ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.430.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 430/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, jednajícího prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, proti žalované Z. K. , zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, u určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 176/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 9. 9. 2009, č.j. 12 Co 828/2007-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 9. 9. 2009, č.j. 12 Co 828/2007-150, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č.j. 5 C 176/2006-109, Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 630/18, 630/19 a 630/34 v katastrálním území Ú. u P. T. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). O věci znovu rozhodoval po té, co dříve vydané rozsudky soudů obou stupňů, jimiž byla žaloba zamítnuta (rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 11. 2003, č.j. 5 C 1140/2002-38, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2005, č.j. 10 Co 91/2004-57), byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006, č.j. 28 Cdo 370/2006-71; dovolací soud v něm soudům obou stupňů připomněl právní názor, že „i posouzení platnosti dohody o vydání věci podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), je sporem občanskoprávním, jehož projednání je v pravomoci soudu, přičemž ani schválení dohody pozemkovým úřadem podle §9 odst. 2 zákona o půdě nemůže zhojit případnou neplatnost této dohody“.
Po doplnění dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že vlastnické právo k předmětným pozemkům (jež původně svědčilo rodičům žalované M. a Z. E.) přešlo na stát v roce 1961 způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. Dohoda o vydání pozemků, kterou dne 19. 2. 1993 uzavřeli Z. E., M. E. ml. a Z. K. (oprávněné osoby podle ustanovení §4 odst. 1 a odst. 2 písm. c/ zákona o půdě) s držitelem pozemků Zemědělským družstvem Hříškov, byla podle §9 odst. 2 zákona o půdě schválena rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového úřadu v Lounech ze dne 27. 4. 1993, č.j. 381/93-R/1208/92/Ver, jež nabylo právní moci dne 20. 5. 1993. Spoluvlastnické podíly náležející oprávněným osobám M. E. (bratru žalované) a Z. E. (matce žalované) přešly na žalovanou na základě rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí dědictví po těchto zůstavitelích (usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 1996, č.j. D 1562/95-21, resp. usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 9. 1996, č.j. D 247/96-29).
Námitky, které žalobkyně vznesla vůči platnosti dohody o vydání pozemků, zpochybňujíc postavení Zemědělského družstva Hříškov při jejím uzavření jako osoby povinné (§5 odst. 2 zákona o půdě), soud prvního stupně neshledal opodstatněné. Uzavřel, že ke dni účinnosti zákona o půdě byly pozemky ve vlastnictví České republiky a právo trvalého užívání k nim mělo právě Zemědělské družstvo Hříškov, jemuž byly do trvalého a bezplatného užívání odevzdány s účinností od 1. 10. 1987 na základě hospodářské smlouvy, kterou družstvo uzavřelo dne 18. 9. 1987 (pod č. 203/29/89) s tehdejším Okresním národním výborem v Lounech. Pozemky byly družstvem obhospodařovány i fakticky a k plnění úkolů žalobkyně využívány nebyly. Právo trvalého užívání svědčící Zemědělskému družstvu Hříškov a existující i v době účinnosti zákona o půdě bylo zapsáno v evidenci nemovitostí a ani žalobkyní (Ministerstvem obrany jako jeho organizační složkou) nebylo dříve zpochybňováno. K duplicitnímu zápisu vlastnictví k totožným pozemkům do katastru nemovitostí došlo až po roce 2000, kdy titulem vlastnického práva pro žalobkyni měla být hospodářská smlouva č. 6/84 (smlouva o převodu správy národního majetku, uzavřená dne 17. 7. 1984 mezi Okresním národním výborem v Lounech jako předávající organizací a Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou Litoměřice, jejímž nadřízeným orgánem bylo Ministerstvo národní obrany, jako organizací přejímající). Označení parcel v této hospodářské smlouvě shledal soud prvního stupně neurčitým a doplnil, že ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu podle §22 odst. 1 zákona o půdě již zaniklo. Uzavřel tudíž, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit existenci práva trvalého užívání pozemků, které ke dni účinnosti zákona o půdě patřilo Zemědělskému družstvu Hříškov a s nímž jako s povinnou osobou podle §5 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o půdě uzavřely oprávněné osoby podle §9 odst. 1 zákona o půdě platnou dohodu o vydání nemovitostí; po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu o jejím schválení (§9 odst. 2 zákona o půdě) se dohoda stala titulem pro znovunabytí vlastnického práva oprávněných osob k předmětným pozemkům.
Rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, č.j. 12 Co 828/2007-150, Krajský soud v Ústí na Labem jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že vlastníkem pozemků parc. č. 630/18, 630/19 a 630/34 v katastrálním území Ú. u P. T. je Česká republika. Z obsáhlého odůvodnění rozsudku (jdoucího až nad rámec zákonem požadované stručnosti; §157 odst. 2 občanského soudního řádu) vyplývá především, že odvolací soud posoudil dohodu o vydání nemovitostí jako neplatnou, vycházeje ze závěru, že Zemědělské družstvo Hříškov nebylo povinnou osobou. Nijak přitom nezpochybnil závěr soudu prvního stupně o postavení žalované jako oprávněné osoby, o existenci restitučního důvodu k vydání nemovitostí ani o faktických užívacích poměrech. Z důvodu neurčité identifikace pozemků označil za neplatnou (podle §22 odst. 1 zákona č. 109/1964, hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) jak hospodářskou smlouvou, jíž dne 17. 7. 1984 uzavřel tehdejší Okresní národní výbor v Lounech s Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou Litoměřice, tak i hospodářskou smlouvu, jíž ONV v Lounech uzavřel později (dne 18. 9. 1987) se Zemědělským družstvem Hříškov. Přes zjištěný faktický stav, kdy s pozemky v době účinnosti zákona o půdě prokazatelně hospodařilo Zemědělské družstvo Hříškov, uzavřel, že na základě neplatné hospodářské smlouvy právo trvalého užívání k pozemkům tomuto družstvu vzniknout nemohlo a družstvo proto nemohlo být ani povinnou osobou podle §5 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Dovodil, že předmětné pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky (aniž by uvedl, které jeho organizační složce přísluší právo hospodaření s tímto majetkem státu). Dodal, že ke zhojení neplatnosti dohody o vydání věci nemohlo dojít ani vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu o jejím schválení podle §9 odst. 2 zákona o půdě, které dosud nebylo doručeno povinné osobě a nenabylo proto právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. K otázce jeho přípustnosti se nevyjádřila a odkázala na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o důvodech dovolání. Konkrétně namítala, že odvolací soud při právním posouzení věci pominul otázku naléhavého právního zájmu na žádaném určení i otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění práva u soudu. Nepřihlédl k tomu, že dohodu o vydání nemovitostí uzavírala žalovaná v dobré víře se subjektem, jemuž i podle evidence nemovitostí svědčilo právo trvalého užívání pozemků ve vlastnictví státu. Hospodářská smlouva z roku 1984, o kterou žalobkyně svou aktivní legitimaci k vedení sporu opírá, v katastru nemovitostí evidována nebyla a k duplicitnímu zápisu vlastnického práva došlo až o mnoho let později, po vypracování geometrického plánu. Před podáním žaloby nebylo vlastnické právo žalované jakkoli zpochybňováno a respektovala je i sama žalobkyně, která zpočátku s žalovanou jednala o odkoupení pozemků. Za těchto okolností pokládá žalovaná za vyloučené, aby ji rozhodnutím soudu vydaným po téměř osmnácti letech od uzavření dohody o vydání pozemků bylo vlastnické právo znovu odňato a aby k její tíži byly kladeny nesrovnalosti v evidenci nemovitostí. Dovozovala, že takový závěr odporuje smyslu a účelu restitučních předpisů a žalobu označila za šikanosní, porušující zásadu dobrých mravů. Za nesprávný označila i závěr odvolacího soudu, že povinnou osobou podle §5 zákona o půdě je pouze ten subjekt, který má k nemovitostem pouze formálně právo hospodaření, bez toho, aniž by nemovitosti užíval i fakticky. Odlišný závěr odvolacího soudu pokládá za nelogický, jelikož v takovém případě – nebylo-li k pozemkům platně zřízeno právo hospodaření ani právo trvalého užívání jinému subjektu – by zde nebyla žádná povinná osoba k vydání těchto nemovitostí. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zopakovala, že titulem vzniku práva hospodaření, od něhož její organizační složka odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění práva, je hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku ze dne 17. 7. 1984; její nedílnou součástí je i geometrický plán ze dne 17. 2. 1978. Má zato, že nelze klást k její tíži, pokud údaje z dřívější evidence nemovitostí nebyly příslušným katastrálním úřadem správně převzaty do operátu katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Námitky žalované, jimiž zpochybňuje správnost právního posouzení věci dovolacím soudem, jsou podřatitelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; týkají se jednak závěrů odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na žádaném určení a o její aktivní věcné legitimaci a současně i posouzení žaloby po stránce věcné. K prvnímu okruhu námitek lze uvést, že žalujícím subjektem v posuzované věci je Česká republika, jejímž jménem jedná Ministerstvo obrany jako organizační složka státu (§3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). S ohledem na zjištění o duplicitním zápisu vlastnického práva žalobkyně i žalované k totožným nemovitostem v katastru nemovitostí, který činí otázku vlastnictví spornou, žalobkyně naléhavý právní zájem na žádaném určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. nepostrádá. Tvrdí-li, že je nositelkou vlastnického práva, je k jeho uplatnění aktivně věcně legitimována i v řízení před soudem (srov. §14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb.). Potud námitky žalované opodstatněné nejsou.
Jako správný hodnotí Nejvyšší soud i závěr odvolacího soudu, že dohodu o vydání nemovitosti podle §9 odst. 1 zákona o půdě může oprávněná osoba platně uzavřít pouze s osobou povinnou, kterou určuje ustanovení §5 zákona o půdě. Případná neplatnost dohody (jíž posouzení je v kompetenci civilního soudu; §7 odst. 1 o. s. ř.) nemůže být zhojena ani rozhodnutím pozemkového úřadu o jejím schválení podle §9 odst. 2 zákona o půdě, jak Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1857/97, (uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 5/1999) a v posuzované věci je znovu připomněl soudům obou stupňů rozsudkem ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 370/2006, aniž by jím současně prejudikoval, který subjekt byl v posuzované věci osobou legitimovanou k uspokojení nároku žalované (jejích právních předchůdců). Vycházeje ze znění ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě soudům obou stupňů vytkl, že k určení povinné osoby jsou jimi učiněné skutkové závěry pouze o faktickém hospodaření s národním majetkem v době účinnosti zákona o půdě nepostačující. Tyto právní názory neopouští ani nyní a se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu, zjištěným v průběhu dalšího řízení, k nim doplňuje následující.
Ustanovení §5 odst. 1 zákona o půdě povinné osoby obecně definuje (s výjimkami popsanými pod písmeny a/ a b/) jako stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží. Legální definice pojmu „právnická osoba, která nemovitost drží“, je pak obsažena v odstavci 2 tohoto ustanovení (včleněného do zákona o půdě novelou provedenou zákonem č. 93/1992 Sb.), podle něhož se touto osobou rozumí: a/ právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání a b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník.
Je-li tudíž zjistitelné, která právnická osoba držela nemovitosti ve vlastnictví státu v době účinnosti zákona o půdě coby subjekt odpovídající znakům vymezeným v ustanovení §5 odst. 2 zákona o půdě, půjde o osobu legitimovanou k plnění vůči oprávněným osobám, a to i v (případné) konkurenci s tzv. faktickým držitelem nemovitosti. Smyslu uvedené úpravy (předjímanému již preambulí zákona o půdě) ovšem odpovídá, že není-li objektově zjistitelné, která z v úvahu přicházejících právnických osob byla tou, jíž lze mít za držitele ve smyslu legální definice obsažené v §5 zákona o půdě, připíná se (zástupně) povinnost k uspokojení nároku právnické osobě, jež nemovitost držela fakticky (srov. mutatis mutandis též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 88/96). Přitom platí, že pokud oprávněná osoba vyzve k vydání nemovitosti toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že nemovitost drží, je takové podání třeba kvalifikovat jako řádnou výzvu k vydání věci (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24.2.1993, sp. zn. 3 Cdo 41/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1994).
V posuzované věci i odvolací soud dochází k závěrům, že žalovaná a její právní předchůdci (jejichž spoluvlastnické podíly nabyla posléze děděním) byli oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Nemovitosti, jež patřily jejich právním předchůdcům, na stát přešly způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. Nárok na jejich vydání uplatnily oprávněné osoby včas jak u pozemkového úřadu, tak i u Zemědělského družstva Hříškov jako osoby povinné, která jejich nárok uspokojila uzavřením dohody o vydání věci, schválené rozhodnutím pozemkového úřadu. Při uplatnění práva a jeho uspokojení se obě strany dohody důvodně domnívaly, že povinnou osobou, jež měla ke dni účinnosti zákona o půdě k nemovitostem ve vlastnictví státu právo trvalého užívání, je právě Zemědělské družstvo Hříškov a v tomto směru vycházely nejenom z faktického stavu při obhospodařování pozemků, nýbrž i z písemných operátů evidence nemovitostí, zahrnujíce v to i hospodářskou smlouvu z 18. 9. 1987, která měla být titulem práva trvalého užívání. Při závěru o její neplatnosti ani odvolací soud ovšem nenalezl jiný subjekt, který by měl k nemovitostem právo hospodaření či právo trvalého užívání; nepokládal za něj ani Ministerstvo obrany, resp. jemu podřízenou organizační složku Vojenskou ubytovací a stavební správu Litoměřice, jelikož i jí uzavřenou hospodářskou smlouvu označil za neplatnou. Zmíněná organizační složka státu přitom předmětné nemovitosti k plnění svých úkolů nevyužívala.
Vzhledem k podstatné změně skutkového stavu věci oproti stavu, jež tu byl v době vydání předchozího rozsudku Nejvyššího soudu, bylo proto povinností odvolacího soudu věc nyní posoudit i z výše uvedených hledisek, s přihlédnutím k citovaným judikatorním závěrům, jež při určování povinné osoby k uspokojení nároku na vydání věci vycházejí z legální definice uvedené v §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě, subsidiárně ovšem nepomíjejí ani stav faktický a přihlížejí i k dobré víře účastníků při uzavírání dohody o vydání nemovitosti, s důrazem na smysl a účel zákona o půdě zákonodárcem sledovaný (a předjímaný již v jeho preambuli), jímž je v prvé řadě snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Z těchto hledisek se odvolací soud věcí nyní nezabýval; jeho právní posouzení věci je tedy neúplné a tím i nesprávné.
Nejvyšší soudu proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu co do nyní řešené problematiky – nedojde-li v dalším řízení k podstatné změně skutkového stavu věci – je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř. ). V konečném rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu