ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3725.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3725/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Hl. m. P. , zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. f. ČR , a 2) D. H., zastoupené advokátkou, o uložení povinnosti převést nemovitost a určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 513/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, č. j. 20 Co 20/2009-228, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž byla napadena ta část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně znějícího tak, že „žaloba, aby soud uložil 1. žalovanému povinnost do 90 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku převést dle podmínek stanovených zákonem č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších platném a účinném ke dni 10. 7. 2001, do vlastnictví žalobce pozemek – parc. č. 371/1 v katastrálním území M., zapsaný na LV č. 852, který je veden u Katastrálního úřadu pro Hl. m. P., Katastrální pracoviště P., se zamítá.“
II. Jinak se dovolání odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 9.800,- Kč k rukám advokátky, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV.Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených částech, tedy ve výrocích, jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby bylo určeno vlastnické právo České republiky k pozemku identifikovanému ve výroku II. a aby žalovanému 1) byla uložena povinnost převést do 90 dnů od nabytí právní moci rozsudku do vlastnictví žalobce týž pozemek (dále jen „předmětný pozemek“). Ve výroku II. odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně týkající se povinnosti nahradit náklady řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) a ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva České republiky, „jestliže se současně domáhá na prvním žalovaném převedení sporného pozemku,
a otázku jeho vlastnictví je tudíž namístě v rámci této žaloby posoudit jako otázku předběžnou“. Námitka žalobce, že žaluje z různých právních vztahů, neobstojí, neboť ke druhé žalované v žádném právním vztahu není a ta mohla svůj právní zájem na věci v řízení uplatnit typicky jako vedlejší účastník. „Soud prvního stupně rovněž správně posoudil uplatněnou námitku promlčení nároku žalobce, který je nepochybně právem majetkové povahy, a správně dovodil, že promlčecí doba ve smyslu §101 o.z. žalobci v době podání žaloby dne 23. 11. 2005 již uplynula.“ Počátek běhu této promlčecí doby je nutno vztahovat na den následující po dni, v němž byla uplatněna žádost o převod pozemku (10. 7. 2001). Poukaz žalobce na §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. není případný, neboť obrat „bez zbytečného odkladu“ vyjadřuje pouze zájem na tom, aby P. f. ČR jednal při předkládání návrhů příslušných smluv (po řádném prokázání nároku) v rozumném časovém rozpětí. Nejde však o stanovení žádné konkrétní lhůty k plnění a taková lhůta není vymezena ani v jiném ustanovení zákona. Žalovaný tak byl povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o převod předmětného pozemku požádán. Lichá je i námitka žalobce, že žalovaný 1) ve svém vyjádření k žalobě jeho právo uznal „s účinky ve smyslu §588 o.z.“. Důvodná není ani námitka žalobce, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného 1) je v rozporu s dobrými mravy. V daném případě se žalobce bez váženého důvodu o své právo dlouhodobě nestaral a včas je nevykonal, ačkoliv mu v tom nebránila žádná překážka.
Tento rozsudek v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a jeho důvodnost dovozuje z nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Za zásadní považuje dovolatel zejména otázku, zda má naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika v situaci, kdy se žalobce jako obec domáhá žalobou vůči P. f. ČR převodu pozemku na základě žádosti podané podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., přičemž tento pozemek je ke dni podání žaloby již zapsán v katastru nemovitostí jako vlastnictví třetí osoby, na níž P. f. ČR vlastnictví převedl smlouvou. Pokud by se žalobce za daných okolností domáhal pouze plnění, tj. uložení povinnosti žalovanému 1) předmětný pozemek převést, pak by v případě úspěchu žalovaná 2) pozbyla své vlastnické právo v řízení, jehož nebyla účastníkem. Zásadní právní význam má i otázka, zda v daném případě je dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, den následující pod dni podání žádosti obce P. f. ČR o převod pozemků. Zákon č. 95/1999 Sb. stanoví v §11 odst. 3 žalovanému 1) lhůtu k plnění, přičemž tato lhůta je stanovena vágně, slovy „bez zbytečného odkladu“. Jak dlouhý odklad je v daném případě běžný a jak dlouhý odklad je již zbytečný, musí být posuzováno s ohledem na běžnou a ustálenou praxi mezi žalobcem a prvním žalovaným. Dovolatel též brojí proti závěru odvolacího soudu, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného 1) nebylo v rozporu s dobrými mravy a poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 643/04. Podle jeho názoru šlo v případě daného jednání žalovaného 1) o jasné zneužití práva a je nutno se vypořádat s tím, jaká byla motivace žalovaného 1) vedoucí jej právě v tomto konkrétním případě k uplatnění námitky promlčení. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Dle vyjádření žalovaného 1) rozhodl soud odvolací na podkladě úplně zjištěných skutkových okolností a věc správně posoudil i po právní stránce. Žalovaný se ztotožňuje s vyřešením otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva České republiky k předmětnému pozemku. Na absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce nemění nic ani to, jaké by bylo postavení žalované v řízení, v němž by bylo žalováno toliko na vydání pozemku. Žalobcem uplatňovaný nárok na převedení pozemku je nepochybně nárokem majetkoprávním, které se v souladu s občanským zákoníkem promlčuje. V případě lhůty vyjádřené slovy „bez zbytečného odkladu“ se nejedná o lhůtu, která by prodlužovala promlčecí dobu nebo posunovala její počátek. Soudy obou stupňů též správně posoudily uplatněnou námitku promlčení i z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení žalobce zjednodušuje pouze na její postavení v řízení, což není logické. O jiné argumenty žalobce toto své stanovisko neopírá. Žalovaná 2) poukazuje na to, že i kdyby došlo k posunu počátku běhu promlčecí doby, k promlčení od roku 2001 by dávno došlo, neboť žaloba byla podána až v roce 2005. V rozhodnutí odvolacího soudu není nikde ani zmínka o tom, že námitka promlčení nemůže být nikdy zneužitím práva, pokud se jedná o vztah obce a právnické osoby. Soud pouze upozornil na skutečnost, že žalobce neuvedl žádný důvod, který by mu znemožnil podat žalobu před uplynutím promlčecí doby. Dovolání žalobce je nepřípustné, a proto žalovaná 2) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud považoval za zásadně právně významnou otázku, zda je dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, den následující pod dni podání žádosti obce P. f. ČR o převod pozemků podle §5 zákona č. 95/1999 Sb. a také otázku, v jakém časovém rozmezí by měla být zohledněna lhůta „bez zbytečného odkladu“ upravená v §11 odst. 3 téhož zákonného předpisu. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné proti té části výroku I. napadeného rozsudku, v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně.
Naopak, v části, v níž dovolání směřuje proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům, neshledal dovolací soud dovolání přípustným, neboť řešení právní otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je obsaženo v ustálené judikatuře dovolacího soudu a rozhodnutí soudu odvolacího je v daném případě se závěry v této judikatuře obsaženými v souladu.
Soudní praxe zcela jednotně zastává stanovisko, že požadavek existence naléhavého právního zájmu je zde proto, aby nebyla vydávána pro praxi nepotřebná rozhodnutí, jimiž není sporný vztah řešen, a aby bylo takto zabráněno nadbytečným sporům, které by se vztahovaly jen k dílčím otázkám, jež jsou řešitelné jako otázky předběžné při uplatnění žalob, zejména podle §80 písm. b) o. s. ř. Z toho se vyvozuje, že žalobce již nemůže mít naléhavý právní zájem na určení práva či právního vztahu v případě, že může žalovat na plnění. Nadbytečnost žalobního žádání domáhajícího se určení vlastnického práva k dotčené nemovitosti je i v tomto případě zcela zřejmá. To vyplývá již z toho, že žalobce se především domáhal stanovení povinnosti žalovanému 1) k převodu předmětné nemovitosti do jeho vlastnictví. Určení vlastnického práva pro Českou republiku by jeho požadavek nikterak neřešilo (jeho právní postavení by se nestalo jistým), přičemž otázku vlastnictví k dané nemovitosti soud v takovém případě pojímá jako otázku předběžnou ve smyslu §135 o.s. ř.
Žalobce ostatně staví důvodnost své určovací žaloby na přesvědčení, že smlouva o převodu předmětného pozemku uzavřená dne 10. 7. 2001 mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) je absolutně neplatná pro rozpor s §5 zákona č. 95/1999 Sb. Zcela nad rámec odůvodnění k tomu dovolací soud poznamenává, že uvedený zákon je naprosto zřetelně založen na přednosti práv osob oprávněných ve smyslu restitučních právních předpisů před případnými nároky jiných osob (např. žalobce). Zákon č. 95/1999 Sb. ve znění účinném od 6. 8. 2003 výslovně upravuje povinnost P. f. ČR pozemek, o jehož převod požádala obec, neprodleně nabídnout oprávněným osobám, pokud tak dosud neučinil (§5 odst. 3, věta poslední). Zásada přednostního uspokojení nároků osob oprávněných však pramenila z citovaného zákona i ve znění, v němž tato výslovná úprava obsažena nebyla. Splnění takového postupu ze strany P. f. by bylo třeba vyžadovat i bez této výslovné úpravy, jak konec konců vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a soudu Ústavního (k tomu např. srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., III. a IV., v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení však není podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Protože dovolání není v tomto rozsahu přípustné, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud tedy přistoupil k posouzení právní otázky, kterou z výše uvedených důvodu považoval za zásadně právně významnou.
Otázkou promlčení práva obce na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o P. f. ČR, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (pokud nebude uvedeno jinak, ve znění účinném do 24. 7. 2001 – zákon č. 253/2001 Sb. – dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“) se dovolací soud zabýval v nedávné judikatuře, v níž dospěl k závěru, že toto právo je právem majetkové povahy a promlčuje se podle ustanovení §100 a 101 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Dovolací soud v tomto rozhodnutí též konstatoval, že „na tomto závěru nemění nic ani to, že žalovaný 1) (pzn. P. f. ČR ) měl na základě §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. předložit příslušný návrh smlouvy žalobci bez zbytečného odkladu, neboť neurčitě vyjádřená lhůta „bez zbytečného odkladu“ je lhůtou pořádkovou, s jejímž uplynutím právní předpisy nespojují výslovně žádné právní následky.
K tomu je třeba dodat, že i kdyby výše uvedená, neurčitě vyjádřená lhůta „bez zbytečného odkladu“ byla zohledněna, bylo by na ní třeba pohlížet tak, že její délka musí odpovídat době, kterou P. f. ČR potřebuje nezbytně k přezkoumání formální správnosti a důvodnosti (oprávněnosti) vzneseného požadavku na převod vlastnického práva k danému pozemku na obec, tedy včetně zjištění, zda k danému pozemku nevznikl nárok osobě oprávněné podle restitučních právních předpisů či (podle znění zákona č. 95/1999 od 25. 7. 2001) nabídnutí pozemku osobám oprávněným, pokud tak P. f. již neučinil. Tato doba by podle zásady proporcionality neměla výrazně překročit lhůtu, kterou mají nabyvatelé obecně k přijetí návrhu P. f. na uzavření kupní smlouvy nebo smlouvy o převodu zemědělských pozemků, vyjádřenou v §11 odst. 3 uvedeného zákona, tedy 90 dnů, resp. 45 dnů (ve znění uvedeného zákona účinného od 13. 9. 2005 – z. č. 342/2005 Sb.).
Tento závěr odpovídá i tomu, co Nejvyšší soud uvedl ve výše citovaném rozhodnutí, tedy že lhůta „bez zbytečného dokladu“ „nemůže mít vliv na uplynutí promlčecí doby v dané věci, kde žalobce přikročil k podání žaloby až s prodlením jeden a půl roku po tříleté promlčecí době, taková doba jistě překračuje lhůtu bez zbytečného odkladu, jež měla k činnosti povinovat prvého žalovaného.“ I v daném případě byl nárok u soudu uplatněn po čtyřech letech, čtyř měsících a třinácti dnech od podání žádosti obce, čímž byla tříletá promlčecí doba překročena o jeden rok, čtyři měsíce a dvanáct dnů, tedy z obdobným časovým odstupem jako ve výše uvedeném případě.
K lhůtě „bez zbytečného odkladu“ by tedy mohlo být v souvislosti s ustanoveními zákona č. 95/1999 Sb., při zohlednění výše uvedených kritérií přihlédnuto, a to z toho důvodu, že povinnost P. f. ČR k uzavření smlouvy ve smyslu §5 cit. zákona je podmíněna právě tím, že převodu nebrání práva třetích osob (viz návětí uvedeného ustanovení), jež mají před uspokojením práv obcí v tomto případě přednost. Počátek běhu promlčecí doby tak může být odsunut na dobu nezbytnou pro zjištění, zda tu nejsou taková práva třetích osob, která by konkurovala právu obce na uzavření příslušné smlouvy. Vzhledem k tomu, že P. f. ČR musí v mnoha případech nejdříve dotčený pozemek nabídnout (a to neprodleně ) k převodu osobám oprávněným, neučinil-li tak již dříve, nebylo by spravedlivé vázat počátek běhu promlčecí doby bezprostředně na podání žádosti obce o uzavření příslušné smlouvy, neboť obec tyto úkony F. nemůže právně relevantním způsobem ovlivnit. Na druhou stranu není možné takový posun počátku běhu promlčecí doby vykládat příliš extenzivně, neboť by to neodpovídalo zásadě soukromého práva, že každý si má střežit svá práva.
Nejvyšší soud v souzeném případě s přihlédnutí k výše uvedenému považoval rozsudek odvolacího soudu i v této části za správný a dovolání za nedůvodné, a proto jej za postupu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, a proto nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému 1) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalované 2) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), a 4.500,- Kč (srov. §8, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.) v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 9.800,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, jež žalovanou 2) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu