ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3716.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3716/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. o. O. s. K. S. R. n. L., zastoupené obecným zmocněncem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 22/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 12 Co 761/2006-139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných v tomto rozhodnutí, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.
Soud prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že organizační jednotky žalobce nejsou právnickými osobami, ale v rámci omezené způsobilosti, vymezené ústředním výborem, je jim delegovaná vymezená způsobilost k právům a povinnostem. Organizační jednotka žalobce proto nebyla oprávněna disponovat s nemovitostmi a převést je do jiného odborového svazu. S tímto právním závěrem se odvolací soud neztotožnil.
Předmětem odvolacího přezkumu byla učiněna problematika vypořádání vlastnického práva mezi odborovým svazem a jeho organizační jednotkou. Odvolací soud při řešení této problematiky poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, z něhož nadále vycházel, neboť dospěl k závěru, že skutková zjištění včetně znění stanov a právních úkonů účastníků nejsou v dané věci odlišná. V projednávané věci byla žalovaná základní organizací, a tedy i součástí organizační struktury žalobce. Byla zároveň jeho členem. Stanovy žalobce přitom vykazovaly v části o skončení či zániku členství základní organizace v odborovém svazu mezeru, neboť neobsahovaly ustanovení o vystoupení základní organizace, ani o jejím majetkovém vypořádání se svazem. Nutno připustit, že za této situace se zánik členství žalované omezil na změnu identifikačního čísla, aniž proběhlo řádné vypořádání. Mezi účastníky v souzené věci bylo nesporné, že předmětné nemovitosti získal původně do vlastnictví na základě kupní smlouvy Závodní výbor ROH Strojní a traktorové stanice v R. a usnesením mimořádného všeodborového sjezdu o ukončení existence Revolučního odborového hnutí a právním nástupnictví, byl podle bodu 4 převeden majetek tohoto hnutí, ke kterému měly právo hospodaření závodní výbory, do vlastnictví základních, popř. místních odborových organizací. Základní organizace se tak stala vlastníkem předmětných nemovitostí a při vstupu do odborového svazu zůstala subjektem s omezenou právní subjektivitou. Žalovaná učinila svým rozhodnutím projev vůle nesetrvávat v dosavadním odborovém svazu, přičemž důsledkem tohoto rozhodnutí nebyl zánik právní subjektivity žalované, neboť členská základna fyzických osob základní organizace i její majetek zůstaly zachovány a na základě registrace se žalovaná stala součástí jiného odborového svazu (Odborového svazu KOVO). Vhledem ke skutečnosti že stanovy žalobce neupravují alternativu „vystoupení ZO“, nutno připustit, že postupem žalované došlo k realizaci práva obecně formulovaného v §3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“). Pokud žalovaná zvolila „ukončení členství“ v odborovém svazu formou vystoupení a stanovy žalobce upravují pouze zánik ZO, nelze hodnotit k její tíži, pokud nehodlala setrvat ve stávajícím odborovém svazu, aby se vzdala věcí v jejím vlastnictví a ponechala je ve stávajícím odborovém svazu. Takový postup by byl v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To proto, že žalovaná vnesla předmětné nemovitosti do majetkové sféry žalobce, tyto nemovitosti nabyla do svého vlastnictví dávno před vznikem odborového svazu a po celou dobu členství v něm je spravovala a hospodařila s nimi. Chovala se k nim jako vlastník, i když s omezenou právní subjektivitou a omezenou dispozicí právě po dobu členství v příslušném odborovém svazu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání uvedl, že jeho stanovy „v žádném případě nevykazují mezeru při skončení či zániku ZO v Odborovém svazu“, že „řádné vypořádání proběhlo na Delimitační komisi a organizace měla možnost případné usnesení této komise řešit soudní cestou, což však neučinila“ a že „stanovy v žádném případě neumožňují přechod odborové organizaci do jiného odborového svazu, nýbrž pouze v rámci organizace žalobce“. Základní organizace odborového svazu žalobce předmětným rozhodnutím členské schůze zanikla, a ztratila dosavadní právní subjektivitu. „Odborová organizace STS R. byla vždy organizační složkou žalobce. Na tomto základě jí také bylo převedeno rekreační zařízení ze všeodborového majetku.“ Tento majetek tedy nikdy nebyl ve vlastnictví žalované. „Původní základní odborová organizace jako organizační jednotka žalobce neměla právní subjektivitu – tuto má pouze žalobce.“ Organizace neukončila činnost v souladu se stanovami a usneseními svazu, ani v souladu se právními předpisy. Žalovaná, původně organizovaná pod odborovým svazem žalobce, zanikla a „následně se nově vzniklá žalovaná základní odborová organizace svévolně a protiprávně prohlásila za nástupnickou a fakticky zcizila, resp. odcizila, majetek žalobce, se kterým přešla pod jiný odborový svaz.“ Žalobce též vyjadřuje svůj zásadní nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu, z něhož v daném případě odvolací soud vycházel a poukázal na další soudní rozhodnutí, v nichž podle svého vyjádření uspěl. Odvolací soud se některými skutečnostmi vůbec nezabýval a zjištěné skutečnosti nevzal dostatečně v úvahu při svém rozhodování. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření podaném prostřednictvím obecného zmocněnce s právnickým vzděláním uvedla, že „žalobce neustálým poukazování na předchozí jednání ve věci vlastnictví nemovitostí se snaží ovlivňováním soudů dosáhnout výhody, aniž připouští, že důvody nejsou ve všech případech stejné.“ Žalovaná se neztotožňuje s argumenty žalobce, a to zejména ohledně tvrzení, že rekreační zařízení nebylo nikdy ve vlastnictví základní organizace a že žalovaná „zcizila, resp. ukradla“ majetek. Žalobce neprokázal nabytí předmětných nemovitostí ani jejich užívání, nepředložil žádný doklad opravňující ho k tvrzení, že je jejich vlastníkem. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se dovolací soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolatel žádné vady řízení nenamítal a z obsahu spisu se takové vady nepodávají, zabýval se dovolací soud posouzením důvodnosti dovolání z hlediska hodnocení právních otázek předložených v předmětném dovolání.
Dovolací soud se již ve svých předchozích rozhodnutích meritorně zabýval případy, v nichž se jednalo o majetkoprávní spory při ukončení činnosti některých ze základních organizací žalobkyně a s jejich přechodem do jiných odborových svazů. Nejdetailněji tomu bylo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), z nějž vycházel v souzeném případě i odvolací soud.
V uvedeném rozhodnutí dovolací soud vycházel ze stanov žalobce v totožném znění, jako je tomu v současném řízení, a to při shodných skutkových okolnostech. Jednalo se též o případ, kdy rozhodnutím členské schůze základní organizace již nesetrvávat v dosavadním odborovém svazu znamenalo, slovy stanov žalobce, „zánik“ členství ZO v odborovém svazu. Kterak však konstatoval dovolací soud, záměrem rozhodnutí ZO však nebyl zánik právní subjektivity žalovaného (základní organizace) jako takové. Dovodil, že „stanovy žalobce vykazují v části o skončení či zániku členství mezeru. Na rozdíl od řady stanov jiných odborových svazů neobsahují ustanovení o vystoupení ZO, včetně jejího majetkového vypořádání se svazem.“ Tato mezera přispěla k tomu, že se zánik členství žalované (základní organizace jakožto právnické osoby) omezil na změnu identifikačního čísla, aniž proběhlo jakékoliv vypořádání. Stanovy žalobce přitom nepočítají s alternativou, kdy se základní organizace stane součástí jiného odborového svazu.
V citovaném rozhodnutí se dovolací soud přiklonil k závěru, že „vedlejší spolek“ (tedy i ZO) s vlastní právní subjektivitou je právnickou osobou zcela plnoprávnou, tedy právnickou osobou „se vším všudy.“ Nejvyšší soud proto dovodil, že základní organizace jakožto právnická osoba může přistoupit k realizaci práva formulovaného v §3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., tedy ze sdružení (odborového svazu) svobodně vystoupit. Zcela zásadní závěr pak Nejvyšší soud vyslovil v citovaném rozhodnutí v odstavci č. 16, kde konstatoval: „Opustila-li formou, kterou lze vyložit jako vystoupení (stanovy žalobce hovoří pouze o zániku ZO, ale obecnou úpravu v zákoně č. 83/1990 Sb. nelze ztratit ze zřetele), základní organizace odborový svaz, nelze ji nutit, aby se „zřekla“ věcí ve svém vlastnictví a ponechala je ve stávajícím odborovém svazu. Dovolací soud je přesvědčen, že takový postup by se dostal do rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu.“
I v souzeném sporu se přitom jedná o situaci, kdy žalovaná, která byla právním subjektem v rámci dosavadního odborového svazu a kontinuálně jím zůstala i po svém vstupu do jiného odborového svazu, vnesla předmětné nemovitosti jako vlastnictví základní organizace do majetkové sféry odborového svazu (žalobce). Tyto nemovitosti nevznikly a ani nebyly zakoupeny v době členství žalované v tomto odborovém svazu. Žalovaná nabyla předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy v roce 1961 (viz notářský zápis sp. zn. N 478/61 sepsaný dne 12. 8. 1961, kde jako kupující vystupoval Závodní výbor ROH Strojní a traktorová stanice v R.) a na základě usnesení mimořádného sjezdu o ukončení existence ROH a právním nástupnictví ze dne 2. 3. 1990, dle něhož přešel majetek revolučního odborového hnutí, ke kterému měly právo hospodaření závodní výbory ROH do vlastnictví základních, popř. místních odborových organizací. Nabytí vlastnického práva pak bylo potvrzeno dopisem Majetkové správní delimitační unie odborových svazů ze dne 11. 12. 1991. Není tedy pravdou, jak tvrdí žalobce, že tento majetek tedy nikdy nebyl ve vlastnictví žalované.
I v souzeném sporu je možno nepochybně hodnotit usnesení členské schůze ZO OS pracovníků zemědělství a výživy Asociace svobodných odborů České republiky SRS R. ze dne 26. 4. 2004 jako projevení vůle vystoupit z dosavadního odborového svazu (žalobce) a vstoupit do jiného odborového svazu, a to s veškerým svým majetkem. Jedná se tedy o postup, jenž byl Nejvyšším soudem v citovaném rozhodnutí označen za realizaci práva formulovaného v §3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., potažmo tedy práva svobodně se sdružovat zakotveného v čl. 20 Listiny základních práv a svobod. Nelze klást k tíži žalované (základní organizace), že stanovy žalobce neupravují vypořádání majetku v případě podobného projevu vůle základní organizace (člena odborového svazu). Absence takové úpravy ve stanovách ještě neznamená, že je tím suspendováno právo člena sdružení garantované právním řádem České republiky. V takovém případě se nejedná – jak namítá žalobce – o nepřípustný zásah státní moci do spolkové samosprávy, nýbrž o poskytnutí ochrany právu upravenému platným a účinným právním předpisem.
Dovolací soud však nadále trvá na tom, že závěry zde vyslovené jsou závazné pouze pro účastníky sporu a nelze je zobecnit. Jsou odvislé od znění stanov konkrétního svazu, právních úkonů účastníků a ostatních skutkových okolností. Nelze vést paralelu mezi těmito závěry a vztahy ZO jiných odborových svazů k těmto svazům (viz i výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007).
Vycházel-li tedy za daných skutkových okolností odvolací soud z právních závěrů vyslovených již v několikráte citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, je nutno dovoláním napadené rozhodnutí považovat za správné a souladné s ustálenou rozhodovací praxí českých soudů. Naopak poukaz dovolatele na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 180/2008 či 28 Cdo 3716/2008) je nepřípadný, neboť jednak jde o rozhodnutí nemeritorní povahy a jednak se v nich Nejvyšší soud zabýval poněkud jinou problematikou založenou na jiných skutkových a procesních okolnostech.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto jej podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu