ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4650.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4650/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, IČ 006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Tišnov č. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 1. 2009, sp. zn. 22 Co 480/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 354/2005 (žalobce Hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, proti žalovaným: 1. Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 2. JUDr. M. Č., zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, 110 00 Praha 1, Na Poříčí 1046/24, a 3. Suchdolskému ostrohu, a. s., IČ 2721 8309, Praha 5, Radlická 663/28, zastoupenému Mgr. Petrem Šuhajem, 140 00 Praha 4, Sládkovičova 1238/16, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o uložení povinnosti převést vlastnické právo k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 28. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 9. 4. 2008, čj. 13 C 354/2005-131. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č. 173/3 a parc. č. 185/3 v katastrálním území S. (zapsaných na listu vlastnictví č. 494 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu) je Česká republika a že správu těchto nemovitostí vykonává Pozemkový fond ČR. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo převést do 90 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku (podle podmínek stanovených zákonem č. 95/1999 Sb. ve znění platném a účinném ke dni 17. 5. 2000) do vlastnictví Hlavního města Prahy pozemky parc. č. 173/3 a parc. č. 185/3 v katastrálním území S. (zapsané ke dni podání žaloby na listu vlastnictví č. 499 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu). Žalovaným Pozemkovému fondu ČR, JUDr. M. Č. a Suchdolskému ostrohu, a. s., bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradu nákladů řízení žalobci Hlavnímu městu Praze 26.022,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných Pozemkového fondu ČR, JUDr. M. Č. a Suchdolského ostrohu, a. s., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 1. 2009, sp. zn. 22 Co 480/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 9. 4. 2008, čj. 13 C 354/2005-131, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce Hlavního města Prahy s návrhem na určení vlastnictví státu k pozemkům parc. č. 173/3 a parc. č. 185/3 v katastrálním území S. i s návrhem na uložení povinnosti převést tyto pozemky do vlastnictví žalobce. O nákladech řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že žalobce Hlavní město Praha je povinno zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR a žalovanému Suchdolskému ostrohu, a. s., po částkách 6.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku dovolacího soudu. Také bylo žalobci Hlavnímu městu Praha uloženo zaplatit žalovanému JUDr. M. Č. 41.581,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Posléze bylo odvolacím soudem uloženo Suchdolskému ostrohu, a. s., zaplatit 6.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 do tří od právní moci rozsudku odvolacího soudu na úhradu soudního poplatku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a shledal podaná dovolání důvodnými.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalující Hlavní město Praha podalo u Pozemkového fondu ČR dne 17. 5. 2000 žádost o bezúplatný převod pozemků ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR. Odvolací soud měl za to, že tu žalobci vzniklo právo na bezúplatný převod zemědělských pozemků. Toto právo je, dovozoval odvolací soud, právem majetkovým, které se promlčuje podle ustanovení §100 odst. 2 občanského zákoníku v tříleté promlčecí době (§101 občanského zákoníku); počátek této promlčecí doby je tu třeba spojit se dnem následujícím po podání uvedené žádosti žalobce ze 17. 5. 2000, tedy dnem 18. 5. 2000. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že byla-li žaloba v této právní věci podána až 28. 12. 2005, je třeba posoudit tuto žalobu jako podanou po uplynutí promlčecí doby. Odvolací soud nepokládal v této souvislosti za opodstatněnou námitku žalobce poukazujícího na lhůtu uvedenou v §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. (formulovanou „bez zbytečného odkladu“), neboť lhůta zde stanovená není s to, podle názoru odvolacího soudu, prodloužit zákonnou promlčecí dobu, případně posunout počátek jejího běhu; odvolací soud také neshledal opodstatněnou námitku, že promlčení tu brání rozpor s dobrými mravy, což by bylo naprosto výjimečnou záležitostí, neboť by tu docházelo k narušení principu právní jistoty. Odvolací soud proto dospěl k výslednému právnímu závěru, že tu „žalobci již nelze přiznat právo na uzavření dohody o bezúplatném převodu předmětných pozemků ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., v důsledku čehož žalobce nemůže mít zájem na požadovaném určení, že vlastníkem těchto pozemků je Česká republika a že správu těchto pozemků vykonává Pozemkový fond ČR“. Odvolací soud tedy má za to, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví a na určení správy k pozemkům, o něž jde v tomto řízení.
Odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba žalobce zamítá jako nedůvodná. O nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky řízení rozhodl odvolací soud podle §242 odst. 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu, a to za situace, kdy žalovanému Pozemkovému fondu ČR a žalované akciové společnosti Suchdolský ostroh žádné náklady řízení nevznikly. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu; odvolací soud také rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit soudní poplatek za odvolání částkou 6.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 30. 4. 2009 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 30. 6. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Hlavní město Praha navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel poukazoval na to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel je na rozdíl od odvolacího soudu toho názoru, že „právo obce domáhat se vůči Pozemkovému fondu ČR uzavření smlouvy o převodu zemědělského pozemku, splňující podmínky podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. pro převod na základě řádně podané písemné žádosti obce, není právem majetkovým, které by se ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 občanského zákoníku promlčovalo“; v žádném případě pak dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, není den následující po podání žádosti obce Pozemkovému fondu ČR o převod pozemku. Uvedený dovolatel je dále toho názoru, že uplatnění námitky promlčení je v daném případě výrazem zneužití práva na úkor účastníka řízení, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil; „uplatnění námitky promlčení je tu výrazem zneužití práva Pozemkovým fondem ČR na úkor žalujícího Hlavního města Prahy“, dovozoval dovolatel.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu i v té otázce, že se v případě ustanovení §3 zákona č. 95/1999 Sb. nejedná o lhůtu, jež by byla s to prodloužit zákonnou promlčecí lhůtu, případně posunout počátek jejího běhu; to že lhůta je tu stanovena vágně „bez zbytečného odkladu“ neznamená, podle názoru dovolatele, že nejde o lhůtu k plnění, před jejímž uplynutím nelze právo u soudu uplatnit. V případech převodů pozemků ze strany Pozemkového fondu ČR (ve smyslu ustanovení zákona č. 95/1999 Sb.) dochází k nim v praxi tohoto fondu běžně i po uplynutí několika let po podání žádosti, nezřídka i po uplynutí více než tří let po podání žádosti o převod pozemku (i mezi žalovaným Pozemkovým fondem ČR a žalujícím Hlavním městem Prahou došlo k tomu, že „předmětem převodu mezi těmito dvěma subjekty každoročně bylo převedeno mnoho pozemků“).
Také ohledně právní otázky uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v daném případě je třeba tuto otázku posuzovat s ohledem na kontext, v němž je námitka promlčení vznesena, představený jednáním obou stran sporu a pohnutkami tohoto jednání. To však odvolací soud nebral v úvahu a proto i v tomto směru spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když tu jde ze strany Pozemkového fondu ČR o zneužití práva na úkor žalobce a žalobce rozhodně svou nesoučinností nepřispěl k tomu, že by promlčecí doba uplynula marně.
Dovolatel vzhledem k těmto jím uváděným okolnostem je přesvědčen o tom, že uzavření smluv žalovaného Pozemkového fondu ČR se žalovaným JUDr. M. Č. a akciovou společností Suchdolský ostroh o převodu pozemků, o něž jde v tomto řízení, jsou absolutně neplatné.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že tato projednávaná právní věc byla odvolacím soudem posouzena správně. Nárok na převod pozemku podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. je právem majetkovým, neboť tu nejde o právo osobní nebo osobnostní a ani o právo vlastnické; tento nárok je nárokem majetkoprávním, neboť má zřetelný dopad do majetkové sféry žalobce a sleduje rozmožení jeho majetku. V ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. nejde o lhůtu k plnění, ani o lhůtu, která by prodlužovala promlčecí dobu nebo by posunovala její počátek. Aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku o tom, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy, přichází v úvahu pouze výjimečně a pouze tehdy, když by zánik nároku znamenal mimořádnou tvrdost s přihlédnutím k uplatněnému právu, o což v daném případě nejde; žalobce má k uplatnění svých práv plně profesionální aparát a je také právně zastoupen i advokátem. Žalovaný Pozemkový fond ČR v daném případě pouze využil zákonný institut promlčení, aby neplnil žalobci jeho promlčené právo. Nelze akceptovat, podle názoru žalovaného Pozemkového fondu ČR, názor, že by tu i na základě nedoložené žádosti měly obce právo po neomezenou dobu blokovat státu, jako vlastníku, značné množství pozemků a že by stát byl nucen toto blokování strpět.
Ve vyjádření žalovaného JUDr. M. Č. k dovolání žalobce bylo navrženo, aby toto dovolání bylo zamítnuto. Uvedený žalovaný sdílí názor odvolacího soudu, že právo na uzavření smluv o převodu pozemku podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1991 Sb. je majetkovým právem, které podléhá promlčení; nejde v žádném případě o právo nemajetkové a zcela nepochybně není právem osobním (osobnostním). Žaloba v této právní věci byla podána žalobcem až 28. 12. 2005, tj. více než po pěti a půl letech od podání žádosti o převod pozemku; i kdyby tedy délka lhůty k plnění byla výkladem stanovena i třeba na dobu dvou let, i tak by byl nárok žalujících Hlavního města Prahy promlčen. Žalovaný JUDr. M. Č. zastává i názor, že žalobci v daném případě nevznikl vůbec nárok (ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb.) na převedení v žalobě uvedených pozemků do jeho vlastnictví, když „nárok na bezúplatný převod pozemků má obec pouze v případě, že tyto pozemky jsou určeny k zastavění veřejně prospěšnou stavbou; k tomu žalovaný poukazuje na to, že k tomuto účelu bylo v tomto případě provedeno oddělení pozemků parc. č. 173/1 z pozemku parc. č. 173 a pozemků parc. č. 185/4 a parc. č. 185/5 v katastrálním území S. a tyto oddělené parcely byly na Hlavní město Prahu převedeny. Na straně žalobce nebylo dáno tedy ani legitimní očekávání, že na něj budou převedeny všechny předmětné pozemky, o jejich převedení žádali.
Ve vyjádření žalované akciové společnosti Suchdolský ostroh k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo rovněž navrženo, aby toto dovolání bylo zamítnuto. Lze v tomto případě odmítnout, podle názoru uvedeného žalovaného, argumentaci o nemajetkovém právu (ohledně nároku podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. a z tohoto práva, které je majetkové povahy, nelze „vypreparovat“ jeho jednotlivé aspekty a přiznávat jim povahu samostatného práva. Lhůta k plnění podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. („bez zbytečného odkladu“) nemůže být vykládána tak, že by k převodům pozemků mělo docházet i po uplynutí třeba i několika let od podání žádosti o jejich převedení. V daném případě ostatně byly žalobci již dne 28. 12. 2001 převedeny některé z oddělených částí pozemků, uváděných žalobcem, na kterých se měla realizovat veřejně prospěšná stavba; dovolatel ostatně až do dne podání jeho žaloby v této právní věci nezpochybňoval skutečnost, že do jeho vlastnictví nebyly převedeny všechny části pozemků tehdy označených jako parc. č. 173 a parc. č. 184 v katastrálním území S. na podkladě jeho žádosti z roku 2000. Žalobce v tomto soudním řízení také nikdy nedoložil ničím své tvrzení o „zavedené praxi mezi ním a žalovaným Pozemkovým fondem ČR ohledně převodu pozemků i po dlouhodobých časových obdobích“. V daném případě nemůže být uplatněna námitka, že namítané promlčení majetkového práva je tu výrazem zneužití práva na úkor žalujícího Hlavního města Prahy.
Přípustnost dovolání dovolatelele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, posoudil-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 14 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §5 odst. 1 a §13 odst. 3 zákona č. 95/1991 Sb. i s ustanoveními §100 odst. 2 a §101 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatňovat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu zaujat výkladový závěr: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (ve znění účinném do 24. 7. 2001), mohl Pozemkový fond ČR převést, na základě písemné žádosti obce, do jejího vlastnictví zemědělské pozemky v jejím katastrálním území (v současně zastavěném území obce), nebrání-li převodu práva třetích osob.
Odvolací soud v daném případě měl za to, že v případě možnosti obce požádat o převod zemědělských pozemků do jejího vlastnictví podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. jde o majetkové právo ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 občanského zákoníku, které podléhá promlčení, když jde o právo vyzvat Pozemkový fond ČR k uzavření smlouvy, na základě níž obec nabude vlastnictví k zemědělskému pozemku; odvolací soud měl přitom za to, že v ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. uvedená lhůta (převést pozemky „bez zbytečného odkladu“) neprodlužuje zákonnou promlčecí dobu, ani neposunuje počátek jejího běhu.
Podle ustanovení §100 odst. 2 občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. – Z tohoto ustanovení vyplývá, že v oblasti občanského práva nepodléhají promlčení ryze osobní neboli osobnostní práva, neboť těm je třeba zajistit účinnou ochranu po celou dobu života osoby.
Podle ustanovení §101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá (pokud není v dalších ustanovení občanského zákoníku uvedeno jinak) a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor,, že námitka promlčení může být úspěšně uplatněna za předpokladu, že se věřitel svého práva v průběhu promlčecí doby nedomáhal uplatněním u soudu nebo u jiného příslušného orgánu.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 6. 9. 2005, I. ÚS 643/04 (uveřejněném pod č. 171 ve svazku 38 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že námitka promlčení zásadně neodporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 občanského zákoníku); mohou jen nastat případy zneužití tohoto práva na úkor jiného účastníka právního vztahu (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), přičemž by promlčení bylo neoprávněně tvrdým postihem ve svém rozsahu a charakteru uplatněného práva.
K otázce promlčení zaujal už příslušný senát dovolacího soudu příslušný k rozhodování této agendy závěr plynoucí z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4413/2008, na něž lze bez dalšího odkázat, neboť dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od závěrů tam uvedených.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 1. 2009 (sp. zn. 22 Co 480/2008 Městského soudu v Praze), když odvolací soud měl uvedená ustanovení právních předpisů i citované právní závěry také na zřeteli, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména v rozporu s uveřejněnou judikaturou soudů či s nálezy a usneseními Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Neshledal proto dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávným tak, že by bylo nutné jej zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a §243b odst. 6 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatele, které bylo sice přípustné, ale nebylo možné jej shledat důvodným.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů vynaložených v řízení o dovolání dalšími dvěma žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení o náhradu těchto nákladů nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření uvedených žalovaných k dovolání dovolatele, opakujících v tomto vyjádření v podstatě jen to, co tito žalovaní uplatnili již v řízení před odvolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu