ECLI:CZ:US:2000:2.US.257.99
sp. zn. II. ÚS 257/99
Usnesení
II. ÚS 257/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. G., zastoupeného JUDr. V. Ř., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 1999, č..j. 55 Co 47/99-107, 55 Co 48/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 1998, č.j. 20 C 482/95-78, ve znění usnesení ze dne 25. 11. 1998, č.j. 20 C 482/9587, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a MUDr. A. S., zastoupeného JUDr. A. M., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Skutková a právní stránka případu je následující. Stěžovatel napadá shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rubrikovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, který se domáhal uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci vůči vedlejšímu účastníkovi. Žalobě stěžovatele obvodní soud nevyhověl, když došel k závěru, že po zrušení podmínky trvalého pobytu nálezem ústavního soudu č. 164/1994 Sb. musí být pro restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, splněna nadále podmínka státního občanství ČSFR, a to nejpozději ke dni 1. 10. 1991. Soud vyšel ze zprávy Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 6. 1998, ze které plyne, že stěžovatel se stal dne 21. 1. 1978 občanem USA, tudíž přestal být čs. občanem a stal se jím opět až dne 29. 3. 1996. Nárok podle §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích náleží jen oprávněným osobám, kterou podle soudu stěžovatel nebyl. Proto jeho návrh zamítl.
V odvolání stěžovatel uvedl, že do USA vstoupil na základě tzv. polské kvóty jako australský občan. Proto na něj nebylo při udělení občanství USA nahlíženo z hlediska Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy z roku 1929. Tyto skutečnosti nebyly Ministerstvu vnitra známy, nicméně i tak považoval jeho výklad úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými Státy (č. 169/1929 Sb. - dále jen "naturalizační (úmluva") za nesprávný. Podle čl. I odst. 3 naturalizační úmluvy nedojde k
II. ÚS 257/99
zániku občanství příslušníka druhé smluvní strany (ex contractu) v případě, že dosáhne naturalizace v době, kdy jeho země vede válku. Tím měli být podle stěžovatele chráněni státní příslušníci obou smluvních stran před zánikem jejich původního občanství z donucení. V době uzavírání úmluvy však její strany nemohly předvídat, že k nedobrovolnému přesídlení, a z toho plynoucího nechtěného zániku státního občanství, by mohlo dojit na základě změny formy vlády. Taková situace nastala v roce 1948, kdy byl v ČSR nahrazen demokratický režim totalitním. Jinak by všichni čs. emigranti do zániku platnosti úmluvy k 20. 8. 1997 ztratili své původní občanství, ač tak nezamýšleli. Bylo by to i v rozporu s čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR. Odvolací soud však rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ke zprávě kanceláře ředitele okresní Imigrační a naturalizační služby Ministerstva spravedlnosti USA uvedl, že jen potvrzuje známou skutečnost, že se stěžovatel v roce 1978 stal občanem USA. To, že vstoupil do USA na základě polské kvóty v roce 1958, je bezvýznamné, pouze to naznačuje, že se tehdy hlásil spíš k polskému občanství, když se v Polsku narodil (dne 31. 12, 1924 v Poznani). Sám stěžovatel přitom nepředložil žádný důkaz, že by kdy byl čs. občanem a pokud ano, že toto občanství nepozbyl naturalizací. V roce 1978 nebyla ČSSR ve válečném stavu se žádnou zemí. Proto se uplatnil čl. I odst. 2 úmluvy, podle kterého "Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli anebo budou naturalisováni na území Spojených Států, bude se míti v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států". Pokud jde o námitku porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR, považoval je odvolací soud za nedůvodnou, nebot' v té době jednak ústava ČR neplatila, jednak se nejednalo o akt zbavení občanství rozhodnutím orgánu státu. Protože bylo prokázáno, že v době od 21. 1. 1978 do 28. 3. 1996 stěžovatel nebyl státním občanem, tedy ani nejpozději k 1. 10. 1991 nebyl státním občanem ČSFR, bylo rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrzeno.
Pravomocný rozsudek napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že se nemůže ztotožnit s výkladem naturalizační úmluvy z roku 1929 a opakuje argumentaci z odvolání, jak byla shrnuta výše. Obdobně argumentuje čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR a dodává, že o znovuudělení státního občanství požádal jen proto, že neměl žádná potřebná úřední potvrzení, takže akt získání st. občanství z 28. 3. 1996 má pouze deklaratorní charakter. Oba soudy na základě nesprávného posouzení věci znemožnily realizaci jeho základního práva vlastnění majetku. Fakticky jej též zbavily do 28. 3. 1996 státního občanství ČR. Stěžovatel proto tvrdí, že tak byla porušena jeho práva, uvedená v čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. Z. M., která plně odkázala na odůvodnění rozsudku, aniž měla další návrhy. Vedlejší účastník nejprve namítl, že stížnost je nepřípustná, nebot' stěžovatel nevyužil možnosti požádat o připuštění dovolání. V opačném případě ji navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, nebot' stěžovatel předkládá zjevně neudržitelný vlastní výklad mezinárodní smlouvy a dále neprokázal, že by nejpozději k 1. 10. 1991 byl občanem ČSFR. Dále v podstatě navázal na argumentaci obecných soudů v odůvodnění jejich rozsudků.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Názor vedlejšího účastníka o povinnosti požádat bez dalšího vždy o připuštění dovolání ústavní soud nepřijal.
Věc byla proto Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.
II. ÚS 257/99
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, nebot' stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o námitku porušení práva zachovat si své státní občanství, je třeba uvést, že tato zásada byla do právního řádu ČSFR zavedena na základě čl. 5 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, ve znění ústavního zákona č. 23/1991 Sb. dnem 8. 2. 1991. Hodnocení naturalizačního aktu podle čl. I odst. 2 naturalizační úmluvy podle právního stavu z roku 1978 proto nemůže být porušením předpisů, které začaly platit teprve v roce 1991, zejména ne za situace, kdy stěžovatel neunesl důkazní břemeno a neprokázal své státní občanství ani k roku 1978. Vlastní soudní řízení v této věci netrpí z hlediska ústavních zásad nějakými zjevnými vadami. Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jalo celek. Ani z tohoto hlediska neshledal pochybení, nebot' řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně. Pokud jde o výklad naturalizační úmluvy, je možno jen zdůraznit, že oba soudy aplikovaly tuto úmluvu v jejím platném znění, od kterého obě smluvní strany odstoupily až počínaje 20. 8. 1997 (viz sdělení č. 229/1997 Sb.). Tento výklad soudů byl v souladu s právním názorem, ke kterému Ústavní soud dospěl v nálezu II. ÚS 307/97 z 18. 5. 1999 (Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, sv. 14, nález č. 75, s. 132). Pokud jde o otázku možného uplatnění restitučních nároků osobami, které tak nemohly učinit ve lhůtě do 1. 10. 1991, poukazuje ústavní soud na svou judikaturu, podle které se v důsledku zrušení podmínky trvalého pobytu nálezem č. 164/1994 Sb. nově otevřely lhůty pouze těm osobám, které již v původní lhůtě, tj. nejpozději do 1. 10. 1991 splňovaly podmínku státního občanství ČSFR. Tuto okolnost ovšem stěžovatel ani nenamítá, neboť jak bylo uvedeno výše, jeho argumentace je založena na jiném výkladu Čl. I odst. 3 naturalizační úmluvy.
Pokud jde o námitku porušení základního práva vlastnit majetek, ústavní soud pouze připomíná, že ve smyslu své stálé judikatury se lze dovolávat tohoto ustanovení Listiny pouze v případě, že jde o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, s. 45).
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mino ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu