ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4153.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4153/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobce H. m. P ., zastoupeného advokátem, za účasti: 1) V. Š., 2) V. Š ., 3) M. Š ., , 4) R. Š ., 5) Z. B ., všech zastoupených advokátem, 6) S. s. hl. m. P. „v l.“ , zastoupeného advokátkou, 7) P. f. Č. r ., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 638/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, č. j. 24 Co 373/2008 – 73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že účastníci 1) až 5) nejsou vlastníky pozemků blíže identifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a aby v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 13. 9. 2007, č. j. PÚ 231/07. Ve výroku II. odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a účastníky 1) až 5). Ve výrocích III. a IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zabýval především otázkou, která byla i v odvolacím řízení mezi účastníky sporná, a to zda rozhodnutím správního orgánu vydané pozemky (dále též „předmětné pozemky“) jsou zastavěny ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Odvolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007 či ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007) a z nálezů Ústavního soudu (např. nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/2003) a dospěl k závěru, že pojem zastavěnosti je třeba chápat tak, jak vyplývá z hmotně právních předpisů včetně zvláštního zákona č. 229/1991 Sb., který je třeba aplikovat přednostně, jestliže danou problematiku upravuje. Za irelevantní je třeba považovat předpisy z oboru práva správního. Základním předpokladem pro aplikaci §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního, tj. určitá část zemského povrchu, je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce v uvedeném ustanovení vyjádřil veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovy, tělovýchovnými a sportovními zařízeními, a pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemků nezařadil. Při interpretaci tohoto ustanovení nelze používat extenzivní výklad pojmu „zastavěný pozemek“. Vůdčím principem při výkladu restitučních předpisů musí být účel restitučního zákona, přičemž je nutno preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03, je v tomto ohledu nutno považovat za vymykající se ustálené judikatuře Ústavního soudu. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s výše uvedenými výkladovými pravidly, dovodil-li, že předmětné pozemky, na nichž se nachází protihlukový val, resp. protihluková zeď s protihlukovým valem a parkoviště, nelze z hlediska §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. považovat za zastavěné. Změnou v subjektu vlastnického práva v důsledku vydání předmětných pozemků nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter pozemků je dán územním plánem, a dochází tak pouze ke změně vlastníka, který je územním plánem vázán. Okolnost, že na sousedním pozemku byla vybudována komunikace v rámci sídliště, není důvodem k tomu, aby předmětné pozemky nebyly vydány oprávněným osobám.
Proti výrokům I., II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost dovozuje z toho, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětné pozemky nelze považovat za nezastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03 se ustálené judikatuře tohoto soudu nevymyká. Naopak, odvolacím soudem citované nálezy Ústavního soudu řešily případy skutkově zcela odlišné. Na pozemky, které byly předmětem těchto nálezů, nelze vztáhnout institut tzv. obecného užívání (§34 zákona č. 128/2000 Sb.). Právě tento institut vydání předmětných pozemků brání. Vlastník obecně užívaných pozemků je odpovědný za jejich údržbu a za následky, které případným zanedbáním údržby vzniknou. Obce jsou podle současné judikatury obecných soudů navíc povinny vlastníkům obecně užívaných pozemků poskytnout náhradu za jejich užívání. Vydáním těchto pozemků se stát zbavuje povinnosti poskytnout oprávněným osobám náhradu, přičemž toto břemeno přenáší na obce. Vydání pozemků, které jsou trvale užívány jinými, se příčí smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Na jednom z předmětných pozemků se navíc nachází místní komunikace, která je podle ustálené judikatury samostatnou věci v občanskoprávním smyslu. I ostatní pozemky jsou součástmi přilehlých komunikací, a je tedy nutno je považovat za pozemky zastavěné. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník 7) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobce považuje částečně za důvodné. Parkoviště a protihlukové valy nelze sice považovat za stavbu, avšak pozemky jsou součástí sídliště, které tvoří jeden urbanistický a architektonický celek, jehož součástí jsou i místní komunikace a občanská a technická vybavenost. Jedná se o pozemky uprostřed města a nelze je ani v budoucnu zemědělsky a lesnicky využít, jak to má na mysli §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se výkladem §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. zabýval ve svých četných rozhodnutích, v nichž výslovně interpretoval i pojmy jako „zastavěnost“ či „stavba“ upravené tímto ustanovením. Nejvyšší soud konstantně setrvává na názoru, že uvedené ustanovení je nutno interpretovat restriktivně, neboť stanovuje výjimky z pravidla, že osobám oprávněným se v zásadě vydávají ty pozemky, které jim byly za trvání totalitního komunistického režimu odňaty (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 767/2006, ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007 nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2398/2008, všechny veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Tentýž závěr je ostatně zastáván i v judikatuře Ústavního soudu. Tak například v nálezu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 31, č. 123, str. 113, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) Ústavní soud zdůraznil: „Rovněž restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán.“ Podle Ústavního soudu aplikace §11 odst. 1 tohoto zákona přichází v úvahu až tehdy, jsou-li splněny tam uvedené podmínky, a to „beze všech pochybností“. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v každém jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně zkoumány a vyloženy, a to v souladu s primárním účelem dotčeného zákona.“
Problematikou pozemků nacházejících se v areálech sídlišť se přitom Nejvyšší soud výslovně zabýval v již uvedeném rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, v němž uvedl, že „z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení (rozum. §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v §11 odst. 1 veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovem, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil.“
Dovolací soud se i v souzeném případě přiklání k této interpretaci dotčeného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť odpovídá výkladovým pravidlům obecným, jak byly citovány výše. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se těmto zásadám nepříčí, naopak vychází z uvedené konstantní judikatury Nejvyššího soudu a soudu Ústavního.
Jestliže dovolatel poukazuje na to, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03, řeší obdobný případ rozdílně, pak dovolacímu soudu nezbývá než souhlasit s názorem soudu odvolacího, že toto rozhodnutí není možno v porovnání s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu považovat za judikatorně relevantní. Ústavní soud rozhodl formou usnesení, což je rozhodnutí procesní povahy, které není založeno na posouzení věci samé, a proto nesplňuje nároky kladené na rozhodnutí, jímž je usměrňována judikatura v otázce výkladu hmotného práva.
Co se týče argumentu, že vydání předmětných pozemků brání institut „obecného užívání“, jež tyto pozemky jakožto veřejná prostranství tíží (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), neshledává dovolací soud, že by taková okolnost byla zákonem předvídanou překážkou pro vydání pozemků. Vzhledem k výše uvedené teleologické interpretaci tzv. restitučních právních předpisů nelze ani dovodit, že by se vydání předmětných pozemků příčilo smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb. Dovolací soud si je samozřejmě vědom možných dopadů vydání předmětných pozemků do majetkoprávních vztahů mezi osobami oprávněnými a žalobcem (případně dalšími subjekty), avšak to samo o sobě nemůže vést k závěru, že se vydání pozemků příčí smyslu a účelu restitučních právních předpisů. Ostatně, kterak konstatoval sám dovolatel, i v daném případě zůstane užívací titul pro obyvatele dotčeného souboru staveb (sídliště) po vydání předmětných pozemků zachován.
Jestliže dovolatel namítá, že jeden z předmětných pozemků je zastavěn pozemní komunikací, pak toto jeho tvrzení neodpovídá soudem prvního stupně zjištěným skutkovým okolnostem. V tomto dovolacím řízení nelze ani přezkoumávat, zda napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění majícího podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz §241a odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu žalobce výslovně napadá i ve výrocích I., II. a III., zabýval se dovolací soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti těmto výrokům, v nichž odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud se otázkou, na jejímž zodpovězení je napadené rozhodnutí založeno, ve svých předchozích rozhodnutích věcně zabýval a odvolací soud závěry Nejvyšším soudem dovozené respektoval a na daný případ přiléhavě aplikoval. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní významnost, pro niž by bylo možno založit přípustnost žalobcova dovolání.
Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl, přičemž při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuta, nemá na náhradu nákladů řízení právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu