ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4503.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4503/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) B. K. , b) B. G. , c) J. K. , d) J. K. , e) Petra Kocůrka , nar. 31. 5. 1965, bytem v Rapotíně, Na Soutoku 144, zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným 1) Ing. M. Š. , 2) A. Š. , advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o vyklizení nemovitostí a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 19/2008 a 11 C 34/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2010, č. j. 56 Co 23/2010-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 1. října 2009, č.j. 11 C 19/2008-95, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní vyklidili dům čp. 586 s pozemkem parc. č. 8603 v katastrálním území V. (výrok I), a jímž bylo současně určeno, že označené nemovitosti jsou ve společném jmění manželů – žalovaných Ing. M. a A. Š. (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti patřily k nemovitostem ve vlastnictví státu, které byly k 29. 6. 1992 privatizovány podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, společností Vsetínská lesní, a.s. Ta je pak kupní smlouvou dne 10. 6. 1996 prodala žalovaným, kteří byli po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí od 19. 6. 1996 zapsáni v katastru jako vlastníci nemovitostí. O tom, že jim věc patří, neměli důvodné pochybnosti, v uvedeném období provedli rozsáhlou opravy domu čp. 586, včetně výměny prvků dlouhodobé životnosti. O uplatnění restitučního nároku ze strany žalobců nevěděli. Ač majetek, o který ve věci jde, byl vyloučen z privatizace (§3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.) a z tohoto důvodu je proto i kupní smlouva uzavřená následně žalovanými smlouvou neplatnou, nabyli žalovaní jakožto oprávnění držitelé (§130 odst. 1 obč. zák.) vlastnické právo vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.). Na jejich vlastnické právo nemělo vliv ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ve Vsetíně ze dne 21. 5. 2007, č. j. PÚ/2311-8/93-201), o vydání pozemků žalobcům, jelikož nebyli účastníky tohoto správního (restitučního) řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku splnění podmínek vydržení vlastnického práva a nepřihlédl k judikatuře dovolacího soudu o této otázce. Tvrdili, že nerespektování práv vlastníků v době nesvobody je všeobecně známo a proto i žalovaní v jejich případě mohli předpokládat, že postup státu při získání nemovitostí byl protiprávní a že může jít o majetek podléhající restituci, nebo se na tuto skutečnost mohli u příslušného pozemkového úřadu dotázat. Dále namítali, že soud neměl pravomoc rozhodovat o návrhu žalovaných na určení vlastnictví a rozsudkem zasáhl do pravomoci pozemkového úřadu, jehož rozhodnutí nelze přezkoumávat v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, jak plyne i ze závěrů, které vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 2 Cdon 1857/97 a 20 Cdo 2666/2004. Jiná, odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 89/2002 a 22 Cdo 3765/2007) podle názorů žalobců na posuzovanou věc nedopadají. Dovozovali, že je-li rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby rozhodnutím konstitutivním, stali se podle něj vlastníky nemovitostí, a to i pokud by byla vlastníkem jiná osoba; dovolávali se přitom i názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 257/96 a tvrdili, že rozhodnutí v restitučním řízení je závazné pro každého. Judikaturu Nejvyššího soudu o této otázce označili za kontradiktorní a tvrdili, že i proto je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Navrhli, aby byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jestliže rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení).
Námitka žalovaných o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci je argumentací zmatečnostní vadou řízení (§229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jež způsobilým dovolacím důvodem není; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2003). K vadám řízení uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédne dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Žalobci položená otázka pravomoci soudu - podřatitelná dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. - otázkou zásadního právního významu není, jelikož v posuzované věci nejde o revizi rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby (mimo rámec řízení podle částí páté o. s. ř.), nýbrž o vyklizení předmětných nemovitostí žalovanými a určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., tedy o věc vyplývající z občanskoprávních vztahů, která do pravomoci soudů podle §7 odst. 1 o. s. ř. bezesporu náleží.
Nejvyšší soud nejen v rozsudku ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod označením C 1837, ale například i v rozsudku ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, uveřejněném v Souboru pod označením C 4464, a v usneseních ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, a ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008, zaujal právní závěr, že „pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě; její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nemá ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srovnej §159a o. s. ř.)“. Tento výklad shledal i Ústavní soud ústavně konformním (srov. usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1163/08, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007). Z řečeného pro posuzovanou věc vyplývá, že pokud žalobci nebyli účastníky řízení před pozemkovým úřadem (jelikož nebyli povinnou osobou k vydání nemovitostí), nemohli na základě rozhodnutí tohoto správního orgánu dříve nabyté vlastnické právo pozbýt.
Závěry přijaté Nejvyšším soudem o této právní otázce neodporují judikatuře, na kterou dovolatelé poukazují. Není sporu o tom, že kladné rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona o půdě je rozhodnutím právotvorným, nikoliv pouze deklaratorním a že je titulem nabytí vlastnictví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2666/2004, hlásící se - co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu – k závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního kolegia uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při respektování jeho účinků nemohou být rozhodnutím dotčena práva osoby, jež nebyla účastníkem řízení a nejde o rozhodnutí, jehož subjektivní závaznost by byla rozšířena i na další osoby. Ku prospěchu nejsou žalobcům ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1857/97, ve kterém zaujal názor, že „posouzení platnosti dohody o vydání nemovitosti, byť schválené pozemkovým úřadem podle §9 odst. 2 zákona o půdě, je v pravomoci soudu“. Z odlišných skutkových základů vychází i dovolateli předestřený nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 257/96 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, č. 147), týkající se výkladu a aplikace ustanovení §8 odst. 3 (nyní §8 odst. 4) zákona o půdě.
Z ustálené judikatury odvolací soud nevybočil ani při posouzení otázky nabytí vlastnického práva vydržením. Tímto způsobem může vlastnické právo k věci nabýt pouze oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě po dobu deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.). Za oprávněného držitele je držitel pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo; přitom postačí, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře o tom, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru pod C 1067). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod C 1176).
Vycházeje ze skutkových zjištění odvolacího soudu – prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nezpochybnitelných - o důvodnosti přesvědčení žalovaných, že jim právo patří, nepokládá Nejvyšší soud právní závěry o dobré víře držitelů za zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu v tomto směru srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru pod C 1068). Své přesvědčení žalovaní opírali především o uzavřenou kupní smlouvu a stav zápisu v katastru nemovitostí (srov. též §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a nebyly jim známy jiné okolnosti, které by důvodnost jejich přesvědčení mohly zpochybnit. Po dobu držby nemovitostí se chovali jako odpovědní vlastníci, jak vyplývá ze zjištění odvolacího soudu o investicích a opravách domu. Jejich přesvědčení, že jim věc patří, opřené o konkrétní okolnosti případu i stav zápisu v katastru nemovitostí, nemohlo být zpochybněno pouze tím, že věc v minulosti (desítky let nazpět) patřila jiným fyzickým osobám a že obecně nelze vyloučit, že přechod nemovitostí na stát v dané době mohl být protiprávní.
Z výše řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním označených otázkách je v souladu s ustálenou (nerozpornou) judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde tedy o rozsudek po právní stránce zásadně významný (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nemají a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu