ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.447.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 447/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou v Praze 3, Čajkovského 8, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení souhlasu s uzavřením smlouvy o převodu pozemků, eventuelně o vydání pozemků určených soudem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 302/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, č.j. 28 Co 191/2009-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2009, č.j. 14 C 302/2008-34, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen se žalobcem uzavřít (ve výroku specifikovanou) smlouvu o převodu pozemků, event. aby žalovaný byl povinen vydat žalobci pozemek nebo pozemky, které určí soud, a jejichž hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality se rovná hodnotě vypořádávaného nároku žalobce, uplatněného částečně touto žalobou ve výši 1.273.465,89 Kč – nebo se této hodnotě co nejvíce přiblíží –, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím i soudem prvního stupně.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 3. 2008 stal nabyvatelem pohledávky založené rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 2. 10. 2006 s tím, že tato pohledávka spočívá v nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, které nebylo možné vydat.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce není původní oprávněnou osobou a vztahuje se na něj tzv. restituční tečka . Právo oprávněné osoby na převod pozemků bylo omezeno na určitou dobu s výslovným konstatováním, že po uplynutí této doby toto právo zaniká (čl. V. a VI. zákona č. 253/2003 Sb.). Právo časově omezené zaniká již pouhým uplynutím stanovené doby bez ohledu na to, zda uplatněno bylo či nebylo. Podle odvolacího soudu se na projednávaný případ nevztahuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, neboť žalobce restituční nároky postoupil dne 21. 3. 2008, tedy v době, kdy již byl v platnosti zákon č. 253/2003 Sb., a kdy nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob. Žalobce nemohl podle odvolacího soudu ani legitimně očekávat, že jeho nárok proti žalovanému bude uspokojen. Odvolací soud také uvedl, že podle konstantní judikatury nemá žalobce právo ani na výběr konkrétního pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a tvrdil, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten spatřoval v posouzení otázky, zda uplynutím dvouleté lhůty stanovené zákonem č. 253/2003 Sb. zaniká nárok na převod náhradních pozemků i v případě, že tento nárok vznikl, resp. pravomocným rozhodnutím státního orgánu byl přiznán ve vztahu k původní oprávněné osobě až po účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. Nebo zda nárok postupníka na převod náhradních pozemků nezaniká jen tehdy, když byl uplatněn před účinností zákona č. 253/2003 Sb. V této věci by tedy mohl žalobce legitimně očekávat, že jeho nárok bude uspokojen převodem náhradních pozemků. Dovolatel měl za to, že odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru o zániku nároku žalobce a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, se současným vrácením věci tomuto soudu.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil. Považoval závěry odvolacího soudu po právní stránce za správné a navrhl, aby bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce podal dovolání včas a je zastoupen advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání předpokládala, že budou naplněny podmínky podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy že bude rozsudku odvolací instance přiznán zásadní právní význam.
Dovolání však není přípustné.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do novely č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Oprávněná osoba – nikoli postupník nároku – má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do dvou let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu. V případě, že o právu na převod pozemku nerozhoduje Pozemkový úřad, oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do dvou let od doby, kdy mohla nárok na převod uplatnit u Pozemkového fondu poprvé. Po uplynutí uvedené doby právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká (§13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb.).
Uvedené podmínky žalobce nesplňuje. Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zrušil §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., avšak ratio decidendi změnil v tom smyslu, že derogační účinky nálezu nedopadají na postupníky práv zakotvených v §11 odst. 2 zákona o půdě; jejich nároky mohly být uspokojeny jen do 31. 12. 2005.
Tyto závěry pak ve své judikatuře zohlednil i Nejvyšší soud. V tomto směru je namístě poukázat zejména na rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2008 . Podle něj „postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“. Právo osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb. a návazného plenárního nálezu Ústavního soudu. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo i u soudu. Šlo o nárok neuspokojený ke dni, s nímž je spojen zánik práva. Na citované rozhodnutí pak navázala i další (sp. zn. 28 Cdo 167/2007, 28 Cdo 209/2007, 28 Cdo 604/2007 aj.).
Vzhledem k tomu, že právě na tomto určujícím závěru je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přičemž dovolací soud se touto právní otázkou již opakovaně zabýval, nebylo zapotřebí věnovat se dalším námitkám dovolatele; ani jejich oprávněnost by nemohla změnit výsledek řízení. Odvolací soud tedy rozhodl správně.
Rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 je podrobně odůvodněným vybočením z dosavadní rozhodovací praxe a jeho relevantní skutkové okolnosti nejsou obdobné nyní posuzované věci (zejména rozhodnutí o samotném nároku bylo zde vydáno až po restituční tečce a k postoupení pohledávky došlo ještě později).
Dovolání bylo proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto, neboť nelze dovodit zásadní právní význam napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. dubna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu