ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4374.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4374/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce TRANSFIN INTERNATIONAL spol. s r. o ., IČ 47539666, se sídlem v Praze 5, Radlická 103, zastoupeného JUDr. Jasněnou Čemusovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 30, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, o zaplacení částky 665.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 131/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2008, č. j. 16 Co 255/2008-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. 2. 2004, č. j. 54 C 131/2003-40, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 o povinnosti žalovaného zaplatit původní žalobkyni JUDr. Boženě Konvalinkové, správkyni konkursní podstaty úpadce PRIVATE INVESTORS, a. s., částku 665.120,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobní návrh v částce 200.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), zastavil řízení ohledně návrhu na přiznání úroku ve výši 217.004,- Kč a úroku 10,5 % z částky 200.000,- Kč od 28. 12. 1998 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i o soudním poplatku (výroky IV. a V.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalovanému byla úpadcem, u nějž byl členem dozorčí rady, vyplacena částka 200.000,- Kč jako půjčka, která byla poskytnuta v rozporu s §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), bez předchozího souhlasu valné hromady, půjčka byla tudíž ve smyslu §39 obč. zák. neplatným právním úkonem, dále pak žalovaný obdržel od úpadce částky v celkové výši 665.120,- Kč bez právního důvodu, a na straně žalovaného proto došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. Soud dále konstatoval, že žalovaný jednal úmyslně, pokud přijal částky v celkové výši 665.120,- Kč, byla tak zachována objektivní promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. a nemohlo dojít k promlčení uplatněného práva u částek vyplacených bez právního důvodu. V části, v níž bylo neoprávněné poskytnutí prostředků žalovanému prokázáno, Obvodní soud pro Prahu 9 žalobě vyhověl, v části, v níž byla žaloba vzata zpět, řízení zastavil a ve zbytku s ohledem na žalovaným důvodně vznesenou námitku promlčení žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku o věci samé a proti výrokům nákladovým přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 29 Co 301/2004-56, je změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. V rozporu se závěry soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně, neboť došlo k uplynutí objektivní i subjektivní promlčecí doby, protože nebylo prokázáno úmyslné jednání žalovaného a žalobce se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl již po vyplacení předmětných částek žalovanému a nikoliv až po zjištění, že smlouva o půjčce byla neplatná. S ohledem na promlčení práva tak odvolací soud žalobu zamítl.
K dovolání žalobce zrušil uvedené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 33 Odo 23/2005-69, a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že řízení je stiženo vadou spočívající v tom, že ačkoliv odvolací soud nezopakoval důkazy prováděné soudem prvního stupně, dospěl k jiným skutkovým i právním závěrům ohledně úmyslného jednání žalovaného a okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení.
V novém řízení před odvolacím soudem bylo v souladu s ustanovením §107a o. s. ř. a §211 o. s. ř. usnesením ze dne 6. 11. 2007, č. j. 16 Co 238/2007-95, rozhodnuto o procesním nástupnictví společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL spol. s r. o., neboť tato společnost nabyla soubor pohledávek úpadce (mezi nimi i žalovanou pohledávku) v rámci dobrovolné veřejné dražby podle §§30 a 31 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen zákon o veřejných dražbách). K dovolání žalovaného přezkoumal toto usnesení Nejvyšší soud, který rozhodnutím ze dne 2. 4. 2008, č. j. 28 Cdo 714/2008-109, konstatoval jeho správnost.
Poté odvolací soud opětovně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a rozsudkem ze dne 26. 8. 2008, č. j. 16 Co 255/2008-115, rozsudek obvodního soudu v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud přihlédl k tomu, že se jednalo o vztah mezi obchodní společností a osobou, která byla členem jejího orgánu, v souladu s ustanovením §261 odst. 3 písm. f) obch. zák. se tedy jedná o obchodněprávní vztah a běh promlčecí doby je třeba posoudit podle §397 a §391 odst. 1 obch. zák. S ohledem na to, že nárok žalobce byl u soudu uplatněn ve čtyřleté promlčecí době, nebrání úspěšnosti žalobního návrhu vznesená námitka promlčení práva. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že žalobce není aktivně legitimován k vymáhání sporné pohledávky, zdůvodněnému tím, že ustanovení §17 odst. 3 zákona o veřejných dražbách neumožňuje platně nabýt pohledávku v rámci veřejné dražby. Odvolací soud připomenul, že převoditelným majetkovým právem je i pohledávka, kterou je tudíž možno platně nabýt v rámci dobrovolné veřejné dražby. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak odvolací soud shledal správným a přistoupil k jeho potvrzení.
Proti naposledy uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud by se podle dovolatele měl zabývat v judikatuře doposud neřešenou otázkou, zda předmětem dražby podle zákona o veřejných dražbách může být i pohledávka. Dovolatel usuzuje, že pohledávka není převoditelným majetkovým právem a nemůže dojít k jejímu přechodu podle uvedeného předpisu, neboť ten neupravuje situaci, kdy je dražena pohledávka, a zabývá se pouze přechodem práv u věcí movitých, nemovitých, podniků apod. Z absence zvláštní úpravy přechodu práv k pohledávce je pak zřejmé, že se zákon o veřejných dražbách nemůže uplatnit na dražbu pohledávek, nemohlo tedy dojít k platnému přechodu práv z pohledávky na žalobce, kterému tudíž nemohlo být přiznáno právo ve smyslu napadeného rozsudku. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolateli nelze přisvědčit, domnívá-li se, že zákon o veřejných dražbách neumožňuje dražbu pohledávek a že odvolací soud pochybil, pokud pojem „převoditelné majetkové právo“ vyložil tak, že zahrnuje i pohledávku. Především je třeba připomenout, že zákon o veřejných dražbách v §2 písm. a) vymezuje účel dražby jako přechod vlastnického nebo jiného práva, aniž by tedy jakkoliv omezoval výčet práv, jež mohou být předmětem dražby. Na toto základní vymezení pak navazuje i ustanovení §17 odst. 3 cit. zák., řadící do výčtu možných předmětů dobrovolné dražby i převoditelná majetková práva. Pohledávka přitom představuje právo věřitele na nabytí určitého majetkového prospěchu od dlužníka a zároveň jde v souladu s ustanovením §524 a násl. obč. zák. o právo v zásadě převoditelné, není tedy pochyb o tom, že ji lze považovat za převoditelné majetkové právo ve smyslu zákona o veřejných dražbách. Neobsahuje-li zákon o veřejných dražbách výslovné ustanovení o způsobu, kterým má dojít k přechodu pohledávky jako předmětu dražby na vydražitele, a jsou-li ustanovení tohoto zákona zaměřena především na úpravu přechodu práva vlastnického a jiných věcných práv, je to logický důsledek toho, že charakter věcných práv vyžaduje detailnější zákonnou úpravu, čemuž odpovídá i obecná úprava obsažená v občanském zákoníku, která se zabývá nabýváním věcných práv značně podrobněji nežli nabýváním pohledávky. Přímo zákon o veřejných dražbách pak vychází z toho, že právní úprava v něm obsažená není komplexní, a proto v §65 stanoví pro problematiku v něm přímo neřešenou podpůrné použití občanského zákoníku, který se uplatní i v případě výslovně neupravených otázek spojených s přechodem pohledávky. Námitky, kterými dovolatel zpochybňuje správnost napadeného rozhodnutí, jsou tedy zcela liché a nelze z nich dovodit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zásadně právně významné, spočívá-li na takovém řešení právní otázky, které přímo vyplývá z hmotněprávní úpravy (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 103, svazek 2/2001). Nejvyšší soud tak dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu