ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4559.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4559/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. P. s.r.o. , proti žalované M. B ., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 330 959,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 30/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, č. j. 16 Co 187/2009 – 381, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Právní předchůdce žalobce P. P., s. p. v l., se žalobou ze dne 7. 6. 1993 domáhal zaplacení částky 345 580,50 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná částka představuje cenu zásob zboží, které tvoří součást provozní jednotky vydražené žalovanou.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 1. 1995, č. j. 12 C 99/93 – 28, žalobu zamítl s tím, že k vydražení provozní jednotky došlo bez zásob a žalobci proto nevzniklo právo domáhat se zaplacení ceny zásob.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 1995, č. j. 14 Co 319/95 – 41, rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 6. 1996, č. j. 12 C 99/93 – 59, žalobu opět zamítl s tím, že bezdůvodné obohacení na straně žalované nevzniklo a pokud by vzniklo, nárok na jeho vydání by již byl promlčen.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 1996, č. j. 14 Co 359/96 – 72, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 1997, č. j. 12 C 99/93 – 89, žalobu znovu zamítl s tím, že dražba provozní jednotky byla absolutně neplatná a absolutně neplatná tedy je i smlouva o převodu zásob uzavřená na základě dražby.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 1997, č . j. 22 Co 486/97 – 112, rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 2. 1999, č. j. 12 C 99/93 – 143, uložil povinnost zaplatit žalované částku 330 959,50 Kč s příslušenstvím, do zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 1999, č. j. 22 Co 311/99 – 167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s Odůvodnění:m, že zboží, jež je předmětem bezdůvodného obohacení, není možno vrátit a žalovaná je proto povinna poskytnout finanční náhradu.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. 1. 2002, č. j. 25 Cdo 426/2000 – 176, rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušil. V Odůvodnění:dovolací soud uvedl, že bezdůvodné obohacení je koncipováno jako závazkový právní vztah a dopadají na něj obecná ustanovení občanského zákoníku o závazcích včetně ustanovení o jejich zániku. Je-li proto ke splnění dluhu zapotřebí součinnosti věřitele, je povinen ji poskytnout; v opačném případě se dostává do prodlení a to stejně jako v případě, že nabídnuté plnění odmítl přijmout. V důsledku prodlení přechází na věřitele riziko zničení a nahodilé zkázy věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení. Dostal-li se tedy věřitel do prodlení s převzetím předmětu bezdůvodného obohacení, nemůže se s úspěchem domáhat peněžité náhrady podle ust. §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. za věci, které byly v době prodlení bez zavinění obohaceného zničeny či které podlehly zkáze. Soudy obou stupňů si však neopatřily dostatečná skutková zjištění umožňující posoudit, zda vůbec a kdy k prodlení věřitele na straně žalobce došlo.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 20 C 30/2002 – 309, žalobu zamítl. Soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že žalovaná bez uzavření kupní smlouvy převzala od žalobce předmětné zboží, nezaplatila za něj a vyzývala žalobce, resp. jeho právního předchůdce, aby si předmětné zboží odvezl. Žalobce však neposkytl žalované součinnost s převzetím předmětného zboží, tedy ke splnění dluhu z důvodu bezdůvodného obohacení, tím se dostal do prodlení a přešlo na něj nebezpečí nahodilé zkázy.
V průběhu řízení došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalobce, když soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 2. 2006, č. j. 20 C 30/2002 – 242 rozhodl, že společnost P. P. s.r.o., vstupuje do řízení namísto původního žalobce P. P., s.r.o., neboť došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení, a společnost P. P. s.r.o., vyslovila se vstupem do řízení souhlas.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2006, č. j. 35 Co 260/2006 – 263, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na vstup společnosti P. P. s.r.o., do řízení namísto společnosti P. P., s.r.o., zamítl s tím, že k procesnímu nástupnictví nedošlo.
K dovolání žalobce P. P., s.r.o. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3386/2007, usnesení odvolacího soudu zrušil s Odůvodnění:m, že žalobce nebyl předvolán k jednání, při němž soud prováděl důkaz výslechem svědka, čímž mu bylo znemožněno se k provedenému důkazu vyjádřit, a řízení je tak postiženo zmatečnostní vadou.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2008, č. j. 16 Co 73/2008 – 346, usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví společnosti P. P. s.r.o., potvrdil.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. 3. 2009, č. j. 30 Cdo 767/2009 – 371, konstatoval, že o procesním nástupnictví bylo soudem prvního stupně i soudem odvolacím rozhodnuto správně a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, dle které předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, neboť takové posouzení se již týká věci samé, o níž se při zkoumání procesního nástupnictví nerozhoduje. Pokud tedy žalovaná namítala, že k postoupení pohledávky nedošlo, tj. že spol. P. P. s. r. o. není věřitelem, pak tuto skutečnost nelze zkoumat v rámci procesního rozhodování dle §107a o. s. ř., nýbrž je nutno ji zkoumat při rozhodování o věci samé.
Proti usnesení dovolacího soudu podala žalovaná ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. III.ÚS 1480/09, odmítl s Odůvodnění:m, že obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní.
Městský soud v Praze za popsané situace k odvolání obou účastníků, kdy žalovaná napadla toliko výrok o náhradě nákladů řízení, rozsudkem ze dne 9. 6. 2009, č. j. 16 Co 187/2009 – 381, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 3. 2007, č. j. 20 C 30/2002 – 309, potvrdil. Dle odvolacího soudu již bylo o procesním nástupnictví spol. P. P. s.r.o. pravomocně rozhodnuto a odvolací soud tak nemůže určovat, že nadále je účastníkem řízení spol. P. P., s. r. o. Odvolací soud v souladu s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že posuzovaný případ je nutno hodnotit dle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení, ke kterému sice na straně žalované došlo, avšak vzhledem k tomu, že žalobce si předmět bezdůvodného obohacení nepřevzal, dostal se do prodlení a přešlo na něj i riziko nahodilé zkázy předmětného potravinářského zboží. Odvolací soud se z důvodu procesní ekonomie otázkou platnosti, či neplatnosti právního úkonu, tj. postoupení pohledávky, nezabýval, neboť okolnost, zda žalobce je aktivně legitimován, není z hlediska věcného rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na výklad bezdůvodného obohacení podstatná.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 6. 2009, č. j. 16 Co 187/2009 – 381, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod žalovaná uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./ a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Konkrétně dovolatelka v dovolání ze dne 16. 9. 2009 namítala, že
a) soud umožnil v rozporu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 10. 3. 2009, č. j. 30 Cdo 767/2009 – 371 bez jakéhokoliv zkoumání vstup nového účastníka do řízení,
b) odvolací soud se nezabýval otázkou právního nástupnictví,
c) odvolací soud uvedl, že o procesním nástupnictví již bylo pravomocně rozhodnuto, ačkoliv Nejvyšší soud ČR naopak uvedl, že je to právě soud rozhodující o věci samé, který musí otázku platnosti postupní smlouvy, tj. otázku hmotněprávní, zkoumat.
Dovolatelka dále formulovala otázku, kterou pokládá za otázku zásadního právního významu a která se v podstatě kryje s jejími třemi výše uvedenými námitkami.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dle vyjádření původního žalobce se smlouva o postoupení pohledávek ze společnosti P. P., s.r.o. na společnost P. P. s.r.o. týkala celkem 14 různých pohledávek a pohledávka vůči žalované byla jen jednou z mnoha a v žádném případě se nejednalo o simulovaný právní úkon.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ust. §241a odst. 1 o. s. ř., na druhé straně bylo sice podáno osobou zastoupenou advokátem, ale osobou neoprávněnou, a nemůže tedy být přípustné.
Nejvyšší soud České republiky ve své dovolací praxi již posuzoval dovolání podané dovolatelem, kterému bylo odvolacím soudem plně vyhověno. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, prezentované např. usnesením ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2023/98 (publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod číslem 39/2000) k dovolání není legitimován ten účastník řízení, jemuž sice byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na jeho právech, avšak nelze ji odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ČR i v usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, dle kterého k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Dle Krčmáře v Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2006, s. 1257 dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím dovolacího soudu byla účastníku způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
V posuzovaném případě byla žaloba proti dovolatelce v plném rozsahu zamítnuta a byly jí přiznány náklady řízení v plné výši. Dovolatelka tedy ve věci dosáhla plného úspěchu a soudy jí nemohly přiznat více, žádná z námitek dovolatelky proto nemohla založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že aby účastník řízení jakožto žalobce uspěl ve věci samé, musí být on i jeho odpůrce (v posuzovaném případě dovolatelka) věcně legitimován. Věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva či tvrzené subjektivní povinnosti. Podle toho se rozlišuje aktivní věcná legitimace (u žalobce) a pasivní věcná legitimace (u žalovaného). Od pojmů aktivní a pasivní věcná legitimace je nutno odlišovat pojem účastníka řízení. Procesní účastenství spočívá v tom, že pouze účastníku řízení vznikají práva a povinnosti a pouze o jeho právech a povinnostech se jedná. Pojem účastníka je třeba chápat v přesně vymezeném procesním slova smyslu, nikoliv ve smyslu materiálním, hmotněprávním. Procesní účastenství není závislé a ani není nutně spojeno s hmotněprávním účastenstvím. (srov. Wintrová, A., a kol., Civilní právo procesní.5. vydání, Linde Praha, a. s. r. 2008, s. 141 an.). V souzené věci bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 16 Co 73/2008 – 346 pravomocně potvrzeno procesní nástupnictví společnosti P. P. s. r. o., navíc dovolání žalované bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2009, č. j. 30 Cdo 767/2009 – 371 a následná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. III.ÚS 1480/09, a tím byla definitivně dořešena otázka procesního nástupnictví. Za této situace se Městský soud v Praze dále již otázkou procesního účastenství nezabýval a ani zabývat nemohl a naopak rozsudkem ze dne 9. 6. 2009, č. j. 16 Co 187/2009 – 381 správně rozhodl o hmotněprávním nároku žalobce.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici ve zmíněné literatuře nebo na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Jelikož dovolání může podat jen ten účastník, v jehož neprospěch bylo rozhodnuto, zatímco proti dovolatele byla žaloba zamítnuta, potom nezbývá než uzavřít, že dovolání nebylo podáno oprávněnou osobou a proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. ledna 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu