ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5022.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5022/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Jitkou Lavičkovou, advokátkou se sídlem v Chebu, K nemocnici 2A, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, IČ 00254304, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Obci Tři Sekery, se sídlem Tři Sekery 82, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 26/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2009, č. j. 12 Co 293/2009-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, č. j. 12 Co 293/2009-50, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 10. 2008, č. j. 13 C 26/2008-30, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se nezdařil důkaz o nabytí vlastnictví k předmětným pozemkovým parcelám. Dále vzal za prokázané, že listina o přídělu zemědělské usedlosti v roce 1947 neexistuje, a že matka žalobce koupila budovu s přilehlými pozemky na základě kupní smlouvy, uzavřené s bývalým Místním národním výborem Tři Sekery. Též zjistil, že po celá léta měl žalobce předmětné pozemky v nájmu, nelze tedy uvažovat o držbě předmětných pozemků v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Odvolací soud věc posoudil ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. s tím, že v dané věci nebyl prokázán naléhavý právní zájem na tomto určení. Zaujal názor, že žalobou o určení vlastnictví nelze nahradit žalobu na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že hledat řešení v obecném právním předpisu lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním, o takový případ se však v dané věci nejedná. Uzavřel, že nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Poznamenal, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 111/2003 se žalobce domáhal určení, že je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, a to nejen proti žalovaným totožným v tomto řízení, ale též proti Státnímu statku Křimice, s. p. a proti Okresnímu úřadu v Chebu - Pozemkovému úřadu. Vyslovil, že v dané věci se tedy nejedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť se netýká stejného předmětu řízení a týchž osob.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že nebyl soudem dostatečně poučen a vyzván k doplnění vylíčení rozhodných skutečností podle §118a odst. 2 o. s. ř. Podle dovolatele v dané věci jde o to, zda právní předchůdci dovolatele byli ke dni smrti vlastníky předmětných nemovitostí. Poukazoval na skutečnost, že jeho právní předchůdci splnili všechny předpoklady pro vydržení předmětných pozemků podle zákona č. 141/1950 Sb., a to oprávněnost držby a běh vydržecí doby. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný považoval dovolání za nedůvodné a druhý žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní; z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, které obsahově i fakticky dovolatel v dovolání uplatnil.
Než ani pokud jde o právní posouzení, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, nemohl dovolací soud přisvědčit dovolacím argumentům dovolatele.
Otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. Zásadní výklad k uvedené právní problematice byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25. 2. 1948, ale ani před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
V odůvodnění tohoto stanoviska Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily uplatnit právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Na majetek, který nabyl stát do konce roku 1989, nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období. V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Pro úplnost je vhodné dodat, že otázka vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byla již řešena též v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2462/2006, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2247/2006, ze dne 27.9.2005, sp. zn. 28 Cdo 1592/2004, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003, ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004 a ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005.
Dále je třeba poznamenat, že námitka týkající se vydržení předmětných pozemků podle zákona č. 141/1950 Sb., je v dané věci nepřiléhavá.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že odvolací soud vycházel z dnes již konstantní judikatury, týkající se poměru mezi možnostmi, plynoucími ze speciální úpravy podle restitučních předpisů a mezi ochranou poskytovanou již existujícímu právu podle ustanovení občanského zákoníku. Pak ovšem schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 ost. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu