ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5153.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5153/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyň a) G. K., a b) S. P., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti 1) Obce Senohraby, se sídlem Senohraby, Příčná 61, zastoupené JUDr. Eliškou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, a 2) Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 330/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2009, č. j. 28 Co 210/2009-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.6.2009, č. j. 28 Co 210/2009 - 77, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 8. 12. 2008, č. j. 5 C 330/2007-53, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi, a to každá v rozsahu ideální 1 pozemků v katastrálním území Senohraby, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z Úmluvy o naturalizaci mezi Československou republikou a USA č. 169/1929 Sb. Dospěl k závěru, že žalobkyně ztratily dnem 8. 5. 1957 státní občanství československé, a to v souvislosti s jejich naturalizací v USA, bez ohledu na skutečnost, že žalobkyním bylo vydáno Obvodním úřadem Městské části Praha 4 v roce 1996 a 1997 osvědčení o státním občanství. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nesplňují obecnou podmínku oprávněných osob ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) a e) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě), případně ve smyslu §2 odst. 3 písm. c) a e) zákona č. 243/1992 Sb., t. j. československé státní občanství. Odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 2225/2003, v němž dovolací soud zaujal názor, že význam Úmluvy o naturalizaci mezi Československou republikou a USA č. 169/1929 Sb. spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti USA byla bez dalšího s tím spojena ztráta dřívější státní příslušnosti československé.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odst. 3 o. s. ř. , neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdily existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasily se závěrem odvolacího soudu ohledně nesplnění podmínky československého občanství ke dni uplatnění restitučních nároků. Namítaly, že výklad Úmluvy č. 169/1929 Sb. je výkladem nepřípustně restriktivním a nesprávným. Podle dovolatelek ustanovení čl. I. odst. 2 a odst. 3 Úmluvy se nepoužije pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku, a to s účinky po dobu platnosti této Úmluvy. Vytýkaly odvolacímu soudu nesprávný názor, že žalobkyně ztratily československé občanství v době, kdy byl ukončen válečný stav. Poukazovaly na skutečnost, že se na ně i po roce 1957 pohlíželo jako na československé státní občany, o čemž svědčí též i jejich osvědčení o státním občanství, vydaná Obvodním úřadem pro Prahu 4. Ohledně povahy vydaných osvědčení tvrdily, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu, nikoli o pouhá osvědčení a je nutno k nim přistupovat podle ustanovení §135 odst. 2 poslední věta o. s. ř. Též namítaly, že soud není oprávněn posoudit, zda je někdo státním občanem či nikoliv. Navrhly proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
K výkladu a použitím ustanovení Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, podepsané dne 16.7.1928 a vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. (dále jen „Úmluva“), se dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 3. 7. 1998, sp. zn. 23 Cdo 140/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod č. 112, dovodil, že Úmluva neupravovala způsoby nabývání státní příslušnosti účastnických zemí, ale její význam spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti Spojených států amerických (USA) byla bez dalšího spojena ztráta dřívější státní příslušnosti československé (a naopak). Dodal, že dne 7. 12. 1929 byla Úmluva vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 169 a na základě zákona č. 60/1930 Sb., jímž se Úmluva provádí, nabyla ustanovení Úmluvy od počátku její mezinárodní působnosti moci zákona (srov. §1 citovaného zákona). Úmluva byla jako zákon součástí československého (od 1. 1. 1993 českého) právního řádu až do 20. 8. 1997, kdy po výměně nót ze dnů 28. 7. 1997 a 20. 8. 1997 obě smluvní strany – Česká republika a Spojené státy americké – sjednaly ukončení její platnosti k uvedenému dni, ke kterému pozbyl účinnosti i zákon č. 60/1930 Sb.
Ke shora uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1271/2000, rozsudek ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 376/2000, usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2225/2003, usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4343/2007 a usnesení ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3428/2009) a činí tak i v nyní posuzované věci.
S právním názorem dovolacího soudu se ztotožnil i opakovaně Ústavní soud ČR (srov. nález sp. zn. II. ÚS 307/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 14, pod č. 75, popř. usnesení sp. zn. II. ÚS 257/99, sp. zn. III. ÚS 119/99, sp. zn. II. ÚS 66/99 a sp. zn. II.ÚS 24/01).
Danou problematikou se zabýval Ústavní soud ČR též ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2812/09, v němž vyslovil, že "Ústavní soud usuzuje, že právní názor obecných soudů, obsažený ve výše citovaných rozhodnutích, je ústavně konformní a koresponduje rovněž s textem a smyslem Úmluvy o naturalizaci. Existence válečného stavu nemohla vyloučit platnost čl. 1 Úmluvy o naturalizaci jednou provždy. Smyslem této úpravy totiž nebylo umožnění dvojího státního občanství, nýbrž vytvoření překážky, zabraňující "vyvázání se z povinností" vyplývajících z existence válečného stavu; po ukončení válečného stavu takto odložené důsledky Úmluvy o naturalizaci (v daném případě zánik čs. státního občanství) proto nastaly. Z toho vyplývá, že stěžovatel skutečně pozbyl československé státní občanství nejpozději v roce 1957; pokud obecné soudy dospěly k názoru, že z tohoto důvodu mu nebylo možno přiznat postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., neshledal Ústavní soud důvod tento právní závěr - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat. V souvislosti s tím nelze ani přisvědčit namítanému porušení §134 občanského soudního řádu, neboť soud je oprávněn a povinen zkoumat u veřejné listiny (osvědčení o státním občanství stěžovatele) jak její pravost, tak její správnost. Lze se tedy ztotožnit s názorem obecných soudů, že důkaz opaku ve smyslu citovaného ustanovení může být dán i tehdy, jestliže orgán, který listinu vydal, tak učinil na základně nesprávného právního hodnocení správně zjištěného skutkového stavu."
S poukazem na shora uvedené nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlíženími k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) a ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly proto v dané věci splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.a odst. 3 o. s. ř.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 o. s. ř. a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelky nebyly v dovolacím řízení úspěšné a ostatním účastníkům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2010
JUDr. Josef Rakovský , v. r.
předseda senátu