuto dovodit ve vztahu ke lhůtám a povinnostem stanoveným pro stát a Fond národního majetku ve shora citovaných ustanoveních. Jestliže žalobce nebyl vyrozuměn ani orgánem ve smyslu §10 odst. 1, podle §47 odst. 1 ani Fondem národního majetku podle odst. 2, pak měl postupovat ve smyslu odst. 3 tohoto ustanovení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolací soud posoudil přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, avšak není důvodné.
Dovolací soud v plném rozsahu přejímá argumentaci odvolacího soudu, jak byla shora podrobně rozvedena a nemá vůči správnosti tam zaujatých závěrů žádné pochybnosti. Výklad odvolacího soudu vychází ze srozumitelného a přesvědčivého gramatického výkladu zákona č. 92/1991 Sb. ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., netrpí vadami logického uvažování a nedostatku vnitřní skloubenosti. Odkaz odvolatele na rozhodnutí č. 22 Cdo 1361/2003 považuje dovolací soud za nepřípadný. Prvotní otázkou, kterou, odvolací soud správně vyřešil, je závěr, podle něhož převod práva hospodaření nebyl v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť zákon č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 92/1992 Sb., který je v poměru speciality k zákonu č. 87/1991 Sb., v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy, převod práva hospodaření nezakazoval. Zákaz zakotvený v ustanovení §45 zákona č. 92/1991 Sb. výslovně zakazoval pouze převody vlastnictví státního majetku, z čehož lze jednoznačně dovodit, že převody práva hospodaření byly dovolené. Jestliže pak oprávněna osoba, J. V., svůj oprávněný nárok uplatnila ve lhůtě a u příslušného orgánu, jak upravovalo ustanovení §47 odst. 1, 2 zákona č. 92/1991 Sb., když k odnětí jeho vlastnického práva došlo způsobem uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., mělo být o způsobu vypořádání tohoto nároku rozhodnuto v rozhodnutí o privatizaci. Závěr odvolacího soudu, ohledně opomenutí nároků oprávněných osob je správný. V tomto směru dovolací soud poukazuje též na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.12.1998, sp.zn. II. ÚS 3/98. Nejvyšší soud se pak zabýval touto problematikou ve svých rozhodnutích publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. R 25/1995, R 42/2000 a také např. ve svém rozhodnutí pod sp.zn. 29 Cdo 884/2000. Z uvedeného vyplývá, že i když je privatizační projekt schválen, tak je v této části neplatný, pokud opomenul práva restituentů.
O závěrech odvolacího soudu nemá dovolací soud rovněž pochybnosti, ježto v době, kdy učinil prvý žalobce výzvu vůči tehdejší povinné osobě státnímu podniku Pražské cihelny, uplatnil nárok na vydání nemovitostí, který současně uplatnil rovněž u Ministerstva pro správu národního majetku. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že absence usnesení podle §107 odst. 1 o.s.ř. nepředstavuje takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Z toho, co bylo dosud uvedeno, dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné. Dovolání žalovaného bylo proto podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Žádnému z účastníků nevzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu