ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4551.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4551/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Z. d. R. n. O. , a b) Z. d. O. n. O. - v likvidaci , obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. P. , o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.052.553,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 943/94, o dovolání prvého žalobce Z. d. R. n. O. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2009, č. j. 17 Co 288/2006-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 26. 9. 2005, č. j. 9 C 943/94-139, byl ve výroku I. zamítnut návrh žalobců, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit prvému žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 453.427,- Kč spolu s náklady řízení a v téže lhůtě mu dále vydat tam specifikované movité věci nebo pro případ, že by tyto neexistovaly, zaplatit mu jejich hodnotu, a to rovněž v částkách, jak vyplývají z výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále bylo ve vztahu k prvnímu žalobci rozhodnuto též o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovanému.
Soud prvního stupně posoudil nárok žalobců jako bezdůvodné obohacení. Vzal za prokázané, že žalovanému jako oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (,,zákona o půdě“), byla právním předchůdcem žalobců, Z. d. P., se sídlem v R. n. O., vydána náhrada za znehodnocené zemědělské usedlosti (nacházející se v O., č. p. 22) a dále mu byla poskytnuta finanční náhrada a náhrada ve strojích, službách a osivech za živý a mrtvý inventář. Teprve následně bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství ČR, že povinnou osobou k poskytnutí shora uvedených náhrad byly jiné subjekty než právní předchůdce žalobců.
Ke vznesené námitce promlčení práva-nároku ze strany žalovaného dospěl soud prvního stupně k závěru, že tato je důvodná. Vycházel přitom především z ust. §107 odst. 1, 2 obč. zák., kde se uvádí, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. V daném případě tedy na straně žalobců došlo k marnému uplynutí promlčecí doby, neboť jejich žaloba byla podána až dne 8. 11. 1994, bez zřetele na skutečnost, že právní předchůdce žalobců věděl o okolnostech poukazujících na bezdůvodné obohacení žalovaného ve vztahu k náhradě za znehodnocené nemovitosti minimálně již od 11. 6. 1992, tj. od doby seznámení se znaleckým posudkem stanovujícím výši tohoto znehodnocení, a ve vztahu k náhradě za živý a mrtvý inventář a zásoby nejméně od 30. 10. 1992, jak vyplynulo z účastníky podepsaného protokolu sepsaného regionálním odborem Ministerstva zemědělství ČR, kde bylo uvedeno, že povinnou osobou k poskytnutí výše uvedených náhrad je odlišný subjekt. Na posouzení běhu promlčecí doby neměla dle názoru soudu prvního stupně vliv skutečnost, že oficiálně bylo o povinné osobě rozhodnuto Ministerstvem zemědělství ČR až dne 24. 8. 1993.
Nutno uvést, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, avšak před jeho doručením účastníkům, původní žalovaný J. P., nar. 23. 10. 1909, zemřel, a to dne 18. 11. 2005. S ohledem na výsledek dědického řízení bylo následně usnesením ze dne 24. 11. 2008, č. j. 9 C 943/94-165, rozhodnuto o procesním nástupnictví ve smyslu ust. §107 odst. 2 o. s. ř. tak, že v řízení bylo nadále pokračováno s nynějším žalovaným J. P., nar. 18. 6. 1982.
Ve vztahu k druhému žalobci, Zemědělskému družstvu Ostrov nad Oslavou, bylo řízení zastaveno již usnesením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8. 6. 2006, č. j. 9 C 943/94-153, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Tímto nabyl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a ve výroku III. v části týkající se náhrady nákladů řízení mezi druhým žalobcem a žalovaným právní moci a tyto výroky se tedy nestaly předmětem přezkumu odvolacího řízení. Nelze se jimi proto zabývat ani v rámci řízení dovolacího.
Odvolací soud se k odvolání prvého žalobce rozsudkem ze dne 11. 5. 2009, č. j. 17 Co 288/2006-177, zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a ve výroku I. tento rozsudek potvrdil jako věcně správný. Dále bylo odvolacím soudem též rozhodnuto o částečné změně výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze tak, že náklady řízení ve výši 24.747,- Kč byl prvý žalobce povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Ve zbývající části byl výrok III. rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem taktéž potvrzen (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal prvý žalobce dovolání. Namítá, že právní názor odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o uplynutí subjektivní promlčecí doby v případě práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení není správný a je v rozporu s hmotným právem. Dovolatel upozorňuje na skutečnost, že protokol, od jehož sepsání (dne 30. 10. 1992) odvozovaly obě nižší instance počátek běhu promlčecí doby ohledně požadované náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, nemá povahu správního rozhodnutí dle §46 správního řádu. Výsledek ústního jednání není pro účastníky jednání závazný a názor správního orgánu takto vyslovený může být tudíž změněn. Dovolatel uvádí, že právě okamžik doručení následně vydaného správního rozhodnutí, které bylo žalobci doručeno až dne 9. 11. 1992, je právě tím subjektivním momentem, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení i kdo je získal. V tomto smyslu také zformuloval tři otázky, jež mají dle jeho mínění zásadní právní významu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla prvým žalobcem dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., které zde jako jediné přicházelo v úvahu i s ohledem na skutečnost, že předchozí dva rozsudky soudu prvního stupně vydané v této věci byly odvolacím soudem zrušeny pro nepřezkoumatelnost a absenci řádného návrhu na zahájení řízení. Uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínky přípustnosti však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním prvého žalobce nesplňuje. Za problém zásadního právního významu nelze totiž považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými jak v předmětném dovolání, tak v rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, dospěl k závěru, že počátek subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se váže k vědomosti oprávněného o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil. V daném případě se tedy námitka prvého žalobce, že rozhodným okamžikem pro běh promlčecí doby bylo v projednávané věci doručení správního rozhodnutí, nejeví jako důvodná. Ačkoli shora uváděný protokol skutečně nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, bylo z jeho obsahu jasně patrné, že se právní předchůdce žalobce nejpozději dne 30. 10. 1992 dozvěděl, že není povinnou osobou ve věci vydání předmětných náhrad. Od tohoto okamžiku pak počal běh dvouleté subjektivní promlčecí doby pro právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §107 odst. 1, 2 obč. zák. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) tedy rozhodl správně, když shledal námitku promlčení vznesenou ze strany žalovaného důvodnou.
Dále je třeba poukázat na skutečnost, že dovolatel kromě toho vůbec neuvedl, zda a případně v čem spatřuje pochybení soudů nižších instancí, pokud jde o otázku posouzení běhu promlčecí doby ve vztahu k požadované náhradě za znehodnocení předmětných zemědělských usedlostí, u níž byl počátek této lhůty stanoven nejpozději ke dni 11. 6. 1992, tj. ode dne, kdy byl právní předchůdce žalobce prokazatelně seznámen s obsahem znaleckého posudku o výši daného znehodnocení.
Navíc je třeba upozornit, že napadá-li dovolatel výrok III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, pak tato námitka je zcela bez významu. V tomto směru totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 5002/2007) platí, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu s účinností od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně či o rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
S ohledem na výše uvedené není možné usoudit na jakýkoli judikatorní přesah projednávané věci, a nelze tudíž ani dovodit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání prvého žalobce dle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. o. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jan Eliáš, PhD., v. r.
předseda senátu